Se společnými pracemi baskytaristy Einstürzende Neubauten ALEXANDERA HACKEHO a jeho partnerky, americké filmařky Danielle de Picciotto jsme se v posledních letech u nás už mohli několikrát potkat. 
Prezentovali jak skladby z lovercraftovských Mountain of Madness, tak ze Ship Of Fools. Pravda, většinou to byly jen ukázky, celá díla jsme vidět nemohli, i když oba letos absolvovali residenční pobyt v Meet Factory, který vyvrcholil expozicí A Priori Tiempo, alegorické multimediální věže. Ukázky, které jsme mohli zhlédnout, většinou nabízely kombinaci jednoduché, často ploškové animace s novovlnnou elektronikou, tedy nic v duchu Neubautenů. Tentokrát se ale představí v trochu jiné roli, především jako muzikanti, protože jim vyšlo debutové společné album Hitman’s Heel. Ani to se nenese v duchu Hackeho mateřské kapely, je přímočařejší, písničkářštější, i když velmi pestré. Sahá od caveovských countryových morytátů až po ukolébavky.
který byl dlouho spojován jen s mateřskou kapelou. Nevěnoval se tolik tvorbě mimo ni, jako ostatní členové Neubautenů. Výjimkou jsou jen nahrávky hudby pro amatérské filmy Filmarbeiten, nesoucí se v duchu kytarového ambientu trochu frippovského ražení. Změnila to až spolupráce s americkou filmařkou Danielle de Picciotto a udělala z něj po Bargeldovi co do bočních projektů nejagilnějšího člena Einstürzende Neubauten. Danielle, která se stala jeho ženou, však není žádný přivandrovalec. Je součástí berlínské scény už od roku 1987, kdy se na ní vedle industriálu, post punku a temné rozdrásané tvorby lidí z okolí Nicka Cavea začalo prosazovat techno, otevřel se klub Tresor a vznikla Love Parade. To vše také popisuje její kniha Beauty Of Transgression. Dvojice je stále součástí undergroundu, vyznává alternativní styl života, takže jí v poslední době učarovalo hnutí travellerů, nomádů dnešní doby cestujících po světě a nemajících žádné trvalé bydliště. Hodně také dbá na rovnost, takže po telefonu jsem hovořil s oběma současně.
Co budete v Praze hrát? Písně z nového alba, nebo dojde i na návrat ke starším projektům, z nichž jste už českým posluchačům něco představili?
Alex: Odehrajeme plno písní z desky Hitman’s Heel, ale možná se dostane i na další materiál.
Některé písně na desce znějí, jako by v nich hrálo více lidí, než jen vy dva. Budete tedy mít nějaké hosty?
Alex: Ale to je jen dojem, je to jinak. Základní ideou bylo, že já a Danielle uděláme všechno sami. Není tam nic naprogramovaného, všechno hrajeme naživo, jediným hostem na desce byl bubeník.
anielle: Skládali jsme hudbu, kterou můžete hrát jak na ulici, tak v sále nebo v baru, doma nebo na večírcích.
Jak vnikal materiál na vaši desku?
Danielle: Pokračovali jsme v dosavadním způsobu práce, kdy já jsem složila melodii na piano.
Alex: Pak jsem melodii rozpracoval, obalil ji něčím dalším a celou skladbu jsem zaranžoval. Téma skladby jsme už obvykle měli, stačilo je napsat do slov.
Písně se od sebe hodně liší. Působí to, jako by vznikaly během delšího období. Bylo tomu tak?
Danielle: Ne, bylo to přesně naopak, vznikly ve velmi krátkém čase. Myslím, že jsme je napsali během dvou měsíců. Pestré ale jsou, protože se z nás stali nomádi, putující umělci. Pořád cestujeme po celém světě a hodně přitom prožíváme a objevujeme. Všechno děláme na cestě. Nahrávali jsme desku na různých místech. Nenatáčeli jsme ji ve studiu, ale mimo ně na různých místech na naše vlastní nahrávací zařízení. Natáčení desky byla velká zábava, protože jsme použili velmi nekonvenční přístup. Vždycky jsme se nechali inspirovat místy, kde jsme byli. Je to deska o dobrodružství a cestování, o rozdílech, které rozšiřují obzory.
Alex: Deska je o našem současném způsobu života a byla natočena v jeho duchu. Proto na ní není mnoho elektroniky a proto taky jsou aranžmá i hudba sama minimalistické. Šlo nám o to, abychom ji mohli hrát za různých okolností.
Danielle: Vybrali jsme hudbu, která souzní s naším stylem života, kráčí v jeho stopách. Projevuje se to v rozličných tématech, která zpracováváme v textech, takže je to i velmi osobní deska.
Budete v tomto způsobu tvorby pokračovat i v dalších letech nebo se vrátíte ke komplikovanějším multimediálním projektům, jakým jste se věnovali dříve?
Alex: Cokoli děláme, je obvykle ve větším nebo menším měřítku multimediální. Používáme video, klademe důraz na vizuální rozměr vystoupení. Obrazová stránka je v rockové hudbě většinou silně podceněna a vice versa hudba je podceněná ve videu. Snažíme se o symbiózu zvukových a obrazových složek. Hitman’s Heel je blíž světu hudby, hudba v něm hraje větší význam než u projektů, které jsme dělali předtím, ale ve všem, co děláme, jsou vždy zastoupené oba prvky.
Danielle: V zásadě všechny projekty, které děláme, jsou o těchto i dalších střetech. On je muž, já žena, jsem Američanka, on je Němec, každý máme své umělecké vize… Obvykle si vybíráme témata, která jsou vhodná pro střety. I v dalších projektech tomu tak bylo. Snažíme se pracovat s protiklady, dát je dohromady a vytvořit tak určité specifické kouzlo.
Máte už nějaké plány do budoucna?
Danielle: Budeme se dál věnovat rozličným projektům. Jeden z nich bude hudba k němému filmu. Přizveme ke spolupráci různé zahraniční muzikanty, věnující se různým experimentům a hrající odlišné styly, noise nebo elektroniku.