Neviditelný svět na jihu

S debutovým albem kontrabasisty Tomáše Lišky jako by vydavatelství Animal Music zamířilo do jiného hudebního světa. Kdo od zkušeného doprovazeče a stálého člena tria Davida Dorůžky

Tomáš Liška, foto Adam Holý
Tomáš Liška, foto Adam Holý

nebo kvarteta Points čekal akademickou jazzovou muziku, bude deskou Invisible World překvapen o to víc. Společně s italským bandoneonistou Danielem Di Bonaventurou a Davidem Dorůžkou na akustickou kytaru totiž Liška stvořil album tichých, něžných a baladických písniček, které jako by do Čech přilétly s vánkem od jižních moří.

Přiznám se, že jsi mi svojí novou deskou vyrazil dech. Však tě taky jako všichni ostatní slýchávám hrát ve vyloženě jazzových sestavách. Ale ty jsi teď natočil album s hudbou skoro latinskoamerickou…
S tímhle problémem jsem se potýkal zrovna nedávno, když jsem chtěl desku nějak vyjádřit názvem. Nakonec mě napadlo Invisible World, což si myslím nejlépe vystihuje tohle album. Skládat jsem začal ještě u klavíristky Beaty Hlavenkové, která mě na Vyšší odborné škole při Konzervatoři Jaroslava Ježka jako první zbavila skladatelských zábran a během pár měsíců se mi tak začal množit repertoár tohohle typu. Samozřejmě píšu i moderní jazzový věci, znáš kapelu Points a další, ale ten můj neviditelný svět je zřejmě někde víc na jihu.

Takže ty sis v sobě celou dobu nosil muziku, o které nikdo z nás netušil…
Psal jsem si do šuplíku a teď to vylezlo. (smích) Spousta lidí se mě na to taky ptá, co jsem natočil a jak to zní, a já nevím, co jim na to odpovědet. Asi že jsou to takové jazzem inspirované písničky a že já jsem zkrátka asi písničkový typ.

Část těch skladeb je tedy staršího data?
Něco je čtyři roky staré, něco rok, něco půl, jenže za celou tu dobu jsem je s nikým nehrál, nebyla na to vhodná konstelace muzikantů. O zvuku jsem měl už určitou konkrétní představu, takže převážnou část věcí jsem psal přímo pro kombinaci akustické kytary a bandoneonu, sestavu, kterou jsem vlastně poprvé slyšel až teď ve studiu.

Tomáš Liška Trio, foto Adam Holý
Tomáš Liška Trio, foto Adam Holý

A já si přitom říkal, jestli vznik alba neovlivnilo třeba tvoje hraní s Martou Töpferovou…
Kdepak, s Martou jsem začal spolupracovat zhruba před dvěma lety. Odsud můj zájem nepramenil, k téhle muzice jsem se dostal… ani nevím jak, snad posloucháním, možná nějak nevědomky. Něco z toho mi prostě během těch let, co se hudbě věnuju, přirostlo k srdci.

Bandoneon si lidé nejčastěji spojí s Astorem Piazzollou a jeho zase v jazzovém kontextu třeba s akordeonistou Richardem Gallianem.
Galliana mám rád, to je jeden z mých oblíbenců. Ale co se týče Piazzolly, ten sice pro bandoneon jako nástroj znamenal revoluci, ale z tohoto směru jsem nečerpal. Od začátku jsem věděl, že na té desce bandoneon chci. Zamiloval jsem se do toho nástroje už dávno díky deskám Dina Saluzziho. S tím jsme dokonce byli v kontaktu, ale Dino bohužel celý rok po světě uváděl svou novou operu, takže je to i v pětasedmdesáti letech stále velmi vytížený hudebník. Hledal jsem dál bandoneonistu, který by nebyl ovlivněn tradicí svého nástroje, právě všemi těmi tangy, Piazzollou a věcmi s tím spjatými. Potřeboval jsem někoho, kdo je otevřený jako Dino, kdo má vztah k vážné muzice a jazzu. Na Daniela Di Bonaventuru jsem přišel náhodou, přes internet a především skrze desku Miroslava Vitouše Universal Syncopations II. Tedy, popravdě řečeno, já jsem ani netušil, že tam nějaký bandoneon je, jeho zvuk je tam hodně vzadu.

Je tam slyšet stejně málo jako vokály v Praze žijící zpěvačky Vesny Cáceres.
To jsem taky netušil (smích). Ale objevil jsem tak Daniela, poslechl jsem si jeho desky a usoudil, že tohle je přesně to, co chci. Vystudoval klasickou hudbu, u Vitouše v kapele mimochodem hraje převážně na piano, takže jazzman, klasik a jak jsme si posléze řekli, tak on taky zrovna nemá rád tango a jeho pochodovou spjatost.

Ke které je ten nástroj ale bohužel tak trochu odkázaný…
Samozřejmě, vždyť tango je krásný, ale pro muzikanta do jistý míry omezující. Zkrátka, hledal jsem hráče neovlivněnýho tradicí nástroje a našel jsem ho. A že to dobře dopadne jsem věděl už od první zkoušky, vlastně už jak jsme jeli z letiště a začali si povídat.

Teď budu trochu laik: bandoneon se od akordeonu liší hlavně tím, že nemá klaviaturu?
No, hlavně celá stavba nástroje je jinak! Vlastně stejný je akorát to, že se za něj tahá… (smích) Já s tím nástrojem nemám nějakou velkou zkušenost, ale vím, že je tam jedna zrádná věc, totiž že se chová jako foukací harmonika. Když táhneš se stejným hmatem ven, tak hraje jinak, než když ve stejné pozici táhneš dovnitř. Jsou tu tedy jiný prstoklady na stupnice nahoru a dolů. Tím je hraní dost ztížené, kdežto u akord eonu to zní tam a zpátky všechno stejně. Dále pak má tenhle nástroj samozřejmě jiný tvar a hlavně tón. Je mnohem hlubší tónovým obsahem a bohatší na alikvoty. Technicky je to myslím o mnoho obtížnější než akordeon.

Jak se pro takový nástroj píše? A připravoval ses na nahrávání nějak, dával jsi ty věci zahrát nějakému místnímu bandoneonistovi?
Ale vůbec, trochu jsem se ptal několika skladatelů, jestli se třeba pro ten nástroj píše v jiném ladění jako pro dechy, ale nikdo mi nebyl moc schopnej odpovědět. Usoudil jsem tedy, že ladění je stejný a že se hraje normálně z C hlasu. Nakonec jsem pro bandoneon neupravoval vůbec nic. Napsal jsem klasický lead sheet, ze kterého se hraje většina jazzových kompozic, tedy melodie, akordové značky a nějakou základní formu plus něco málo navíc. Navíc jsem věděl, že Daniele je vzdělaný muzikant a že kdyby bylo třeba si něco upravit, tak to na místě doladíme.

Tomáš Liška Trio, foto Adam Holý
Tomáš Liška Trio, foto Adam Holý

A jak fungovala chemie mezi vámi dvěma a Davidem Dorůžkou?
Skvěle! (smích) David už ten repertoár znal, protože jsme spolu předtím natáčeli krátké demo, které jsem potřeboval proto, abych měl co poslat Danielovi a také svému vydavateli. Potřeboval jsem si ale zároveň zahrát ty skladby s někým dohromady. Vždyť do té doby jsem jenom seděl u piana a nikdy jsem netušil, co se stane, až to přijde do ruky někomu dalšímu. Nakonec to předčilo všechna moje očekávání, protože jak David, tak Daniele tu muziku vzali a jen ji takhle vynesli nahoru. Nepovažuju se za skladatele, ale hádám, že pro Daniela je největší odměnou to, když se mu podaří spolupracovat s takovýma lidma, kteří tu muziku dostanou do úplně netušených výšin. Když ji udělají jinou, barevnější a přidají věci, na které autor při psaní ani nepomyslel. A to se nám stávalo běžně na zkouškách i na nahrávání. Neustále jsme se překvapovali.

Natáčení tedy proběhlo bez problémů?
Někdy bylo těžké vymyslet intra, která Daniele posléze dohrával. Problém byl totiž v tom, že když nahrál čtyři za sebou, tak každé z nich bylo krásné a ještě ke všemu úplně jiné! Tímhle způsobem taky vznikla skladba Strade deserte a Praga, což je volná improvizace Daniela v druhé polovině alba. To mělo být původně intro do jedné mé skladby, ale on se do toho tak ponořil, až vlastně vymyslel úplně novou věc.

Samostatně tedy vznikala jenom intra?
Jak kdy, to se liší skladbu od skladby. Věděl jsem ale, že na určitých místech chci od kluků zahrát jiný pasáže – ale co přesně, to už jsem nechal na nich. Nebudu přece říkat Davidovi: tady hraj rychlý intro, tady zpomal, tohle zkus víc perkusivně… kdepak, nechal jsem to na nich, jak toho využijou.

Ty hráváš v triu Davida Dorůžky už přes tři roky, ale on na tvém albu poprvé celou dobu hraje na španělku.
No vida, další prvenství! (smích) Hraní s Davidem se na mě hodně podepsalo, ani nemůžu popsat, za co všechno mu vděčím. Je to úžasná škola, nejen co se týče rozvoje muzikanta. Od první chvíle, co jsme si spolu zkusili hrát moje skladby, jsem věděl, že nejpozději za týden točíme demo. Mám pocit, že David hraje na akustickou kytaru docela jinak než na elektriku, ale zase je to ta krásná hudba a jedinečný styl.

Ona ta sestava vlastně není zrovna dvakrát obvyklá, třeba Piazzolla často skládal i pro piano a housle. Ty jsi ale o dalších nástrojích neuvažoval?
Kdepak, já miluju akustickou kytaru s kontrabasem, něco takového jsem chtěl vždycky udělat. Pak se do toho přidala ta představa bandoneonu a po většinu času, během kterého vznikal repertoár, jsem věděl, že píšu jen pro tohle obsazení. V Čechách asi, pravda, dvakrát obvyklé není, ale to tu není nic zvláštního. Nemám to nějak zmapované, ale u nás existují nejspíš tak dvě tangové kapely. Tím nechci nikoho urazit, ale v žánru improvizovaná hudba, bandoneon, co nehraje tango a španělka, to tu myslím ještě nezaznělo.

Jak ses vyrovnával například s absencí bubeníka?
No, já jsem se s tím dvakrát vyrovnávat nemusel (smích). Bez bicích hraju vždycky rád. Teď jsem navíc v takové fázi, kde hraju téměř neustále s bicíma, takže o to víc si asi užívám, když si můžu dopřát ten luxus bubeníka nemít. Objevujou se tu nové možnosti a barvy nástrojů, můžeš si dovolit jít do extrémně nízké dynamiky atd. Mám pocit, že při nahrávání jsme absenci bicích nijak nepociťovali. První skladbu na Invisible World otevíráme intrem, kde hraju na korpus basy a Daniele využívá knoflíků na bandoneonu jako perkusivního nástroje.

Knoflíky? To mě ani nenapadlo…
Daniele na některých písničkách využívá perkusivní vlastnosti těch tlačítek, zní to skoro jako mlaskání. Dvě skladby jsem chtěl na desce podpořit perkusemi, přesněji řečeno tably a udu, na které jsem pozval Tomáše Reindla.

A co písnička Tierra de mis padres, kterou zpívá Marta Töpferová? To není z jejího repertoáru?
Tahle skladba vznikla asi tři roky zpátky, kdy jsem s Martou ještě nebyl v kontaktu, ani jsem neznal její muziku. To si přesně pamatuju, jak rychle byla tahle věc napsaná. Taková pudovka, co z tebe vylítne za čtvrt hodinky. Poslouchal jsem Marii Joao, dokonce vím přesně, kterou skladbu. Když ta písnička dozněla, sedl jsem si za klavír a během čtvrt hodiny jsem měl základ hotovej. Když jsem teď při natáčení uvažoval nad hosty, naznačil jsem Martě, že bych o ni stál, ale neměl jsem ještě konkrétnější představu o skladbě, natož o tónině atd.

Neměl jsi napsaná ani slova?
Ne, vůbec nic. Když jsme tu skladbu dohráli instrumentálně, v tu chvíli mi to seplo a řekl jsem klukům: pojďme to zkusit ještě jednou, protože já chci do téhle písničky zpěv. Nevěděl jsem, jestli to Martě bude sedět, nebyl čas zjišťovat, jestli je to správný rozsah, tak jsem prostě řekl: zahrajte to jinak, kratší intro a představujte si přitom, že tam je zpěv. A na tom jsme to nechali. Když nahrávání skončilo, ozval jsem se Martě a říkám jí, že bych o ni na tu skladbu moc stál, ale že nemám text, akorát název a základní téma, o kterém ta písnička je. Marta si to poslechla a stejně spontánně, jako jsem tu skladbu napsal já, mi volala asi za dva týdny, že ji zrovna něco napadlo. Prostě si sedla, téma ji inspirovalo a během chvilky našla ta správná slova. Tím textem navíc naprosto vystihla, co jsem myslel, takže z toho mám obrovskou radost.

Takže u všech nakonec převládla naprostá spokojenost?
Já ani netušil, že bych někdy mohl být takhle spokojen! Trochu jsem se toho bál. První deska, spousta lidí zvědavejch, nikdo tu muziku předtím neslyšel, s nikým jsem ji nehrál, ale mám z toho vážně dobrej pocit. A nakonec je s tím spokojenej i Daniele. Zrovna včera mi psal, že si tu desku znova pustil a že to určitě bude album of the year! To on říká pořád. Ale vždycky se u toho směje.

Přidat komentář