Mluvení jsme si zakázali

Boskovice_2010_logo_vertikalni_barevnePražské duo Abigail Ybarra je objev, jaký se na čské scéně zjeví jednou za uherský rok. Už si ani nevzpomínám, kdy na mě naposledy zapůsobil koncert domácí kapely takovou silou jako loni v červnu v Úněticích na polosoukromé narozeninové párty. Dvojnásobný šok mi pak způsobilo, když jsem se od Prokopa Tomášky (kytara, zpěv) a Pavle Attela (bicí) dozvěděl, že se jednalo o jejich první společné hraní před lidmi. Připadalo mi, že takhle dokonale vzájemně propojená a sehraná kapela musí mít za sebou léta dřiny po klubech. Když pak vloni napodzim zbláznili tisícihlavé publikum festivalu Blues Alive (ačkoliv vlastně žádné blues nehrají, o to to bylo pikantnější), měl jsem upřímnou radost, že tito černí koně české scény fungují i na velké davy. A těším se, že po letošních Boskovicích, kde budou hrát v letním kině, jejich akcie stoupnou o další kus.

7_mluvení_jsmeVáš vznik provází historka o tom, jak jste zprvu měli pocit, že spolu nemůžete hrát. Jak to tehdy bylo?
Pavel Attel (PA):
Asi třičtvrtě roku před prvním vystoupením v Úněticích jsme se párkrát sešli a opravdu to moc nešlo. Prokop byl hodně citlivý a ode mě čekal víc jazzmanských barev, já zas moc drsný a myslel jsem, že to bude ,víc na dělohu‘. Získali jsme pocit, že to dohromady nemůže fungovat. No ale pak Prokop dostal nabídku, aby zahrál v Úněticích, jeho kapela nemohla, tak jsme se dohodli, že zkusíme nějaké jamy. Dvakrát jsme se sešli ve zkušebně a začali se – vlastně z nouze – víc respektovat.
Prokop Tomášek (PT): Já si fakt před tím prvním vystoupením říkal, že s tímhle člověkem přece nikdy nemůžu hrát, protože ztělesňuje všechno, co nechci dělat. Představoval jsem si takového ,malíře‘ a Pavel byl spíš ,řezník‘. Ale už na druhé zkoušce před Úněticemi jsem začal cítit, že nám to začíná jít dohromady, a vůbec jsem nevěděl, čím to je. No a v Úněticích jsem najednou měl ze společného hraní pocit, jaký jsem nezažil už léta, úplně mi z toho běhal mráz po zádech. Pavel ve mně probudil nějaké skryté zvíře a taky jsem se utrhl ze řetězu.

Řekli jste si před Úněticemi, v jakém stylu by se ty improvizace měly odehrávat? Připodobnili jste si to k něčemu známému?
PA:
To právě vůbec ne, byli jsme naprosto nezatížení. To, co jsme zahráli, z nás opravdu ,vytrysklo‘. A později, když jsme začali připravovat normální repertoár a říkali jeden druhému, co bychom chtěli dělat, jsme zjistili, že to funguje mnohem míň, než když to necháme být. Ono to vždycky nějak vyplyne z našeho propojení. Takže jsme spolu o tom vlastně skoro vůbec nemluvili, jen jsme hráli.
PT:
My jsme si to ,mluvení‘ dokonce přímo zakázali, jeden druhému do toho nevstupuje a každý z nás respektuje toho druhého. Jen někdy, hodně obezřetně a diplomaticky…
PA: …mi Prokop řekne, že to všechno hraju úplně blbě…
PT:
Ale myslím, že to oba cítíme podobně. Hlavně společně cítíme okamžiky, kdy to funguje.

Máte vůbec nějaké společné posluchačské lásky?
PA:
To určitě ano. Hlavně spoustu starší muziky. Tu novější já Prokopovi dodávám a pomalu se mu z ní lásky taky stávají. Třeba když jsem mu přinesl Foo Fighters, nejdřív chtěl skočit z mostu, ale po měsíci mi řekl, že se to dá docela poslouchat…

Asi každého, kdo vidí duo kytary a bicích, napadne, že jste se zhlédli ve White Stripes. Byli pro vás nějakou inspirací? A proč je vaše sestava takhle ,oholená‘?
PT:
White Stripes sice známe, ale po pravdě řečeno, ještě před Úněticemi jsme hledali basistu, jenomže nějak nemohl. A protože už jsme měli plné zuby telefonování, zahráli jsme jen ve dvou.
PA: My jsme vůbec nečekali, že by se to mohlo nějak chytit. Prostě jsme si udělali pro radost čtyři věci a mysleli jsme, že premiéra bude zároveň derniérou. Pak za námi chodili lidi, ptali se, co jsme za kapelu, a my jsme vlastně žádná kapela nebyli. Tak jsme ji založili.
PT: A shodli jsme se, že žádnou basu nepotřebujeme, že máme každý daleko větší prostor, jsme mnohem svobodnější… A samozřejmě je to lepší i pro naše ega, protože na fotkách jsme jenom my dva…
PA: Každopádně je to pro mě takhle ve dvou mnohem těžší, koncert mě vždycky úplně vycucne. V širší sestavě se člověk víc schová.

Ty jsi vlastně paradoxně za bicími cosi jako ,spolufrontman‘.
PA:
O tom jsem nikdy neuvažoval. Já mám rád bicí jenom jako doprovodný nástroj, nesnáším například sóla. Ne že by mi vadilo, když je někdo hraje, ale já to nikdy nedělám.

Jak teď vaše písničky vznikají? Pořád vycházejí z jamů?
PT:
To je úplně spontánní.

A jaký podíl na koncertech má improvizace?
PT:
Písničky mají pevnou, i když ne vždycky úplně tradiční stavbu, ale každá má nějaké místo, kde se můžeme utrhnout ze řetězu.
PA: Ale snažíme se hrát co nejvíc dynamicky, ve většině písniček je hodně poloh od úplného klidu až po maximální forte. Kdyby to byl jenom natlakovaný jam, asi by to lidi ani nebavilo.
PT: Takové jamy baví leda tak muzikanty, a to jenom ty, kteří přímo hrají.

Jaká je v tomhle konceptu úloha zpěvu a textů? Je to jen doplněk?
PT:
Možná, že kdybych měl lepší pěveckou výbavu, pracovalo by se s tím jinak… Je to vlastně jen takové základní syrové sdělení, které ten abstraktní proud muziky někam usazuje. Něco jako název u obrazu.

Texty máte výhradně české. To jste si předem „zadali“?
PT:
To ne, ono to tak vyplynulo. Ale připadá mi to přirozené. Nechceme si hrát na Ameriku.

Jak se s vaší muzikou, postavenou na energii a dynamice, dá pracovat ve studiu? Lze ji vůbec věrně zachytit?
PA:
Zatím jsme nejspokojenější s nahrávkami ze zkušebny. Jednou jsme to zkoušeli ve velkém studiu, ale to moc dobře nedopadlo. Ono se dneska už skoro nepracuje tak, jak bychom si to představovali, to znamená sejmout na dvoupalcový pás co nejpřirozenější zvuk ve velkém sále, žádné editování v počítači. Snažíme se najít starou cestu, na kterou už se pomalu zapomnělo, a ptáme se po studiu, ve kterém by tyhle naše představy uměli a chtěli realizovat.
PT: Ono to asi souvisí i s tím obsazením. Kdyby někde byli zvukaři, kteří mají s takhle zredukovanou sestavou zkušenosti, nebyl by to takový problém. Ale ono je asi vždycky těžké do detailu přenést do nahrávky svoji zvukovou představu a to, co člověk cítí na pódiu. Takový Neil Young tomu hledání zasvětil padesát let života a prošel od všech těch digitálních sraček až po totálně garážový sound, kdy se všecko spojilo do jedné hlukové koule.

Oba, Prokop jako architekt a Pavel jako ředitel hudební televize, máte asi poměrně časově náročná povolání. Jak si představujete budoucnost kapely?
PT:
Žádnou ,strategii‘ nastavenou nemáme. Taky už nám není dvacet…
PA: Znám okolo sebe spoustu lidí, kteří dali muzice úplně všechno, ale rozpadaly se jim rodiny a osobní život šel do háje. Mě bubny strašně baví, zařídil jsem si doma zkušebnu, takže přijdu třeba v jedenáct večer z práce a na dvě hodiny si ještě jdu zahrát, ale zároveň mě baví taky spousta jiných věcí. Takže hraní dávám maximum, ale ne všechno. Zvlášť v situaci, jak to tady s muzikou, která není úplně komerční, vypadá.

Na závěr se nemůžu nezeptat na váš název.
PT:
Vymyslet název kapely je jedna z nejsložitějších věcí v životě. Za nás to vyřešila moje žena. Jméno Abigail Ybarra znala, protože jsem ji pořád otravoval s katalogy Fendera a tu ženskou jsem jí pořád předhazoval, taky věděla, že mám od ní snímače na kytaře. No, a když se nás tedy v Úněticích ptali, jak se jmenujeme, řekli jsme tohle, protože nic jiného nebylo momentálně na skladě. Nejdřív se nám to zdálo dost krkolomné, protože to nikdo nedokázal ani vyslovit, ale nám se líbilo, že to zní jako takové magické zaklínadlo. Ale zároveň je to pocta té paní, která padesát let motá snímače a – jak s oblibou říkáme – jejíma rukama prošla historie rock’n’rollu. Protože určitě dělala snímače pro Jimiho a všechny další velikány, jejichž riffy teď všichni vykrádáme.

Zanechte komentář: