Festival des Musiques d’Ethiopie, pořádaný loni v březnu v Addis Abebě pod záštitou místního Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, trval 9 dní a hrálo se každý den, s výjimkou neděle, která je tu – jako v jedné z nejstarších křesťanských zemí – daleko větším svátkem než u nás. Pro evropské návštěvníky festivalu to byla ideální příležitost prozkoumat venkov.
Z Addis Abeby se vydáváme na jih, zpočátku se prodíráme kolonami náklaďáků, a po necelé hodině se panorama výrazně mění. I nadále pokračuje kvalitní asfaltová silnice, kterou teď ovšem lemují typické malebné kruhové chatrče, jejichž zdi jsou z vysušené hlíny a střecha ze stébel místních travin. O místo na silnici se dělí auta, zástupy školních dětí i stáda dobytka. Náš řidič to komentuje: etiopské silnice slouží všem stejně a všichni uživatelé včetně těch zvířecích se musí navzájem tolerovat, což sám činí, jízda připomíná slalom mezi ovcemi a kravami. A protože řidič z vlastní zkušenosti ví, jak zvířata reagují, dokáže předpovídat jejich pohyb a podle toho stanovit optimální kurs. Početně ale převažovala školní mládež: v době oběda směřovaly davy dětí jak domů ze školy, tak opačným směrem. Jak se za chvíli dozvíme, venkovské školy tu jsou extrémně vytížené a není tedy divu, že pracují na několik směn. Nejvíce šokující pohled se ale naskytne, když míjíme 
autobusovou zastávku: žádný neorganizovaný strkající se dav, s jakým by člověk na tomto kontinentě logicky počítal, Afričané stojí naopak spořádaně ve frontě, a nám dochází, že Etiopie je skutečně výjimečná země. Silnice v tomto úseku vede Velkou příkopovou propadlinou, což je tisíce kilometrů dlouhý terénní zlom, který sahá od Mrtvého moře až do Keni. Po několikahodinové cestě podél obrovitého údolí míjíme jezera a přijíždíme k našemu cíli, městu Awasa na jihu Etiopie. Cestou k hotelu, který sousedí s ordinací veterináře, nás upoutal povědomý nápis: Člověk v tísni. Česká humanitární organizace má v Etiopii svoji misi, v níž v době festivalu pracovala
Tereza Porybná. Etiopie působí jako země s obrovským potenciálem do budoucna, tolik dětí směřujících do školy jako dnes cestou do Awasy člověk hned tak nevidí, souvisí to nějak se zdejší misí Člověka v tísni?
Souvisí. Tady je dnes docela běžné, že děti chodí 15 km do školy, což bylo před sto lety normální i v Čechách, ale my se snažíme, aby to měly blíž. Dále se snažíme zvýšit kvalitu vzdělání, hlavně na základních školách, kterých vzniklo obrovské množství, aby pokryly stoupající potřebu. Ve třídě bývá osmdesát až devadesát dětí, podmínky jsou zvláště na venkově naprosto primitivní, škola je většinou v hliněné budově, v níž je strašné vedro.
Tedy ten klasický typ africké chatrče se slaměnou střechou, jenže větší?
Přesně ten. Člověk v tísni tu staví zděné školy, ale na venkově se třeba učí i pod stromem. My se snažíme učitelům pomáhat v tom, jak to s tím obrovským počtem dětí ve třídě zvládat, jak tu výuku udělat zajímavou pro život, protože pořád existuje velké procento dětí, které základní školu nedokončí. Festival des Musiques d’Ethiopie, pořádaný loni v březnu v Addis Abebě pod záštitou místního Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, trval 9 dní a hrálo se každý den, s výjimkou neděle, která je tu – jako v jedné z nejstarších křesťanských zemí – daleko větším svátkem než u nás. Pro evropské návštěvníky festivalu to byla ideální příležitost prozkoumat venkov.
Je to proto, že musí třeba rodičům pomáhat a pást dobytek?
Dětská práce je v Etiopii samozřejmostí. Třeba leštíte ve městě lidem boty a tím přispíváte do rodinného rozpočtu. Mezi těmi, kdo školu nedokončí, převažují dívky, protože u nich si rodina říká, že v dospělosti se budou stejně starat o děti, a pro jejich budoucnost je spíš důležitější, aby se u někoho zaučovaly jako hospodyně než ztrácely až do osmé třídy čas ve škole.
Váš pobyt v Etiopii je plánován na osmnáct měsíců. Máte už nějaké hmatatelné výsledky?
Já dělám na dvou projektech, a tím druhým je prevence obchodu s dětmi. Hnací silou tohoto obchodu je obrovská chudoba na venkově. Okolí Awasy je zemědělský kraj, jestli tu přežijete, závisí na dešti, přírodních faktorech, velkou roli hraje i to, že lidé nevědí, která plodina je k přežití nejefektivnější. Rodiny mají navíc spousty dětí, a když některé z nich mohou poslat do města, považují to za velké plus, protože je nemusí živit. Aniž by si dospělí uvědomovali, jak ty děti ve městě trpí. My tedy s pomocí etiopských nevládních organizací vymýšlíme aktivity, které by těm venkovanům zvýšily příjem. Tak například, v jiné oblasti na jihu země jsme lidem obstarali práci, tkaní šál, to je činnost dost rozšířená, akorát že dosud neměli přístup ke tkalcovským stavům. Učíme tedy ty nejchudší tkát a pak ty šály prodávat. Tak třeba ta zelená šála, kterou mám na sobě, je výrobek našich klientů a zároveň také hmatatelný výsledek, na který jste se ptal.
Dětí je tu spousta, na venkově i ve městech. Často vypadají, že se po ulicích potloukají naprosto volně, jako malí bezdomovci. Souvisí to nějak s tím obchodováním s dětmi?
Probíhá to takhle: zprostředkovatel zaplatí rodičům jako odstupné za dítě směšnou částku a dítě odveze do města, kde za hodně tvrdých podmínek pracuje, a za nějaký čas třeba uteče. Proto v ulicích Addis Abeby vidíte tolik žebrajících dětí, které přespávají na ulicích. Ale i za těchto hrozivých podmínek jsou na tom děti ve městě lépe, než kdyby žily s rodiči na venkově.
LOŽNICI MÁM POD BAREM NA MATRACI
Když tento rozhovor vznikal, zdaleka jsem netušil, že osudem pouličního dítěte prošel i jeden z hlavních účinkujících festivalu, s nímž jsem několik dní poté měl to štěstí setkat se osobně. Melaku Belay je jedním z nenápadně stoupajících talentů etiopského tradičního tance, známého jako esketa, tedy pohyb, vycházející z ramen. Ve srovnání s daleko efektnějšími a v Evropě populárnějšími tanečními kreacemi typickými pro koncerty Youssou N’Doura či dalších západoafrických umělců se jedná o disciplínu spíše minimalistickou: s hodinářskou přesností řízené pohyby vycházejí zpočátku jen z docela nenápadných pohybů ramen, tedy jakési náznakové mimiky či body language, a postupně gradují v bouřlivé a energií sršící kulminaci, do níž už je zapojeno celé tělo. Tanec si ale stále zachovává kouzlo dětské hravosti, a v jistých momentech dokonce připomíná „kachní chůzi“, obdobně minimalistický tanec s kytarou rockového veterána Chucka Berryho. Melaku Belay v jedné fázi představení poskakuje s pomyslným předmětem v ruce, který by mohl být jak Berryho kytarou, tak i nějakým archetypálním symbolem. Belay na festivalu vystoupil s Ethiocolours, akustickým all-star-bandem, a o několik měsíců později účinkoval s některými z jeho členů na programu u nás dobře známého Rudolstadtu. Jeho domovskou scénou v Addis Abebě je klub Fendika, který byl loni v březnu dějištěm nočních festivalových jam sessions. Média Fendiku označují za „hudební srdce Addis Abeby“, není to ovšem 
žádné snobské hnízdo, daleko spíš připomíná undergroundové doupě, dobře maskované mezi slumy v chudší části města. Melaku nabídl zahraničním novinářům odpolední setkání, a jako štědrý hostitel pro nás poslal taxík. V Addis Abebě plní tuto roli sovětské kopie starých fiatů, známé jako Lada, které tu jezdí od dob stalinistického diktátora Mengistu. U těchto půvabně dezolátních vozů jdou jen zřídka otevřít okna či zavřít dveře, a představují tak zajímavý kontrast vůči generačně spřízněným, ale daleko láskyplněji udržovaným „amerikám“ z ulic Havany. Podlemístních taxikářů se právě v Etiopii auta dožívají nejvyššího věku. Zatímco v sousedním přímořském Somálsku se díky slanější atmosféře rozpadají, ještě než odslouží pětadvacet let, ve vnitrozemské Etiopii údajně jezdí i padesátileté vraky. Cestování taxíkem je bohaté na dobrodružství, a zapomnětlivost se nám tentokrát vymstila: v půli cesty jsme požádali, jestli bychom se mohli vrátit do hotelu pro foťák, a řidiči díky neplánovanému prodloužení cesty došel benzín kilometr před cílem. Po vynucené čtvrthodinové zastávce v prudkém kopci před křižovatkou se taxikář vrací s kanystrem, a za několik minut se ocitáme před hudební oázou zvanou Fendika. Zvenčí vlnitý plech, interiér velikosti dvou obýváků s barem, u kterého se čepuje sytě žluté a osvěžující etiopské víno tej vyráběné podomácku z medu.
Váš klub se jmenuje Fendika, co to znamená?
Šťastný, ale ve velmi specifické rovině: když si děti hrají, lochtají se a vyprsknou smíchy, tak tenhle moment radosti je fendika. Čtvrť, v níž leží, se jmenuje Kazanchis, Casa je italsky dům, který si tu nechal postavit nějaký Ital. Je to můj první klub, vystupují tu azmari, tedy hudebníci, kteří si písně předávají z generace na generaci.
Ale jejich význam zřejmě hudbu hodně přesahuje, italská vojska v době invaze se prý snažila ze všeho nejdříve vyvraždit právě příslušníky této profese.
To jméno je ze starého etiopského jazyka ge’ez, jímž se mluvilo před patnácti sty lety. Azmari znamená zpívat Bohu, ale oni především vyprávějí příběhy, znají spoustu lidských osudů, hrají na oslavách pro honoraci, když zpívají tak kombinují to co znají i co slyší od lidí, vyjadřují se ve dvojsmyslech, takže lidé nerozumí hned, ale až když si to poskládají dohromady. Právě díky těm dvojsmyslům byli pro okupanty nebezpeční, protože by mohli předávat skryté informace. Italové během jednoho dne vyvraždili sto azmari, to je historicky zachyceno, stalo se to roku 1941. To co azmari dělají, se neučili ve škole, ale předává se to mezi generacemi. K jejich životu patří cestování, takže to jsou vlastně nomádi, kočovní muzikanti.
To je asi důvod, proč je všichni mají rádi, ale přitom je málokdo doopravdy respektuje. Když má člověk dceru, tak nedovolí, aby se provdala za azmari.
Někteří z nich se za své povolání stydí, a někteří lidé se jich bojí. Pozvěte ho, ale jen kvůli hudbě. Žijí na okraji společnosti, ale pro společnost jsou důležití, já si jich vážím, i když sám nejsem azmari. Vystupují na svatbách, cestují většinou v páru, žena bývá zpěvačka, muž ji doprovází na masenqo, housle o jedné struně.
Vy máte jednoho azmari v kapele, a když s vámi zpíval na prvním koncertě v Goethe Institutu, všichni místní se smáli. I když na sobě měl tradiční etiopský oděv a v ruce držel lidový nástroj, vůbec to neznělo jako nějaký muzeální folklór. O čem vlastně ta jeho píseň byla?
Ten azmari byl z venkova, a co zpívá, je pro každého vždycky překvapením. V Goethe Institutu je ubytovna pro ženy, muži mají ubytovnu o kus dál, a on na to téma žertoval, dělal slovní hříčky, improvizoval i o politice, o lidských právech, AIDS. Když ho poslouchám, pokaždé se něco dozvím a pokaždé to má jinou atmosféru. Vždy vytvoří něco nového, je to podobné jako když čtete dobré noviny. Zdejší publikum tohle zbožňuje.
Vedli vás k hudbě a tanci rodiče?
Svého otce neznám, vyrůstal jsem na ulici. Moje matka skončila během diktatury v táboře pro uprchlíky, kvůli politice odešla do exilu, když mi byly tři roky, tak měla další dítě. Já jsem vyrůstal se svojí sestřenicí, která byla starší, ale onemocněla a teď už nežije.
Jak jste se tedy dostal k tancování?
Když jsem jako dítě přestal chodit po čtyřech, začal jsem chodit po dvou a tancovat. Pokaždé, když byla v okolí svatba, šel jsem se tam podívat a učil se tancovat. Také jsem cestoval na náboženské slavnosti po celé zemi, do vzdálených oblastí, tak se toho člověk nejvíc naučí. Lidé se tam navzájem setkávají, jezdí tam různá etnika. Ty tance jsou jako hry, napodobování přírody: žena jde pro vodu, zaútočí na ni had, a to je téma pro tanec, doprovázený zvukem sss. Nakonec jsem získal místo v Národním divadle v Addis Abebě.
Jak dlouho jste tam vydržel?
Tančit v představení, které má choreografii, to je jako být ve vězení, a já mám rád svobodu. A taky jsem malý, tak mě brzy vyhodili a vzali někoho většího. Ale moje práce i domov je tady v klubu. Už sedm let tady bydlím a spím pod barem.
Jak jste se tedy ke svému nynějšímu příbytku jako pouliční dítě dopracoval?
S přáteli jsem dělal taneční projekt, za deset birrů (cca 14 Kč, pozn. aut.) jsme vystupovali, a pak jsem se dozvěděl, že tady v Kazanchis potřebují tanečníka. Abych zítra přišel, že začneme. Rovnou jsem se zeptal: „A můžu tam bydlet?“ „Ale my tě neznáme, nevíme, jestli ti můžeme věřit,“ mi řekli. Jako tanečníka mě vzali, plat nemám, jen co dostanu od hostů. První den jsem si vydělal dvacet birrů, stále jsem žil s pouličními dětmi, a když jsem v klubu získal důvěru, koupil jsem si matraci a přespávám tady každý den. Hosté dávají víc peněz zpěvačkám, kluk si tolik nevydělá.
Fendika je tedy vaše celodenní pracovní náplň?
Není, přes den chodím do školy, pak jdu do jiného divadla na zkoušku, pak dávám taneční lekce, pak do večerní školy, kde mám další studia, zrovna teď mám před maturitou, a do Fendiky dorazím až večer.
Jak jste poprvé vycestoval do ciziny?
Na koncertech v Djibouti jsem doprovázel Mahmouda Ahmeda, a pak jsem několikrát vyjel do západní Afriky s rovněž velmi známou zpěvačkou. Na prvním turné pro nás vláda poslala vojenskou eskortu z letiště, jako pro prezidenta. Ale nejvíc jsem se naučil když jsem poprvé vyjel do Francie, na Africolour festival, zůstal jsem tam tři měsíce, získal jsem sebedůvěru, a když jsem se pak vrátil a chtěl využít toho, co jsem se tam naučil, všichni mi tady říkají, že jsem ještě moc mladý. I když jezdím do USA a do Kanady, doma žádnou podporu nemám a ložnici mám dodnes pod barem na matraci.
V rámci festivalu Jeden svět bude v pražském Divadle Archa otevřena výstava fotografií Jarmily Kovaříkové, které vznikly během jejích tří cest do Etiopie. Zemi navštívila s cílem mapovat zásadní sociální témata: otvírání základní školy nedaleko města Awasa, děti, které chodí desítky kilometrů pro vodu, dětskou prostituci, tkalce, kmen Hameru na jihu Etiopie nebo těžaře soli v kráteru El Sod ve střední Etiopii, za které obdržela čestné uznání v soutěži Czech Press Photo v kategorii Každodenní život. V den vernisáže 9. března je navíc plánován etiopský večírek.
