Pokud jste dobře poslouchali předcházející album Tapas skupiny BraAgas, rozhodnutí její vůdkyně Kateřiny Göttlichové obrátit pozornost k alt-pop-world music, jak té hudbě s nadsázkou říká, vám až tak dramatické nepřijde. Dravost a nadhled se stylovým a zeměpisným rozkmitem platí i pro její nový projekt CARNEM. Loutny a šalmaje pouze nahradily na desce Gota rockové nástroje s elektronickými beaty, spoluhráčky nadupaná mužská kapela a středověký repertoár přesahové autorské skladby zasazené do současnosti. Na domácí scénu tak vplula čerstvá štika se zahraničními ambicemi.
Za Carnem – vedle tentokrát pouze zpívající Kateřiny – stojí „syn jejího tchána“ klávesák a programátor David Göttlich (Timudej) a kytarista Honza Balzar (Nukleární vokurky). Složili a vyprodukovali všechny skladby a do studia 3bees pozvali ne jen tak ledajaké muzikanty: bubeníka Jana Ference, basistu Fredrika Janáčka, Jaroslava Kvasničana na akordeon nebo dechaře Štěpána Janouška, Martina Jůzla a Ondřeje Zátku. Na otázky odpovídá ta, pro kterou se všichni mohli lidově řečeno přetrhnout: nespoutaně zpívající a novou roli si užívající Kateřina Göttlichová.
Gota znamená španělsky kapka. Takže to budeme dostávat po kapkách? Nebo to hezké slovo má pro vás nějaký hlubší význam?
Ale kdepak po kapkách, hezky rovnou plným proudem! Ale zvolit název celé desky je vždycky těžké. Gota je jedna z těch líbivějších písní na desce, takže i to je důvod. Navíc ten pěkný soulad se začátkem našich jmen. Takže i trocha rodinné sebestřednosti.
Řekli jste – děsí nás strašidelná česká pop-music – a nabídli její vlastní, podle vašeho názoru zřejmě kvalitnější verzi. Nenaběhli jste si náhodou tak sebevědomým prohlášením? Něco takového se u nás moc nenosí, což jistě víte.
My se vlastně o ten mainstream zas až tak moc nezajímáme. To prohlášení není ani tak sebevědomé – jen to není šálek našeho čaje. Určitě nehodláme soupeřit s českými popovými králi a královnami. Ale celkově by stálo za to, dát v českých médiích prostor trochu alternativnější muzice. A nemyslím tím zrovna nás, myslím to úplně obecně.
Rozumím, ale bojím se, že něco takového jen tak nenastane. Dostat se přes krustu stoupající bulvarizace mainstreamových médií bude čím dál těžší. Přesto v nich ale pořád pracuje spousta „spřízněných duší“, vždyť například rozhovorů s vámi vyšlo docela dost. Šli jste médiím naproti nebo se ozvala sama?
To je vcelku jednoduché, samozřejmě tomu musí kapela jít naproti, jak jinak by se o úplně novém projektu veřejnost dozvěděla. Oslovili jsme Hanku Vojtěchovou, se kterou já osobně spolupracuji už roky. Pak už nastává trochu řetězová reakce a další média se ozývají sama.
A jak jste spokojení s první vlnou reakcí na album? Donutila vás nějaká recenze přemýšlet nad tím, že propříště byste to zkusili jinak?
Z reakcí okolí jsme skoro až překvapeni. Doufali jsme, že se deska bude líbit, rozhodně jsme do toho dali všichni to nejlepší, ale upřímně řečeno, všichni, co se k tomu vyjadřovali během „procesu“, byli ve svých výrocích tak nějak opatrní. Dalo se čekat cokoliv. Třeba i nezájem, který by byl asi úplně nejhorší. Ale zatím slyšíme a čteme skoro samé pozitivní reakce. Je to skvělý pocit, že jsme to nedělali zbytečně.
Album jste si vydali sami a na distribuci se dohodli s Indies Scope. Ve svých promo materiálech uvádíte, že vás všichni vydavatelé odmítli s tím, že hrajete až příliš světově. Nepřišlo vám to absurdní?
My víme, že vydávání hudby je dnes hodně obtížné podnikání, takže se nedivíme, že vydavatelství se nových projektů obávají. Setkávali jsme se spíš s odpovědí, že je to sice pěkné, ale že v Čechách si tahle hudba stěží najde posluchače. To si sice nemyslím, ale nezlobíme se. Ty největší molochy jsme vůbec oslovit nechtěli a u těch menších to nevyšlo. Možná jsme mohli hledat déle, ale já už mám vcelku dost zkušeností s vydáním alba i s vydavatelstvím a vlastně v tom takový rozdíl pro kapelu nakonec není.
Vzdali jste se českých textů ze stejných důvodu jaký uvádějí třeba Čankišou, tedy že si svou hudbu s nimi nedokáží představit, když hrají exotiku? Nebo jste nenašli vhodného domácího poetu schopného nechat se inspirovat bezhraničností vaší hudby?
My jsme českého textaře vůbec nehledali. Tohle nám všichni vyčítali – že dnes je „in“ zpívat v rodném jazyce. Já osobně mám češtinu v písních ráda, ale záleží na žánru. Jako dítě jsem poslouchala folk, pak Hanu Hegerovou nebo kapely, které si s texty hrají, jako třeba Vltava. V takových případech je volba jazyka jasná, protože jde hlavně o to, co sdělují. Ale Carnem má písně, které jsou víc o hudbě, a text by měl hlavně zvukomalebně doplňovat celek. Jsou pro mě důležité, dokonce hodně, ale hlavní pro mě je, že jim rozumím. A k tomu se nám povedlo sehnat tak dobré textaře, že i obsah je dost zajímavý.
Teď si musím rýpnout. Na obalu alba české překlady chybí. Originální texty nabízíte pouze na vašich internetových stránkách. Ale i potom: angličtina u nás už dnes není problém, ale co španělština? Není škoda, že posluchači u velké části skladeb netuší, o čem zpíváš?
Jako moderní projekt čekáme, že koho bude text zajímat, jednoduše ho dá do nějakého překladače a už ví! Navíc ty španělské texty jsou víc o náladě a o hraní si se slovy a jejich zvukem. Přeložené do češtiny tím ztrácejí své kouzlo.
Textaři za tebou přišli s vlastními nápady nebo jsi jim dala podněty?
Podněty textařům jsme trochu dávali. Věděli jsme o některých písních, především u těch anglických, jaký se k nim váže příběh a textař to skvěle zpracoval po svém. Na druhou stranu španělské texty jsou mnohem víc pocitové, skládají se z veršů, které mezi řádky nastiňují nějaký příběh, ale jaký, to už si každý může doplnit sám.
Ze světa známe spoustu případů, kdy neznáme slova, ale hudba nám je přeloží. Pochopíme, o co jde. Ale co tomu říkali textaři, když slyšeli vaši hudbu na jejich slova?
Angličan Guy s námi spolupracoval intenzivně skoro rok, hodně na textech dělal a ovlivňoval jimi dost i výsledek. Je sám muzikant – píseň Don’t Tell nám na desku napsal celou. Naopak Dorka, autorka písní ve španělštině, se s námi jednou potkala v cukrárně s dětmi, s tím, že to slyšela a je nadšená. Pak poslala všechny texty a bylo to.
Pokud vím, tak skupiny Timudej a Nukleární vokurky ve kterých hrají David Göttlich a Honza Balcar mají rády neřízenou legraci. Jak hodně museli tihle dva autoři hudby pro Carnem „zvážnět“?
Myslím, že moc ne. Stačí se na ně podívat při koncertech. Ale samozřejmě, David i Honza mají mnohem širší záběr a za legrácky se někdy možná i trošku schovávají. Oba jsou to podle mě nesmírně talentovaní muzikanti.
Přiznám se, že termín „alt-pop- -world-music“ mi zrovna nezvoní v uších jako výzva k poslechu. Navíc v zemi, kde je pro někoho world music pořád důvodem k posměchu a pro další i po těch letech představuje něco úplně jiného, než co by si pod ní měli představit. Jak vlastně – bez škatulek – ještě jinak vysvětlujete lidem kolem sebe, jakou hudbu hrajete?
Tak na to je jednoduchá odpověď – blbě a nejlépe nijak. Vlastně to je jedna z věcí, která mě už hrozně nebaví. Pořád se mě někdo ptá (i za BraAgas, i za Davidův Timudej) – a co je to za muziku? Jak se ten styl jmenuje? A čemu je to podobný? Já nechápu, proč někdo nutí muzikanty přidružit se k nějakému žánru. Ať si to poslechnou a zařadí si to sami, podle vlastních škatulek.
A co třeba když někdo napíše: přidali tam špetku world music. Nedrásá vás to v kapele? Co vůbec soudíte o stavu české hudební žurnalistiky?
To je choulostivá otázka. Teď mám právě za sebou vcelku dost rozhovorů v krátkém čase. Občas si z toho dělám legraci – jsou otázky, které položí téměř každý a úplně stejně. Proč jste si vybrali právě tohle jméno? Proč jste se rozhodli právě pro tento žánr? Jaké jsou vaše inspirační zdroje? A zrovna tohle jsou otázky, na které se odpovídá vážně těžko, skoro vždycky z toho vznikne šílené klišé, které podle mě nikoho nezajímá. Ale aspoň se tomu pak u vína, či něčeho ostřejšího můžeme s kolegy muzikanty smát.
Když jsme spolu mluvili po vydání alba Tapas od BraAgas, nastínila jsi, Kateřino, vlastně Carnem: už tehdy jste s holkama použily částečně elektroniku a přiznala ses, že ráda elektronické kapely posloucháš. Třeba Gotan Project. Ten vás s Davidem asi hodně zasáhl, nemám pravdu?
To není nic, co bychom chtěli skrývat, spíš naopak. Pro mě jsou Gotan Project dost zásadní a jakékoliv srovnání nám jedině zalichotí. Stejně tak přiznáváme třeba i inspiraci kapelou N.O.H.A. a mnoha dalšími – třeba i Portishead nebo Nouvelle Vague.
Nedá mi to citovat z jednoho vašeho rozhovoru: „Když jsme začínali dělat Carnem, tak jsme si dali dohromady čtyřicet referenčních písniček, které se nám oběma líbí, a já zkoušela „podobné“ nápady, abychom věděli, jakou cestou se vlastně chceme vydat.“ Docela by mě zajímal obsah toho referenčního pytlíku. Carnem mají přece jenom dost velký žánrový i stylový rozstřel.
A to netušíš, co všechno ještě skrývají Davidovy takzvané „šuplíky“! David skládá muziku skoro od dětství, některé písně hrají Timudej, některé trochu punková Půlnoční Marie, něco se chytlo do reklam a pořád má ještě něco schovaného. Ale pro Carnem hodně věcí napsal úplně nových.
Napadá mě také jedna věc: dříve jsi hodně přebírala skladby, tradiční i autorské. Teď vás nic takového nelákalo? Nebo třeba předělat do nové podoby něco z dřívější hudby na trase BraAgas – Psalteria?
Ne, to nás ani nenapadlo. V BraAgas a stejně tak i dřív v Psalterii je to o novém zpracování starých i novějších lidových písní, se zachovanou melodií a původním textem. A hlavně BraAgas stále aktivně fungují. V Carnem je to prostě něco úplně jiného.
Akustické nástroje a teď najednou elektronika, kytary a pořádný bigbít. To je někdy hodně hluboká propast. Jak hodně jsi musela změnit způsob zpěvu?
Je to trochu jiné a pro mě snazší a volnější. V BraAgas jsem na plný úvazek – kapelník, hlavní zpěv a struny – navíc většina vystoupení je akustická, bez ozvučení. Naopak v Carnem se můžu úplně spolehnout na kapelu kolem sebe, jen tak si zpívat, tančit a je to úžasně osvobozující. A hlavně tím, že koncertujeme výhradně ozvučeni, můžu si dovolit ten luxus konečně zpívat i potichu, což venku, bez mikrofonů vážně moc nejde. Další věc – tóniny písní se dělaly tak, aby se mi zpívalo pohodlně. V hudbě s lidovými nástroji je muzikant omezen tím, jaké mají nástroje ladění. Ale jinak jsem nic moc neměnila, myslím, že jsem to pořád stejná já.
A co nástrojovka? Vyjma akordeonu a perkusí žádné loutny, citery. Zapomněli jste na ně?
Nééé, cister a šalmají si v BraAgas užiju až dost. Carnem je prostě úplně jiná pohádka.
Dobře, ale pokud vím, na březen ohlásili BraAgas vydání nového alba. Takže si od šalmají asi moc neodpočineš.
Ale odpočinu! Na nové desce BraAgas už skoro žádná šalmaj není! Myslím, že to bude pěkná deska, mám z ní radost.
Nenastane problém s termíny koncertů? A jak se postavíte k situaci, že budou BraAgas a Carnem pozváni na jeden festival?
Hraní na jednom festivalu si naprosto představit dokážu. Naopak to pro mě bude ideální situace. Dokonce chystáme na jaře festiválek spřátelených kapel, protože každý z nás má dvě a více kapel, takže je sezveme na jedno místo a bude to veliká legrace.
Vaše hudba má všechno, co je potřeba k výjezdu do zahraničí. A ty s tím máš bohaté zkušenosti se skupinou BraAgas. Přemýšlíš o tom vyjet s Carnem za hranice?
Za roky cestování s BraAgas mám sama hodně kontaktů a znám i hudební manažery u nás i v zahraničí, tak doufám, že cestovat budeme i s Carnem.
A na domácí půdě? Chystáte se na letní festivaly, nebo dáte přednost klubům? A co všechno dnes musí udělat kapela aby zaujala organizátory?
Carnem se chystá hrát především na domácí půdě. A to jak v sympatických klubech, tak na festivalech. Asi nejde jen o to pořadatele zaujmout, ale organizovat festival není ani jednoduché, ani nijak výnosné, proto je jasné, že každý festival potřebuje hlavně známá jména, která přitáhnou co nejvíc lidí. To my zatím určitě nejsme. Ale nabídky jsou už teď, tak uvidíme, co z toho vyjde.