Po stopách jihoafrického černošského divadla stable s dokumentaristou a programovým ředitelem Moffom, Keithem Jonesem. Pražský festival hudebních filmů a filmů o hudbě MOFFOM se během své čtyřleté existence stal unikátní příležitostí jak si ,nabít baterky‘ informacemi jinak zcela nedostupnými. Těžiště programu je plynule 
rozprostřeno mezi žánry i epochy: od klezmeru přes Šostakoviče a Freda Frithe až po Gogol Bordello a 97letou zpěvačku-celebritu ze Zanzibaru Bi Kidude. Z pozice českých médií to možná působí okrajově, ale v globálním kontextu nikoli, což shrnul jeden z hostů ročníku 2006, americký dokumentarista a ,profesor blues‘ William Ferris: „Takový festival nenajdete ani v Hollywoodu ani v Londýně, ale v Praze.“ MOFFOM je mimochodem dílem mezinárodního teamu: jeho zakladatelem a prezidentem je 41letý Američan z Denveru, John Caulkins, program řídí filmař a specialista na jihoafrickou hudbu Keith Jones. Narodil se v USA irským rodičům a učarovala mu česká kultura. Zásluhu na tom měl Arnošt Lustig, který přednášel na univerzitě ve Washingtonu, když tam Jones studoval film a literaturu. V 90. letech Jones pokračoval ve studiích na pražské FAMU a letos dokončil svůj první film, pod nímž je podepsán jako režisér. Jeho název Durban Poison lze sice otrocky přeložit jako Durbanský jed, ale jak uvidíme, jeho skutečný význam je trochu jiný.
Dvaasedmdesátiminutový Durban Poison je vůbec první film, který vznikl v česko-jihoafrické produkci, a zároveň přináší poněkud atypický a přitom velmi zasvěcený pohled na jihoafrickou hudbu i politiku. Velký podíl na tom má místo děje: Durban, více než třímilionový přístav na pobřeží Indického oceánu, je totiž úplně jinačí město než podnikatelské centrum Johannesburg či turisticky atraktivní Kapské Město. Pro českého diváka navíc durbanský úhel pohledu zvýrazňuje některé překvapivé souvislosti: Češi, podobně jako Jihoafričané, prošli érou národnostního i politického útlaku, měli své buditele i disidenty, a vytrvale zápasí s absurditou byrokracie. Právě Durban byl po dekády ohniskem afrického odporu. Další paralelu najdeme ve světě literatury: pražský autor Franz Kafka inspiroval několik významných jihoafrických spisovatelů – včetně Johna Maxwella Coetzeeho, který získal roku 2003 Nobelovu cenu.
Tématem filmu je durbanské divadlo Stable: vůbec první černošsky vlastněné jihoafrické divadlo se v klimatu politických šarvátek ocitá na pokraji úpadku. Podaří se vzkřísit ho k novému životu? S těmito úmysly se Keith Jones pustil roku 2004 do natáčení a netušil, že výsledkem bude zcela odlišný film, než jaký původně plánoval.
AFRICKÝ NEW ORLEANS?
Čím je vlastně Durban tak odlišný od ostatních jihoafrických měst? Durban je trochu jako New Orleans. Hodně rušný přístav, žijí tu vedle sebe rozdílná etnika, což přináší na jedné straně napětí, na druhé straně zajímavé kulturní podněty. Podobně jako v New Orleansu tu mnohé věci nefungují, člověk zjišťuje, že i když má talent, tak tu neprorazí, jediná šance je odejít jinam. Ale přitom to město mělo vždycky dobrý vztah k hudbě odjinud, Durban byl bránou, kterou do Jižní Afriky vstupovaly první přijíždějící černošské kapely z USA, a odtud pak vyjížděly na turné. Všechny ty styly jako ragtime, gospel, jazz a blues se právě touto cestou ,afrikanizovaly‘. V místní, velmi silné hudební tradici, dominuje národ Zulu. Zatímco jiné africké styly stojí na silných polyrytmech, v hudbě Zulu je podstatný sborový zpěv.
Durban leží na pobřeží Indického oceánu, v době lodní dopravy byl tedy nejbližší pevninou Arabský poloostrov a Indie, což se asi promítlo i do nynějšího národnostního složení. V Durbanu máte percentuelně nejsilnější indickou komunitu mimo Indii, a to včetně Británie a Kanady. Samozřejmě, že v absolutních 
číslech je počet Indů v Británii o něco vyšší než v Jižní Africe, ale v tomto případě je téměř polovička indické populace soustředěna podél pobřeží v Durbanu a okolí. Všude vidíte Indy, někdy je to téměř půl na půl, Indové jsou tu dominantní menšinou. Vedle příležitostí k dialogu je tu i napětí, nacionalismus a negativní emoce. Proto je tedy Durban tak odlišný. Johannesburg je metropolis, bohaté město, něco jako Berlín, Paříž či Londýn Jižní Afriky, žijí tam komunity z jiných afrických států, z Číny i USA. Kapské město láká turisty, je to křižovatka mořeplavců i místo s unikátním panoramatem. Durban naproti tomu není zajímavý pro globální média, i když to je rekreační resort s rekordně dlouhou pláží. Jezdí sem surfaři, turisté z Konga, z Keni, ze Zanzibaru, a dokonce i z Austrálie. Hrají se tu bollywoodské filmy, natáčí se tu indický pop, a na návštěvníka z toho padá schizofrenie.
Turisté anebo spíš zvědavci? Je snad v Durbanu moře teplejší než na Zanzibaru? Z Afriky sem jezdí hlavně rodiny, ta dlouhá pláž je srovnatelná s Rio de Janeirem, a není nad to mít pláž ve městě. Když se ale vzdálíte, vstoupíte do zcela nefunkčního okolí. Ocitáte se v typicky tropickém, rušném a nebezpečném chao su. Toho se bojí Evropané, ale pro turisty z Afriky to není problém, na rozdíl od mnoha afrických států je tady relativně bezpečněji. Durban je atrakce pro africké střední třídy.
Název vašeho filmu lze vykládat i jako paralelu pro Acapulco Gold, tedy pro potentní kontraband z indického konopí, pojmenovaný podle přímořského letoviska. Durban Poison skutečně není jen jméno filmu, ale také označení pro divokou marihuanu, kterou vidíte všude podél pobřeží. Labužníci ji považují za nejsilnější odrůdu, která roste divoce. Samozřejmě, že s jistou péčí a kultivací můžete účinky ještě vylepšit a zdokonalit. A protože je to termín známý po celém světě, použil jsem jej jako metaforu pro chaos, který v Durbanu existuje v politice i kultuře. Kouřit patří k místní kultuře, ale je to také součástí problému, jako zdroj paranoie a nefunkčnosti. Jedná se zároveň o metaforu i značkový produkt, známý po celém světě. Pokaždé, když film někde uvádím, se publika zeptám, jestli znají Durban Poison, a vždycky se najde aspoň jeden, kdo to ví.
Je vlastně konopí v Jižní Africe legální? To mě ani nenapadlo zjišťovat, a pokud není legální, je vřele tolerováno. Trávu tam kouří každý. Když tam žijete, vidíte, že váš zahradník, automechanik, služebnictvo, všichni jsou pořád trochu v euforii, je to takový pojistný ventil. Tolik obyvatel žije v Jižní Africe za hranicí chudoby, že by bylo absolutně nespravedlivé jim tuhle poslední radost odepírat. Marihuana roste v Africe všude, i na poušti Kalahari, patří k africkému způsobu života, všichni ten fakt akceptují a nikdo z toho nedělá zásadní problém.
V tomhle se tedy Afrika od střední Evropy podstatně liší. To hlavní téma filmu, divadlo vlastněné místními obyvateli a vyvzdorované vůči vrchnosti, to je ale fenomén v českém prostředí naopak srozumitelný. Nemá to paralelu v českém Národ sobě? Možná ano, jen musíte vzít v úvahu časový posun. Černošská divadla existovala už kolem roku 1970, a Stable, první divadlo, které bylo v černošském vlastnictví, vzniklo roku 1975, v době, kdy bylo v popředí hnutí black conscience, které inspiroval Steve Biko, původně studentský vůdce, který se ve filmu také krátce objeví.
Jakou roli měl tedy Durban v odporu proti rasovému útlaku? Většina silných jihoafrických politických hnutí vznikla právě v Durbanu. Svoji jihoafrickou anabázi tu koncem 19. století začal indický humanista a průkopník nenásilného protestu Maháthma Gándhí. Roku 1912 vznikl v Durbanu Africký národní kongres, tedy politická strana reprezentující černé obyvatelstvo, žil tu první jihoafrický laureát Nobelovy ceny za mír Albert Luthuli a je tedy docela přirozené, že myšlenka černošsky vlastněného divadla vznikla právě v Durbanu. Černošská divadla v Kapském městě či Johannesburgu byla ale známější, protože tam lépe funguje infrastruktura, takže Stable zůstávalo v jejich stínu. Což byl také impuls k filmu. Natáčení bylo původně načasováno souběžně se vznikem protestního muzikálu, což je mimochodem typicky jihoafrická divadelní forma. Chtěli jsme do projektu zainteresovat jihoafrického skladatele Mbongeni Ngemu, který se díky svému broadwayskému muzikálu Serafina stal celebritou, a přitáhnout ho zpátky do divadla Stable k jeho kořenům. Plánovali jsme, že pro film tak získáme mezinárodní podporu, natáčení jsme koncipovali jako evropskou koprodukci. Tehdy jsme ještě netušili, že naši snahu upozornit na historický význam divadla přehluší chaos místní politiky a korupce. Padl tedy plán s muzikálem, nikoli však náš dokument – jen se posunulo téma.
POROTCE ZE SUPERSTAR INVESTIGATIVNÍM REPORTÉREM
Takže původně jste chtěli natočit úplně jiný film? Ano, dokumentární film o zrodu muzikálu, což by samozřejmě přitáhlo větší pozornost. Když jsme vypsali konkurs, vzbudilo to velký zájem u Zulů i u Indů, ale pak se 
objevily bizarní překážky. Politik, který přiděloval finanční podporu, se ocitl v sexuálním skandálu. Ředitel divadla byl zatčen pro korupci. V divadle se rušily projekty, vše se mlžilo. Když jsme to zpětně analyzovali, všechny ty překážky vznikly z rivality mezi politickými stranami. Každá se snažila co nejvíce zdiskreditovat své protivníky. A jak se původní plány hroutily, producent našeho filmu se neočekávaně stal v Jižní Africe celebritou, protože ho vybrali do poroty masově sledovaného TV pořadu Idols, tedy místní verze mezinárodní show, která je v Česku známá jako Superstar. Výsledkem bylo, že mého kolegu Deona Maase najednou znala celá Jižní Afrika.
Což nejen napomohlo propagaci filmu v Jižní Africe, ale také vám to zřejmě otevíralo dveře při natáčení? Deon získal ve filmu roli investigativního reportéra. Zjišťoval, co se za těmi problémy a překážkami ve skutečnosti skrývá. My to samozřejmě věděli, a také jsme věděli, že nám to nikdo neřekne do kamery. Ale předpokládali jsme, že s Deonem se k pravdě alespoň přiblížíme. Docela to zafungovalo, získali jsme několik silných a výmluvných reakcí.
Dá se tedy čekat, že v Jižní Africe film vzbudí kontroverzní reakce? Určitě ano, a právě proto jsme se snažili, 
aby na naší straně bylo všechno v pořádku. Už i proto, že po desetiletí si Západ africkou hudbu ,vypůjčoval‘ a přivlastňoval, aniž by respektoval autorská práva Afričanů, a tak jsme hlídali, aby každý dostal zaplaceno a jeho autorské nároky byly uznány. Ale v politické rovině to je určitě provokativní film. Dosud natočené filmové dokumenty se totiž soustřeďovaly na dřívější režim, tedy apartheid, a nikdo zatím nekritizoval současný stav či politické subjekty. Upřímně řečeno, já si nemyslím, že film může ty korupční procesy zvrátit, ale může na ně aspoň vrhnout světlo.
Jakou strategii jste volili při financování filmu? Když jsme jednali se sponzory, v popředí byla vždy hudba. U Evropanů má jihoafrická hudba vysoký kredit, zvláště díky Ladysmith Black Mambazo. A vedoucí skupiny Joseph Shabalala se ve filmu objevuje jako host.
Vy jste se narodil a vyrůstal v USA, v zemi kde žijí, podobně jako v Jižní Africe, běloši vedle černochů. Znamenalo to pro vás nějakou multikulturní průpravu? Vyrůstal jsem v Pittsburgu, v místech, která se ničím nepodobají tomu pro USA typickému bělošskému středostavovskému prostředí. Vedle nás bydleli černoši a také silná polská a irská komunita. Nebylo snadné tam vyrůstat, ale byla to dobrá průprava, abych později pochopil Čechy i Afriku.
POSTKOLONIÁLNÍ PARALELY ČESKOSLOVENSKA
Během studií ve Washingtonu a později v Praze na FAMU jste objevil český film. Máte nějaké oblíbence? Já znal už dříve české filmy 60. let i českou literaturu, až v Praze jsem ale objevil český humor. A na FAMU jsem poznal školu českého dokumentárního filmu, osobnosti jako Alexander Hackenschmied či Jiří Lehovec. V jejich filmech nedominovala dogmata či ideologie, neměli ten úzkostlivě etnografický přístup ani přílišnou dávku poezie jako francouzské dokumenty. Vyvážené filmy s humorem, humanistickým pohledem, intelektuálně na výši, vše integrováno dohromady, to mě inspirovalo. Takže i tato škola měla velký vliv na Durban Poison.
Mezi Českem a Jižní Afrikou existuje i spousta silných, i když ne zcela zřetelných paralel. Od Kafky až po nutnost vypořádat se s totalitní minulostí. Jedná se o náhodu, anebo ty paralely mají nějaký širší historický podklad? Obě země jsou příbuzné svou postkoloniální historií. I když taková terminologie není v evropském kontextu běžná, České země v době Rakousko Uherska můžeme skutečně považovat za paralelu afrických 
kolonií. Ale na rozdíl od skutečných kolonií byly české země průmyslově vyspělejší, žádná postkoloniální klišé tu tedy neplatí. V podobné situaci byla i jižní Afrika, svojí vyspělostí se počátkem 20. století výrazně odlišovala od typických kolonií jako je Ghana či Mozambik. Paralely mezi oběma zeměmi objevili už cestovatelé Zikmund s Hanzelkou ve 40. letech. Totalita začala v obou státech v roce 1948 – v Československu došlo ke komunistickému puči, v Jižní Africe začala vláda uplatňovat tvrdé rasistické zákony. V průběhu následujících dekád se na obou stranách vytvořily podobné modely myšlení, například, že člověk používá humor či ironii a hudbu, aby přežil těžké časy. A zhruba ve stejné době došlo v obou zemích k budování liberální občanské společnosti: s odstraňováním apartheidu začali v Jižní Africe roku 1990. Zajímavé je, že Jihoafričané ty paralely chápou daleko snáze než Češi.
A nemá v těch paralelách roli i způsob fungování úřadů? Cizinci snášejí českou byrokracii podstatně hůře než Češi. Dlouhá léta udržovaná byrokracie se stává folklorem, člověk se s ní naučí žít. Léta, která jsem v Praze strávil, hodně ovlivnila způsob, jak jsem ten film pojal, a při filmování v Jižní Africe se mi často vybavoval Kafka. Víte, že něco je špatně, ale protože nedokážete říct proč, tak proti tomu ani nemůžete bojovat.
Steve Bantu Biko (1946–1977), aktivista jihoafrického černošského odboje v 60. a 70. letech, byl zakladatelem Black Consciousness Movement (Hnutí za černošské uvědomění). Od roku 1973 měl zákaz veřejné činnosti, což prakticky znamenalo, že se směl pohybovat jen v okolí svého stálého bydliště , nesměl hovořit na veřejnosti či k více než jednomu člověku, každý týden se musel hlásit na policejní stanici, jeho výroky nesměly být citovány. Veškerá porušení zákazu byla považována za trestný čin. Roku 1976 podnítily myšlenky Black Consciousness Movement studentské bouře v Sowetu. Biko se nepokojů neúčastnil, ale přesto byl zatčen a o rok později zahynul ve vězení, pravděpodobně na následky policejní brutality. Jeho pohřbu se zúčastnili diplomaté z demokratických zemí, Peter Gabriel roku 1980 věnoval jeho památce píseň Biko, kterou v éře apartheidu uzavíral své koncerty. Coververze natočili například Joan Baez, Robert Wyatt, Simple Minds či Manu Dibango.