Je nepřehlédnutelný nejen doslova, svou vyčnívající postavou bývalého prvoligového basketbalisty, ale i výčtem aktivit spojených s hudební scénou. Adam Nenadál je dlouholetý zpěvák a baskytarista skupiny Gnu, organizátor koncertů a jedna z duší hudebního vydavatelství Silver Rocket. S postupujícím věkem se zdá, jako by své aktivity nejen neutlumoval, jak bývá obvyklé, ale naopak násobil.
Dlouhá léta jsi spojován především s tou v podstatě nejtvrdší rockovou scénou u nás. Před časem jsi ale začal hrát i pod jménem Aran Epochal, což je tichý projekt, který jako by byl jejím protipólem. Co tě k tomu vedlo?
Na tom se podepsalo hned několik faktorů. Zjistil jsem například, že strašně moc věcí, které chci v hudbě zachytit, se nedá aplikovat do hudby Gnu – a ani vlastně nemám ambici se pokoušet to dělat. Gnu vnímám jako základnu, mám pocit, že ten zvuk, který se nám povedlo stvořit, je dost unikátní, a nechtěl jsem ho měnit kvůli svým choutkám. Takže jako nejčistší věc mě napadlo udělat další kapelu nebo spíš zvukové alter ego. Tak vznikl Aran Epochal a později i Aran Satan. Ale oba – i když se to možná nezdá – navazují na Gnu. Mám rád repetitivní muziku, věci, které se opakují dokola a jsou jednoduché. V tom je to dost podobné.
Gnu se tak ocitli u ledu, a místo noisového tlaku tu jsou sice dopadem úderné, ale vlastně výrazně tišší a přemýšlivější projekty. Randál ti nechybí?
Přistihuju se, že je stále těžší v tom pokračovat a odolat tomu tlaku scény. Zhruba třikrát týdně – a to opravdu nekecám – dostávám velmi dobré nabídky na hraní s Gnu. Chápu to, hrozně si toho vážím, a vždycky těm lidem trpělivě vysvětluju, že teď to máme takhle. Ostatní kluci z Gnu teď mají novou kapelu, která se jmenuje Lapa a bude hrát poprvé v červnu v Kolíně. To je hlasitá, tvrdá muzika. Ale já jsem se dostal do fáze, kdy moje hlava na ten „bordel“ není nastavená. Gnu vlastně letos slaví dvacet let a tak jsem si udělal takovou retrospektivu, proč tomu tak je. A zjistil jsem, že jsem za těch dvacet let hrál opravdu všude, kde to šlo, s milionem jiných kapel, stovky koncertů, a uvědomil jsem si, že se opakuju. Ne, že by se opakovala ta kapela, ale já. Gnu i ten nejhorší koncert odehráli naplno – jako by byl náš poslední –, ale já jsem začal mít pocit, že do toho dávám hodně a dostávám málo zpátky. Takže jsem se rozhodl více se posunout k tomu „minimálu“. Nejen produkčně – méně lidí –, ale i toho zvuku. Co nejmenší očekávání, co nejmenší zvukové spektrum. A najednou jsem zjistil, že mě to mnohem víc uspokojuje. A myslím, že to ve finále pomůže i Gnu.
V čem?
My jsme typ kapely, která nemůže „jen“ spolu hrát. Musí tam fungovat komunikace, na koncertech, zkouškách i mimo ně, a já už na to neměl kapacitu. Gnu jsou pro mě závazek, časový i emocionální. Určitě začnu mít někdy „absťák“ po hlasitý muzice. Ale teď ho – i když jsem si jistý, že přijde – zatím nemám. Tak to chci vzít nějakou odbočkou a obloukem kluky znovu potkat. Nevím, jestli se to stane za tři měsíce nebo za tři roky, ale věřím, že se to stane.
Jak ty se vůbec, jako člověk, který se v ní léta pohybuje, díváš na současnou tvrdě-rockovou scénu?
Přijde mi, že tahle část scény, ať už tady nebo venku, docela stagnuje. Ty kapely jsou dobrý, pořád mě to baví a kupuju si to, ale už dlouho se neobjevilo nic, co by mě opravdu dostalo. A to nejsem staromilec, pořád se snažím sledovat, co se děje.
Aran Epochal začal jako one-man projekt, jen ty sám s baskytarou a metronomem, potom se rozrostl na duo s Martinem aka Bourkem, a teď už jsi zase sám. Navíc jsi začal hrát na akustickou baskytaru. To je důsledek hledání?
První tři písničky jsem rovnou nahrál ve studiu jáMOR u Ondřeje Ježka. A když jsem to v hospodě, na „zasedání ÚV SRR“ pouštěl z iPodu všem přítomným, tak Bourkovi se to hodně líbilo a nabídl mi, že by se mnou hrál živě. Pak jsme spoustu dalších skladeb udělali dohromady a z něj se stal právoplatný člen. Takže z toho byla dvojice. No a aktuálně je to už zase „one-man-pičus“, ale s Bourkovou zvukovou podporou.
Platí pořád to, že Aran Epochal nikdy neudělá velkou desku a vždy bude vydávat jen na vinylových singlech, kterých už vyšlo šest?
To trvá. Ten nápad se mi pořád líbí a necítím potřebu to měnit. Navíc mě stále neopustila fascinace sedmipalcovým vinylem. Spousta lidí ho nebere příliš vážně, pro mnohé je to „jen“ singl a navíc se ví, že nebude exkluzivně osamocený, ale v nějakém časovém horizontu vyjde další. Nicméně to mě nezastaví. Ten koncept pokračuje, mám rád tu jednoduchost – jeden song na jedné straně, jiný song od nějakého podobného blbce na druhé – a v tu chvíli je to všechno, co chceš říct. Ke mně písničky nepřicházejí snadno, já jsem spíš dělník jako třeba Unkilled Worker, to je taky takový kráječ akordů. Na rozdíl od Bourka, který je nadaný producent a tvůrce. Já vyprodukuju jednou za půl roku písničku, za kterou si stojím. Je to ještě pomalejší tempo než s Gnu.
A co ta idea, že jde vždy o kooperaci, kdy na druhé straně je někdo jiný?
To sdílení se mi na tom právě líbí snad nejvíc. Prostor je maličký a to, že ho s někým sdílím, znamená, že si za ním stojím, za tou jeho skladbou, stejně jako za tou svojí.
Jak dochází k dohodě? Asi je pochopitelné, když vyšel split s Unkilled Worker, OTK nebo Sporto – to jsou přátelé. Ale jak to probíhalo se zahraničními interprety?
Většina toho vyplynula z běžné komunikace s nimi. Třeba Davea z Auxes znám už nějaký čas, z dob, kdy hrál s Milemarker. Domlouval jsem s ním nějaké koncerty a říkal mu „Tady vám budeme dělat předkapelu“ a on se podíval na myspace a líbilo se mu to. Sám nám pak nabídl, že by byl rád, kdybychom s ním udělali singl – a to se neodmítá. S Justinem z Edie Sedgwick to bylo podobné. Vlastně jsem ještě ani jednou nedostal košem. Já to ostatně nikomu nenabízel, rozhodně nejsem z těch, kteří ostatní oslovují, většinou ten nápad vznikne při společném hraní.
Po určité době, kdy už fungoval Aran Epochal, se ovšem ještě objevil další projekt, Aran Satan. Přiznám se, že jsem to nejdřív, protože jsem neznal pozadí, nedůvěřivě považoval za další pokus o one-man hip hop po vzoru Bonuse. Ale když jsem to pak po delší době konečně slyšel, trochu mi poklesla čelist. Z mého pohledu to má mnohem blíž k performanci než k hudbě, je to strašně silné a emotivní. Tam se motivace vzala kde?
Najednou jsem zjistil, že ze mě začínají padat texty. Zatímco napsat text pro Gnu nebo i Aran Epochal byl pro mě „velký úkol“, který mi zabere spoustu času a musím mít přesnou představu o struktuře té skladby, o tom, jak tam budu dýchat, a jde o „brutální porod“, který se nemusí povést, najednou ze mě začaly samy od sebe padat věty. Hodně na to mělo vliv to, když jsem začal poslouchat iPod. Dřív jsem si při cestách MHD četl, ale najednou jsem začal poslouchat muziku a do ní mě začaly napadat obrázky. A najednou jsem zjistil, že mám za cestu do práce čtyři sloky, které ovšem nebyly vázané nějakou muzikou. A přestal jsem mít potřebu to roubovat na nějaký riff nebo hudbu vůbec.
Texty jsou pro tebe jen osobní výpovědí, nebo u toho myslíš i na posluchače?
Pro mě je to důležité proto, že jde o určité překračování hranic toho, co jsou ještě lidi schopní skousnout. A nejde o to, že bych je nějak prvoplánově provokoval. Nechci dělat art, zbytečný experiment, nechci, aby to bylo nestravitelné. Naopak se snažím, aby to bylo spíš jednodušší, protože udržet jen recitací pozornost lidí pětadvacet minut nonstop je těžké. Ale vzniklo to z náhlého přetlaku. Vůbec vlastně nedovedu říct proč – moje životní situace se nijak nezměnila, poslouchám pořád zhruba podobnou muziku…
Hudební kulisu, kterou v Aran Satan doprovázíš svou deklamaci, sis dělal sám?
Všechno mi to dělal Bourek. Ale měl ode mě ideu, že tam nesmějí být beaty a má to být na pomezí ambientu a industriálu. Z databáze, kterou udělal, si dost důkladně vybírám hudbu ke konkrétním slovům. Pak už to neměním. A pak jsou předěly. Vtipné je, že většinou se na koncertech mluví mezi muzikou. A já to mám naopak – většinou mám muziku mezi mluvením. Tím ale dochází k tomu, že ty předěly jsou pro mnohé to nejskousnutelnější. Hledám si konkrétní citace na internetu a Bourek je pak už jen upraví. Slouží k uvolnění mezi tím mluvením, které je často dost intenzivní.
Nicméně, když se tam jako jeden předěl objeví třeba i úryvek ze Sound Of Silence Simona s Garfunkelem, tak to je najednou skoro ještě větší šok než ty tvoje texty.
To je asi pravda. Ale já mám tu písničku hrozně rád, a jak se ta první sloka potom rozplizne do toho jediného tónu, který tam pak hučí pod tím textem, tak je to přesně ono. Je to celé vlastně úžasné dobrodružství, pokaždé jsem z toho děsně nervózní. Ale cítím, že to je teď přesně v tom tvaru, v jakém jsem to chtěl mít. Liší se to ovšem v dynamice a délce jednotlivých částí, které jsou závislé na prostředí. Někde je to tišší, když ale vystupuju například v nějakém punkovém klubu, užívám si, že ten sampl jede pěkně nahlas. Já se pak dostanu do určitého transu a dělám tam pohybově různé věci a určitě jsou tyhle „koncerty“ mnohem víc akční. Teď jsem jel sérii, kdy vždycky začínal Aran Epochal, pak byl Calvera, což je sólový projekt Michala z Fetch!, a pak byl Aran Satan. Vlastně to mělo vždy jasnou gradaci.
Takže se přizpůsobuješ prostředí?
Oba ty projekty jsou tak stavěné, aby se mohly přizpůsobovat místu. Zajímavé je, že u Gnu to je naopak. Tam když někam přijedeme, hrajeme pokaždé stejně, nezávisle na místě – prostor se přizpůsobí nám, ne my jemu. Ostatně používáme i vždy stejný aparát – kytarista z Gnu by například nemohl hrát na něco jiného než na ten svůj bláznivý cajk. Ten zvuk kapely je pevně daný.
A ovlivňuje tě publikum? Aran Satan mi třeba připadne takový „městský“. Jak na něj reagují posluchači třeba někde na vesnici?
To je zajímavé. Já třeba Aran Epochal vnímám jako přírodní muziku, nejradši bych hrál jen open-air, na zahradách, ve stodolách…
To je ale to vnímání přírody člověkem z města.
To asi ano. Nicméně Aran Satan určitě je městský. Také bych nezvládl oba ty projekty za sebou – i když je třeba provozuju v jeden večer, vždycky musí být někdo mezi tím.
Aran Satan je každopádně specifický i tím, že to je „tady a teď“, už jen představa, že by se to mělo nahrát a vydat je nepatřičná. Původně jsem si říkal, že by nebylo marné DVD, protože vizuální složka podání je tam důležitá, ale pak jsem tě viděl vystupovat v obchodu Rekomando, což je i knihkupectví, tak jsem si říkal, že to vlastně byla moc pěkná knížka, kde by texty doplnily kresby, které máš na internetu. Uvažoval jsi o něčem podobném?
To je úplně přesné. Já teď zrovna píšu takovou esej. Pro mě princip D.I.Y., tedy Do It Yourself, znamená v praxi především koncerty. Čím víc je hraju – a zkoušel jsem to počítat a nedopočítal jsem se, určitě jich je přes 400 – tím víc si myslím, že to za chvíli bude jediná příležitost, jak lidi spolu budou normálně komunikovat. Každý má dnes na internetu nějaký koutek – blog, twitter, myspace, facebook, chat – takže se vůbec nepotkává. Dřív jsme s kamarády chodili do hospody, ale dnes už na to nikdo nemá kapacitu. Máme práci, rodiny, a jediná možnost je si pokecat někde na koncertě. Takže zatímco Gnu vydávali desky, Aran Epochal má jako nosič ten sedmipalcový vinyl, pro Aran Satan je tím „nosičem“ právě ten koncert. Ale je fakt, že Tomáš Weiss z nakladatelství Za tratí měl přesně tenhle nápad – udělat knihu s těmi Štěpánovými ilustracemi. Bourek by to graficky ošetřil, udělal by to hezké. A to mi připadne super. Protože by se tím podpořila i kniha jako umírající „nosič“, který za chvíli asi zlikvidují ty digitální čtečky.
Štěpán Adámek stojí za stránkami AranSatan.TV, které vlastně suplují tvůj web. Jak to celé vzniklo?
To je celé jeho nápad. Já jsem vždycky obdivoval jak maluje, vždycky mě to bavilo, ty jeho syrové, bláznivé, svým způsobem nemocné, ale zároveň silné kresby. Asi po druhém nebo třetím koncertu Aran Satan přišel s tím nápadem, že spojíme jeho kresby a moje texty. A on to pak zhmotnil, což je pro mě velká pocta. Jak přibývají ty ilustrace, tak to funguje lépe a lépe. Přibývají kresby a pokračuje to v čase. Je to stále lepší. Ten kluk má úžasný smysl pro humor.
Nezmínili jsme Silver Rocket – hudební vydavatelství i partu kamarádů v jednom. Pokud vím, jsi u toho od začátku. Jak vnímáš váš vývoj i proměny způsobené střídáním lidí, kteří se na tom podíleli a podílejí?
Koncerty se na to původní vydávání nabalují spíš živelně a víc a víc tím, že těch desek je míň a míň. Naše vydavatelská politika je ovšem naprosto „na palici“. Teď jsme například rok nic nevydali, ale aktuálně během čtrnácti dnů vyšly tři tituly. Takže marketingoví debilové – nejdřív nic a pak ty lidi zahltíme. Prostě nemáme žádné manažerské osnovy. Navíc takové ty základní kapely Silver Rocket jsou skoro všechny v hibernaci. Buď mají pauzu jako Gnu, OTK nebo Wollongong, anebo jsou jako Lyssa ještě pomalejší než Aran Epochal. A také jsme začali být hodně ostražití ke kapelám „zvenku“.
Jaký máte aktuální „ediční plán“?
Vyšlo album Zkoušky sirén, sedmipalec Coal Train a deska Dlouhá zima kapely Komunisti na vinylu. Bonus do toho vrazil všechno, co se mu vrátilo ze sólovky Konec civilizace. Určitě letos vyjde i nová Lyssa. Potom myslím Aran Epochal vydá singl. Nevím jak s albem Unkilled Worker Machine, to jsme ještě neřešili. Ale rozhodně bychom chtěli vydat – ať už letos nebo příští rok – kolínské Kontroll a one man band Calvera. A desku Fetch!, až bude hotová, nejspíš taky asi vydáme my.
Zároveň ovšem pořádáte spousty koncertů – od maličkých až po ty „velké“ kapely. Mnohým jste také otevřeli cestu do Česka – třeba japonským Mono, kteří opakovaně zaplnili Palác Akropolis. Koho chystáte?
My jsme vlastně už přivezli skoro všechno, co jsme přivézt chtěli. Letos třeba hodně dobře v Akropoli dopadli Godspeed You! Black Emperor. Ale jeden sen mám – chtěl bych sem dostat Yo La Tengo. Ty miluju. Ale jinak se spíš snažíme pomáhat těm kapelám, které jsou na turné, než sem někoho speciálně tahat a psát nabídky. Což jsme vlastně nedělali nikdy.
Zajímavým aspektem je, že jste dlouho byli vnímaní jako pořadatelé hlavně hlasitých a alternativně rockových kapel, ale v poslední době docela často třeba děláte koncerty jiných žánrů, třeba introvertních písničkářů nebo undergroundových hiphoperů. To vzniklo jak?
Ono to možná navenek působí, že všichni máme rádi všechno, co děláme. Jsou asi i kapely, na kterých se shodneme všichni – třeba Coal Train, Dälek, This Aint Vegas, Ava Luna –, ale pak jsou koncerty, které preferuje jen část z nás. Což byl i tento případ. Myslím, že stylová roztříštěnost je dobrá, já osobně vlastně necítím i při tom rozptylu žánrů žádný problém, a všechny ty kapely chápu jako jednu scénu. A třeba ten typ hip hopu, který jsme dělali, sem nikdo jiný nevozí.
Je velký rozdíl, jestli děláte podzemní jméno nebo někoho velkého, jako třeba Dinosaur jr.?
Ne, že bych mezi kapelami občas nepotkal i idioty, ale většinou jsou i členové těch slavných kapel hodně v pohodě. Třeba zrovna s Dinosaur jr. to byl až překvapivě příjemný den. Na jedné straně stres, rozpočet takový, že kdyby se to nepovedlo, tak jsme totálně v p..i, a navíc ten den byl v Praze i Nick Cave, na druhé straně příjemní lidé, kteří nic nekomplikují. S Lou Barlowem jsme se byli projít na Vyšehradě, měl tu s sebou děti, opravdu příjemné. Melvins to samé. Dale Crover žvanil s klukama o všem možném, fotili se s ním. Mono jsou snad ti úplně nejhodnější lidi, dvacetkrát za večer ti za všechno poděkují… Ty kapely jsou vlastně stejné jako ty, které hrají na Strahově pro sto lidí. Opravdu můžu říct, že žádné vyloženě špatné zkušenosti s chováním kapel nemám.
A na pověstné speciální požadavky hvězd jste nikdy nenarazili?
Swans měli docela zajímavý a asi nejkomplikovanější rider. Chtěli třeba černé ručníky… A líbilo se mi, že trvali na nějaké místní značce vína. Ale většina kapel sice něco chce, ale pak na tom nebazíruje. Někdo třeba měl v rideru čerstvé vydání New York Times v šatně – a když pak tam nebylo, neřekl ani „popel“.
Kresby Štěpán Adámek