Brightonští Architects, kteří vystoupili na letošním festivalu Rock for People, patří k předním představitelům silné vlny britského post hard core a metal core. V něčem je tu paralela s punkem, který patří k praotcům tohoto žánru. Nemelodická agresivní hudba dokáže přilákat na koncerty tisíce diváků, i když ji velká média zcela ignorují. Texty kapely přitom jsou stále političtější a i na pódiu zpěvák vzkazoval lidem, aby nevěřili, co se píše v médiích, a dali na vlastní úsudek. Ta nedůvěra a odstup se projevila i v rozhovoru s Tomem Searlem, do něhož občas vstoupil i zpěvák Sam Carter.
Jak silná je nyní scéna v Británii?
Extrémně silná. Stačí se podívat na skupiny Bring Me The Horizon nebo Park way Dive, jak mají obrovské koncerty. Takové se nekonaly, když jsme začínali. Je to úplně bláznivý, na tyhle kapely, které ani nezpívají, jen celou dobu křičí, přijdou čtyři tisíce lidí. Je to veliký a skvělý.
Čím to, že mají mladí lidé takový zájem o tuto hudbu?
Nevím. Parkway Drive mají skvělé show, některé jejich písně jsou výborné, ale nevím, proč jsou tak velcí. Nejsou v rádiích, nejsou v televizi. Možná je to síla internetu. Opravdu nevím, možná je to jen aktuální trend. Nemám odpověď. Je to bláznivé.
Myslíte si, že popularita hard coru je dána aktuální společenskou situací a krizí?
Rád bych řekl ano a dodal nějakou zajímavou odpověď, ale nemyslím si to. Je to jen zábava, být v kotli, strkat se, skákat a zpívat s námi refrény. Mám-li být upřímný, nemyslím si, že by někdo uvažoval o nějaké hlubší úrovni. Někdy ale můžete bavit a současně přinášet ideje. Co vás inspirovalo, když jste začínali?
Kapely, které jsme poslouchali, když jsme byli mladší, i když hodně z toho posloucháme i teď. Třeba SikTh nebo The Dillinger Escape Plan. Spíš progresivní materiál.
Když jste v roce 2004 začínali, kralovala ještě elektronika. Co vás dovedlo k hard coru? Političnost?
To ne, o tento aspekt se moc nezajímáme. Vzrušující byla energie hard coru. Nemohu mluvit za všechny, ale já ani ostatní kolem jsme nikdy neposlouchali elektroniku. První, co jsem slyšel, byla Nirvana a podobný kapely, co mají kytary a bicí. Nikdy jsem se nezajímal o jinou hudbu. Chtěl jsem hrát rock, nějaký druh rocku.
Jaké to je, nést tradici hard coru, který už má taky přes třicet let?
Na to nemyslím. Když děláte to, co vás zajímá, jedete v tom, je těžké vidět věci zevnitř nebo pochopit, jak se na nás lidi dívají, že patříme do nějaké pokračující tradice punku.
Jak jste našli své jméno, když jste začínali jako Inharmonics? Kapely na této scéně mají názvy plné znechucení nebo ničení, zatímco Architects působí, jako byste něco vytvářeli nebo stavěli.
Nechtěli jsme mít jméno, které by v lidech předem vyvolávalo představy, jaký zvuk asi vytváříme. Když se jmenujete třeba Cannibal Corpse, tak musíte hrát death metal, ten název v sobě nezahrnuje jemnější stranu. Kdybyste ji ukázali, lidi by s vámi vyjebali. Ale jako Architects můžeme být tvrdí i jemní, to jméno vás nenutí k ničemu.
Máte nějakou představu, kam by měla kapela zamířit v budoucnosti?
Ani ne, jsme šťastní, kam jsme se dostali. Většinu jsme toho už dosáhli. Pokaždé, když skládám písně na desku, tak si říkám – snad budeme mít šanci udělat ještě další. Pokaždé, když uděláme velký koncert, jako byla třeba vystoupení před čtyřmi lety na festivalu Download, mysleli jsme si, že už nikdy nebudeme mít šanci ještě někdy něco takového zažít. Vždycky jsem si myslel, že kapela záhy skončí. Pořád jsme na hraně. Myslíme si, že skončíme, že zkolabujeme, zmizíme, ale z nějakého důvodu jsme měli štěstí, i když nejsme velká kapela, která by vydělala hodně peněz. Přitom žijeme ve světě, kde musíte mít peníze, abyste přežili.
Neznám hardcoreovou kapelu, která by vydělala velké peníze.
Sam: Jo, to máte naprostou pravdu, ale lidi zase říkají, že když to neděláte pro peníze, tak to děláte z těch správných důvodů.
Být zaplaceni přece hned neznamená, že to děláte pro peníze.
Je fajn si moci koupit jídlo. Dokud máme mámu, tak jí platím za jídlo pro mě a pro rodinu, bez kterého bych nemohl pokračovat. To by byl problém.
I když nemyslíte na budoucnost, něco v plánech mít musíte.
Sam: Až skončíme tady, chystáme se na světové turné. Potrvá až do konce roku, takže to bude nejdýl, co budeme pryč z domova. Ale jedeme na úžasná místa. Začínáme v Kanadě, pak jedeme do jihovýchodní Asie, tam jsme nikdy nebyli, takže to bude velká zkušenost, pak přijde Nový Zéland, Austrálie a znovu celá Evropa. Vrátíme se i do České republiky.
Býváte někdy unavení?
Ani náhodou. Je nám 24 let. Možná jsou jiné kapely otrávené, ale my ne, nás to opravdu baví. Rád bývám občas doma, ale dosud nejsem z turné otrávený, nevadí mi být pryč tak dlouho. Navíc na turné spím víc než doma.
Čemu dáváte přednost, natáčení nebo hraní na koncertech?
Cítím se líp ve studiu. Tam máte čas si sednout a ujistit se, že vše je uděláno pořádně. Naživo to nejde, když to poděláte, tak to poděláte a je to váš problém. A já to naneštěstí podělám pokaždý. Na živém podání skladeb pořád pracuju a budu to asi dělat celý život. Nevím, kolik jsem už odehrál koncertů, ale myslím, že potřebuju další a další, abych to zvládl.
Naštěstí publikum chyby většinou nezaregistruje.
Nikdy si jich nevšimnou, což je pro mě dobrý. Jinak by si na mě pořád ukazovali…