Today Is The Day patří k nejvýraznějším reprezentantům hard core noise i dvacet let po svém vzniku a vydání debutového EP How to Win Friends and Influence People. Skupina spojující death a noise rock s hard core zpočátku vydávala alba u kultovního labelu specializovaného na acidický noise rock Amphetamine Reptile Records než přešla k neméně vyhraněným Relapse, nabízejícím v devadesátých letech tu nejextrémnější podobu hudby. Poslední album Pain Is Warning tria, v němž je jedinou stálou postavou kytarista a zpěvák Steve Austin, vyšla předloni u firmy Black Market Activities. Today Is The Day, které lze bez zaváhání řadit po bok Swans, Boss Hog nebo Melvins, však jsou zajímaví nejen hudebně, ale i názorově. Ukazují inspirační zdroje a kořeny scény, stejně jako její východiska.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste hráli tak drsnou hudbu?
Docela hrozný dětství. Ani jako malý jsem nikdy neměl domov, pořád jsme se stěhovali. Než jsem začal dospívat, tak se mnou hodně zametali. Byl jsem naprostý vyděděnec, měl jsem nadváhu a zdálo se mi, že mě všichni ve škole nenávidí. Tak jsem je nenáviděl taky. Když jsem se dostal na střední školu, měl jsem úplně vymytý mozek. Považoval jsem za správné, že mám chodit do školy, vystudovat ji a začít pracovat. Náhle mě ale přepadl pocit, že tohle už nezvládnu, i když mě škola bavila a dařilo se mi na ní. Ze školy jsem odešel a vrátil se do místa, kde jsem vyrůstal, do Nashvillu, abych tam založil kapelu. A to takovou, která by byla úplně nová a originální ve způsobu, jakým bude skládat písně, i v jejich prezentaci. V Nashvillu nikdo nechtěl lidi, co hráli hard core nebo metal punk rock. My jim to vraceli, když jsme jim dávali najevo, že na ně kašleme. Today Is The Day reagovali na tlak ve městě i na další tlaky. Vydal jsem se na cestu nenávisti, kdy jsem nenáviděl město, kde žiju, i firmy v USA, celou korporátní společnost, mainstreamovou Ameriku, protože jsem měl pocit, že tohle všechno mě drží při zemi a kašle na mě už od dob, kdy jsem byl malé dítě. Potkal jsem další dva kluky (bubeníka Brada Elroda a baskytaristu Mikea Herrella – pozn. aut.), kteří měli podobně nemainstreamový pohled. Taky chtěli tvořit hudbu, ve které by bylo něco úplně nového, odlišné akordy, odlišné zvuky. Chtěl jsem skládat něco, co by se mohlo dotýkat znepokojujících témat života, jako je nenávist, ošklivost, hnus, nemoc. Mám schopnost se nabíjet negativním vztekem, asi to souvisí s mým metabolismem, vysušuje mne, až jsem z toho šílený, ale je tu i další moje stránka, kdy jsem jen nasranej kvůli tomu, jaký je dnes svět. Nelíbí se mi, kam se ženu, nelíbí se mi, jak jsou lidi využíváni, jak zacházejí s mojí matkou. Chrysler vyhodil mého otce, který pro ně pracoval velmi dlouho, něco přes třicet let. Poslali ho do důchodu a on záhy poté zemřel. Nikdy neměl žádný život mimo továrnu. Vše je jeden velký otrokářský systém, kde vládnou peníze, lidem vymývají mozek, když jim říkají, že mají vést jen určitý styl života, ale to já nikdy nebudu, nechci zapadnout, být součástí scény, nemám chuť patřit do žánrové hudby, nemám chuť být součástí něčeho. Chci zůstat sám sebou, jamovat se dvěma dalšíma lidma, s nimiž hraju, abychom vytvářeli úplně nové obrazy a zvuky.
Jak vnímáte situaci v USA?
Je to velmi podivné, ale v USA žijeme ve dvou odlišných světech. Na povrchu je řada úžasných věcí, jako je svoboda. Můžete se vydat kamkoli a kdykoli dělat co chcete. Nikdo vám nezakáže něco říkat, skutečně můžete dělat a říkat si, co chcete, můžete si vzít, koho chcete, ale když se podíváte pod povrch, vidíte spoustu sraček. Tato svoboda je omezena množstvím peněz, které máte. Jsi svobodný jen do té doby, dokud za to můžeš platit. Když nebudete mít dost peněz, už nebudete tak svobodný, protože budete závislý na práci. Celý den, celou noc, celou dobu budete pracovat pro někoho jiného, abyste získal peníze a mohl v tom dál pokračovat. Dřív, když jsem byl dítě, byly věci v USA levnější, dal se vést lepší a snazší život, protože nebylo tak těžké zajistit ty nejběžnější věci, jako jídlo, bydlení, benzín. Dnes mi to připomíná dobu druhé světové války, kdy jídlo nebylo, benzín nebyl, a když ano, byl tak drahý, že ho každý jen šetřil. Zejména v posledních osmi letech, od začátku války v Iráku, je ekonomika země vysávána a nyní to mají chudí lidé úplně nejhorší. Pokračující válka je dobrá výmluva pro zvyšování cen ropy, což vede k tomu, že vy budete sedět, kde jste. Nikdo nechce, abyste cestoval, ale vláda nemůže přijít do televize a říci, rozhodli jsme, že musíte zůstat, kde jste, že nemůžete cestovat. To nejde, to by byl policejní stát, ale takto se dá lidem zabránit, aby cestovali. Systém se řítí do propasti. Padne, protože bohatství se v USA dostává jen k extrémně malému množství lidí, i když to při běžném pohledu na korporátní Ameriku není tak zřejmé. Vidíte všechny ty obchody, KFC a McDonaldy, ale ve skutečnosti je lidí, kteří kontrolují většinu bohatství v USA neuvěřitelně málo. Zbylých 273 miliónů stojí úplně mimo. Myslím si, že stejně nedostaneme nic zadarmo, i když vláda zavedla doplňkovou výživovou asistenci. Vrací se to k chamtivosti, a vra cí se to k tomu, proč vznikla moje kapela: ke Chrysleru, který se vybodl na tátu. Viděl jsem tátu chodit deset let do práce a nikdy neabsentoval. Kdybych já chodil každý den do práce po deset let, taky by mi měli dát auto, vždyť je neuvěřitelný výkon. A je tu tolik lidí, co deset let chodí do práce a nikdy nechyběli, ale od firmy za to neviděli žádné poděkování nebo vděk. Jen jim nabídli zkurvené plány penzí, kdy bez ohledu na sliby vyplatí rodině polovinu a po smrti otce je matka s dětmi ponechána svému osudu. Pořád se člověk používá jen jako nářadí, než se rozlomí. A to je věc, proti které v tomto světě všichni bojujeme. Myslím kapitalismus a kontrolovaná korporátní politika.
Ale USA jsou přece stále demokratickým státem se svobodnými volbami.
V naší zemi máme dvě strany, demokraty a republikány, ale ve skutečnosti to nejsou dvě strany, jsou úplně stejné. Mohl bych vybrat témata, kdy demokrat mluví jako republikán a republikán jako demokrat. Nedáva-jí nám na výběr, protože dva nejsou výběr. Sto je volba, ale dva ne, dva jsou si příliš blízko a je za nimi tolik korporací, že kdoví, co přijde. Možná revoluce.
Nebo se systém zhroutí.
To je to, co si myslím já. Bude to jako v roce 1929. Dolar ztratí svou hodnotu, jenže jsou tu lidé, co mají drahé kovy, jako je zlato a stříbro, a ti vytvoří novou měnu a vy budete nabízet cokoli, jen abyste získal jídlo. Proto doma žijeme jako survivalisté: akumulátory, generátor, zásoby, vodu, náboje, zbraně, off road. Když se stane něco zlého tam, kde žiju, tak jsme schopni se ochránit a získat jídlo. Už teď, v době, která je tak tvrdá, lovím, abych nasytil rodinu. Jdu do lesa lovit jeleny. Zabiju tak dva až pět z nich, vyvrhnu je a zmrazím maso, které pak jíme. Lidi se ptají, jak můžeme jíst jelení maso. Jenže je zadarmo, protože si je mohu ulovit. Je to lepší, než kupovat drahé věci v obchodě plné steroidů a antibiotik. Základní ideou je snažit se zkusit nebýt tak závislý na většinové společnosti, že když se něco stane, můžete to sám překonat. Mezi jednotlivými státy a skupinami v USA jsou takové rozdíly a sváry, že bych se nedivil ani tomu, když by se v nějaké podobě vrátila občanská válka, kdy by se jih zase oddělil, protože hloubka industrializace na severu je taková, že tam lidi už nejsou svobodní. Na severu USA jste nuceni vést mnohem omezenější způsob života a já vidím, že roste počet lidí, kteří toho nechtě-jí být součástí. USA už nejsou stejnou zemí, jako byly v roce 1775 nebo 1840, kdy to byla obrovská plocha země, na které žilo malé množství lidí, kromě Indiánů, a platila idea tavícího kotlíku, že každý může přijít a obohatit zemi, takže přicházeli Poláci, Rusové, Němci, Italové, Asiaté. Lidé z celého světa. Vracíme se před rok 1840, zase můžete člověka vlastnit, můžete z něj udělat otroka, a když ilegálním imigrantům, kteří nemají žádná práva a vlastně ani neexistují, protože nemají žádné bydliště ani řidičský průkaz, dáte trošku peněz, tak udělají úplně všechno, co budete chtít. I když to bude ta nejhorší práce na stavbě ve čtyřicetistupňových vedrech. Dáte jim deset dolarů a oni to přijmou. Není to tu žádný rozdíl. Nemůžete je sice bičovat nebo bít, ale můžete je trestat tím, že jim nezapla-títe. A mnoho korporací má v USA neevidované pracovníky. Korporátní Amerika se zmocňuje všeho, i lidí, a nutí nám šunt z Číny, která na tom vydělává. Zotročuje se tu ohromné množství lidí, každý jednotlivec, který tu žije. I lidi, kteří jsou bohatí, mají ohromné množství peněz, stále závisí na systému, musejí dělat kompromisy.
Obraťme list. Co vás hudebně inspirovalo?
Všichni jsme měli hodně rádi progresivní rock, neměli jsme rádi jen Cro–mags a Negative Approach nebo Stooges, ale taky jsme poslouchali King Crimson a Pink Floyd, protože ti dva další kluci byli větší virtuosové než já. Když jsem chtěl vytvořit kapelu hrající hard core noise, potřeboval jsem schopné hráče, kteří dokázali hudbu uchopit a pak ji přetavit, dát odlišnou formu a tvar. A vedle toho tu byl nápad hrát v na šem městě tak bolestnou a šílenou hudbu, že všichni odejdou. Pokaždé, když jsme hráli před velkými kapelami, na které se všichni přišli podívat, tak z nás byli docela nasraní a otrávení. Ale tohle jsme chtěli.
Ta idea znechutit publikum se mi líbí.
Mně taky, protože šlo o to, kdo na koncerty chodil. Přicházeli sice taky lidi za osvícením, nebo chtěli hudbu poslouchat, aby v nich vyvolala nějaké pocity, většina se však jen motala kolem. Byla to pro ně jen společenská událost, kde se chlastá a lověj holky. Když hudba nebyla příjemná, nebo byla příliš obtížná na porozumění, moc odlišná či tvrdá, tak se od ní hodně lidí odvracelo. Zvuk, který jsme měli v té době, byl tak bolestivý a intenzivní, jak to jen šlo.
Zejména v Nashvillu to muselo působit velmi extrémně.
Kdybychom ji vytvářeli v New Yorku nebo Detroitu či Los Angeles, bylo by to jinak, ale my žili daleko na jihu, kde bylo hodně hluboce věřících a plno sraček. A my jsme zpívali o samé hrůze, o masových vrazích, o zabíjení, o rodinách, kde někoho upálili. Uráželi jsme křesťanství, kašlali jsme na víru a všechny symboly a v textech jsem napadal vše, co náboženství nacpalo lidem do hlavy. Zdálo se mi, že hlavním problémem lidí, kteří se snaží vést vlastní život, je to, že výchova v rodině a ve škole se změnila v seznam pravidel, kdy na červenou musíš zastavit a zelená ti říká jeď. Náboženství je přesně takové, kříž reprezentuje to pozitivní, něco dobrého, svatého, a naopak pentagram reprezentuje satanismus a zlo. Jenže je to stejné se všemi symboly, jako je svastika, nebo religiózními texty. Někdo vytvořil symbol nebo sepsal text, ale jaká je pravda za ním? Víme o nich jen to, co je nám ukázáno a řečeno. Mnoho lidí se však zrovna teď rozhoduje, jestli zůstanou dál ohlupovaní, jako byli, nebo zkusí objevovat skutečný život, protože to jsou jen dávná tabu a zásady, jak vést život. Osobně si myslím, že by každý měl vést život v duchu názvu kapely Today Is The Day, protože nic není jisté. Nic nemůžeš očekávat. Zítra můžeš klidně umřít. Tak to je. Viděl jsem tolik lidí, kteří plánovali zítřek a další den se stalo něco na silnici. A myslím si, že osmdesát let, které můžeš být na živu, je skutečně dost dlouhá doba. Já žiju podle toho, že mám jen jeden život, chci žít teď a nechci nechat společnost nebo ně-koho jiného, aby mi říkal, co mám dělat. Mám svůj vlastní život a svého vlastního pána, svého boha. A nemusím následovat žádná napsaná slova, ať už jsou to náboženské texty, nebo společenské úzy.
Když zmiňujete to, že žijeme právě dnes, to je hodně podobné pohledu beatniků jako byl Kerouac.
Nebo Hunter S Thompson a další podobní, protože je to dobrodružné, je to cesta. Začínali jsme v době, kdy adorované kapely, jako byla Nirvana, hlásaly apatii. Vzkazovaly nám – jsem dojebanej, život je pojebanej, svět je zajebanej a my jsme v prdeli. Tomu jsem se v těch 25 bránil, říkal jsem – ano, jsme v prdeli, ale co s tím můžeme dělat? Pocházel jsem z rodiny, která nikdy neměla žádné peníze. A jih mi nabízel jediné. Kdybych byl jako Kurt Cobain z Nirvany a další, byl bych na heroinu. Ale já chtěl něco víc, něco udělat, postavit se věcem, co tě drží dole, a nebát se jim postavit. Zlomit to. Prolomit se ven, i když se při tom zraním.
Měl jste někdy potíže se společností nebo s policií?
S policií ne, ale ve škole. S institucemi jsem měl neustále problémy, protože jsem chtěl být sám sebou. Ve škole jsem měl skutečně výborné výsledky, byl jsem skvělý student, ale poslouchal jsem Dead Kennedys, death metal, noise a hard core punk. Reprezentoval jsem něco, čeho se báli. Byl jsem chudý a ukazoval jsem dalším dětem, že je možné být chytrý, tvůrčí a dělat věci, které nemůže nabízet a prodávat mainstream lízačům zadků na celém světě. Byl jsem příliš ponořen do reality a nedržel se uprostřed, všechno jsem v životě viděl černobíle. Buď je něco pravda, nebo je to lež. Pořád jsem vedl své bitvy, protože jsem se nepodvoloval, nedělal jsem kompromisy ve svých názorech.
Je něco, co byste chtěl, aby se změnilo v hudbě?
Rozhodně, protože jsem znechucen tím, že pořád poslouchám stejné písně, nevýjimečné lidi, kteří nezpívají od srdce, kteří všechno ukazují falešně. Vadí mi, že všechno jsou jen předem připravená prohlášení. Vše se předem rozluští, napíše se to a zas to zapadne. V ničem už není žádná spontaneita, žádný pocit nebezpečí nebo destrukce. Když budete točit horor, a bude v něm někdo, kdo bude pronásledován a zabit, tak musíte věřit tomu, že toho člověka skutečně zabíjejí. Když se zpívá píseň o bolesti a ztrátách nebo utrpení, tak musí být uvěřitelná. Musíte se dostat dovnitř, jít za tím. Mám pocit, že se hudba po osmdesátých letech přestala vyvíjet. V devadesátých letech do ní pronikla nová podoba komercializace. Působí to, jako by lidé chtěli stále stejné věci a nerozuměli novým směrům. Když v roce 1969 přišli s heavy metalem Black Sabbath a tihle kluci, tak to, co hráli, nebyl jen metal, byl v tom jazz a další obtížná hudba, nepodobalo se to ničemu, co tu bylo dřív. A lidi to poslouchali a porozuměli tomu. Ukázalo se, že vedle různých druhů hudby s jasným účelem, jako je hudba k party nebo hudba navozující příjemnou náladu, je tu i temná stránka hudby, kterou lidi taky potřebují. Pro mě je největší odměnou, když někdo, kdo hledá odpověď na nějakou otázku nebo hledá cestu, bude poslouchat, co dělám, a pak se podívá na sebe a řekne si: Možná, že nejsem tak v prdeli, možná se mohu nějak vyhrabat, možná to mohu přežít. Sám se pokouším ponořit do sebe a své zkušenosti předat. Proto zkouším vytvářet zvuky a struktury akordů, které to mohou vyjádřit a jsou přitom nekonvenční.
Lze ale vytvořit něco nového u tak používaného nástroje, jako je kytara?
Kytara má 24 pražců a šest různých strun, které vytvářejí 144 tónů. Klávesy pak mají 88 kláves a jsou tu nejrůznější kombinace, jak mohou být poskládány dohromady. Odhaduju, že jsme zatím odhalili tak čtvrtinu z možností nástroje, otázkou ale je, jak překonat tyto limity, když akceptované hudební žánry od rockabilly a country se drží středního proudu a nezasahují jinam. Proto jsou skupiny jako Skinny Puppy tak nezařaditelné. A totéž platí třeba o King Crimson. Každá jejich píseň je úplně jiná než ty ostatní.