Respektovaný zvukař, kytarista, zpěvák a duše skupiny OTK, aktuálně jedné z nejzajímavějších alternativně -rockových kapel u nás vůbec, která navíc v červnu oslavila skoro neuvěřitelné dvacáté narozeniny. A k tomu ještě pamětník a vtipný glosátor. Ondřej Ježek. Posluchači podáváme ve stylu dva v jednom.
PART PRVNÍ: Obdivuhodně tekutá kapela
Dvacet let je tvoje jméno spojeno s kapelou OTK. Mám ale pocit, že o jejích dřevních časech se toho moc neví. Můžeme to vzít úplně od začátku?
Na začátku se ochladila Země. Pak vyhynuli dinosauři, přijeli Arabové a koupili si Mercedesy.
Hráli jim v nich z přehrávačů OTK? Ne, vážně, první koncert byl v roce 1988…
Ano, a já jsem na něm mimochodem hrál na bicí. Druhý pak byl 1989, a až v devadesátém prvním se nějak ustálila sestava a začali jsme hrát skoro každý měsíc. Tehdy OTK byli Tomáš Krček na bicí (později bubeník Mišíkových Etc… a donedávna člen Sta zvířat), Honza Klíma na basu (nyní Gothart), Heřman Mann na violu, já na kytaru, a chvíli Martin Rozsíval na trubku (donedávna Fast Food).
Nicméně pak se ty sestavy dost střídaly…
Tomáš Krček pak odešel a nahradil ho Jirka Volavý, ale ten vzápětí zas utekl k Support Lesbiens a Tomáš se vrátil. A na basu přišel David Fikrle (dnes Garage a Moštárna). V sestavě s Davídkem, Heřmanem, Tomášem a Františkem Štáfkem, který hrál na trubku a později i na akordeon a klávesy, jsme v roce 1993 natočili první CD pro firmu Punc. Tomáš šel pak k Mišíkovi a bubnovat s námi začal Milan Cais (jinak Tata Bojs a pak i Oswald Schneider) a Davídka nahradil o něco později Vráťa Horčík (Schodiště ). Po asi dvou letech jsme zůstali s Františkem sami, a přišli na chvíli Jakub Čech a Honza Hladík (dnes Mig 21). V roce 1998 jsme natočili desku Kot s Honzou Žaludem (Slut) na basu a bubeníkem Láďou Korendou (Moštárna). Po čtyřech letech a třetí desce Sona a Kuva nejdřív Láďu vystřídal Jarda Mugrauer (dříve Činna a Ecstasy Of St.Theresa), a později i Františka (pak Folk3mail) klávesista Honza Klempíř (jinak basa SRPR). Aktuální sestava je tak nejstálejší v celé historii. Mám pocit, že jsme někde, kde jsme nikdy předtím nebyli. A nová deska Okolo je navíc hodně kolektivní záležitost.
Dost mě zaujalo, že překvapivě nevznikala z velké části u tebe ve studiu. Proč?
To bylo zajímavý. Všichni – a hlavně Jarda – jsme měli pocit, že odtud musíme vypadnout. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme do Babic u Uherského Hradiště, kde se nám vždycky hrálo nejlépe, je tam kulturák s velkým pódiem. A tam se zatáhne opona, a všichni – kapela i publikum – jsou na tom pódiu. I tak je to vcelku velký prostor. Čili jsem rozebral studio, a ještě se mi podařilo dohodnout na ten první večer, když tam přijedeme, koncert. A pak to dopadlo tak, že ještě po tom koncertě v noci jsme navíc hráli na jednom blízkém festivalu, kde nás chtěli. Takže jsme v sobotu přijeli, vyložili věci z auta, odehráli jeden koncert, asi ve tři v noci druhý. V neděli jsme se z toho vzpamatovávali a vlastně jen natáhli nějaký kabely. Jeden speciální jsme zapomněli doma, takže jsme ho pak v pondělí sháněli po okolí. Přes den se nedalo točit, protože v tom domě je zároveň Obecní úřad. Večer jsme pak byli tak utahaný, že jsme nahráli jen jednu písničku. V úterý byl vlastně poslední den, a u další písničky jsme si potřebovali něco ujasnit a monumentálně jsme se na tom zasekli. Ve středu jsme měli balit, a v úterý odpoledne jsme měli jeden a půl písničky. Tak jsme na to vlítli, a v úterý večer natočili ten zbytek. Dokonce jsme i dovymysleli jednu věc, která nakonec na té desce není, a ani ji zatím nehrajeme. Ale pak už jsme mleli z posledního. Takže plánované čtyři intenzivní dny nahrávání se smrskly do jediného večera. Nebylo zbytí. Ale už jsme pak opravdu nemohli. Úplně se mi prohobloval nehet, kvílel jsem u toho jak kyperská vdova. Doma ve studiu jsme se už dohodli, že to necháme jak to je suchý, dohrávali jsme tam už jen piána, kterých je tam hodně.
Spousta lidí ji zas předem označuje za alternativní domácí desku roku. Vy jste ale sošku Anděla dostali už za tu minulou. Znamenalo to pro vás něco?
Bylo hezké, že jsme ho dostali ve chvíli, kdy jsme ani moc neexistovali, a tu desku dodělávali s vypětím sil. Ale zrovna se rodila nová sestava, tak nás to snad trochu i nakoplo. Respektive nás to nakoplo do hýždí, protože nás ani nevpustili na ten jejich slavný raut – popisoval jsem to už asi stokrát, že to byl zvláštní zážitek. Stojíme tam s Andělem v ruce a povídáme, že si jen chceme dát panáka s Dádou Patrasovou… Ale oni na to, že ne, že se ptali v produkci, a že nás tam opravdu nemají pouště t. Tak jsem pochopil, že je to dobře, že ten svět těch sraček nás naštěstí chrání před sebou sám… Pak tam teda nechtěli pustit ani Dana Bártu, ale někdo jim vysvětlil, že to už by bylo asi moc velké faux pas.
Musím říct, že jak mě muzika OTK hodně baví, tak mnohem víc si cením tvých textů, a v nich obsažené nejednoznačnosti, která hodně provokuje fantazii. Nekonkrétní a nepříběhové texty jsou vyloženě záměr?
Jsou to určité historky, ale zároveň to jsou i výlety – i když to asi zní pateticky – do vnějších i vnitřních krajin. Větší jednoznačnost si v tuhle chvíli moc neumím představit, i když jedna nová věc, kterou už hrajeme živě, zase ukazuje nějaký posun.
OTK tě provázejí víc jak půl života, ale objevil ses i v celé řadě jiných seskupení. Můžeš to zrekapitulovat?
Když nepočítám bluegrassové a metalové období, tak ze začátku jsem třeba hrál ve WWW, ve 480/32, což byla skupina, kde kromě spolužáků působil i Ondřej Anděra, pak v Ministerstvu – to byla kapela Ivana a Evy Pavlů, v Domácí kapele Honzy Brabce v období po jejich první desce. Taky jsem chvilku hrál na bubny v kapele Klystýr. Zkoušel jsem s Chaprál Crazy Plesk!, ale nejsem si jistý, jestli došlo na koncert, a v Smrt můry…
To jsem nikdy neslyšel ani název…
Taky jsme myslím měli jen jeden koncert na Petynce. Ale skoro nejdřív jsem hrál s Klinikou profesora Žvarce. To byla zásadní kapela (smích). Kdo nezná písničku Soused, o sousedovi, který místo odpovědi na otázku člověku ukousne nohu a uletí s ní do dáli, tak jako kdyby nežil… No a pak taky víc jak rok v Tata Bojs. Ale tam jsme s Františkem nebyli jako členi, ale jen jako exkluzivní stálí hosté (čti náhradníci… smích).
Aktuálně krom OTK ještě hraješ i v Jaromír 99 & The Bombers. Já si původně myslel, že to je jen jednorázová záležitost. A zatím to vypadá tak, že se bude jednat o stálejší projekt než tomu bylo třeba v případě Umakartu…
Jarouš (Jaromír Švejdík – pozn. aut.) udělal písničky, takže bylo dobré to dotáhnout i naživo, ale na druhou stranu na to není tolik času. Ale konkrétně s Bombers je to zajímavější v tom, že jednak to nikdo nikam netlačí – přesto, že to je kapela „toho zpěváka z Priessnitz“ – a navíc se tam objevují hodně zajímavá místa, kde hrají, akce na kterých bych se jinak ani neocitnul. A baví mě to. I když vlastně nevím, co mě baví na tom, hrát celý koncert Cdur – amoll – Gdur – Edur, doprovodný vokály. Ale shledávám v tom potěšení, je to úplně jiný než hraní s OTK, tak si to užívám. Líbí se mi to a nestydím se za to.
Podle mě je Jarouš vlastně jediný opravdový lo-fi písničkář tady u nás. Nedělá to ,jako někdo jiný‘, dělá si to po svém.
PART DRUHÝ: Steve Albini je jen takovej americkej Ježek…
Všichni malí kluci prý chtějí být kosmonautem nebo popelářem. Kdy tebe poprvé napadlo, že budeš zvukařem?
Já jsem chtěl být šíleným vynálezcem, to byl můj dětský sen.
Žádný policajt nebo kosmonaut. Vynálezce.
Měl jsi vymyšlené, co budeš vynalézat?
Cokoliv. Hlavně když to bude šílené. Vlastně se mi to svým způsobem splnilo. Občas tím vynalézáním, jak nějakou šílenost nahrát, trávím docela dost času.
A jak to probíhalo v praxi? O tobě se ví, že máš vystudovaný zvuk na FAMU, ale ,muže za pultem‘ jsi začal dělat už předtím, ne?
No jasně. Ten úplně první jsem si dokonce vyrobil. Ty prvopočátky se datují do doby, kdy vyšla deska Olympiku Rock’n’Roll. Tu jsem si jako dítě vzal, a k ní jsem dozpívával svoje zpěvy – což byly vesměs lidovky typu „maličká su, husy pasu…“ a nahrával. Ty technické věci okolo, to mě vždycky přitahovalo.
Oháněl ses taky pájkou? Pamatuju si, že mí spolužáci si doma osazovali sami tištěné spoje a vyráběli blikátka…
V tom jsem se nikdy nedostal moc daleko. Vždycky jsem si zbastlil nějakou věc, která se sestávala jen z odporů a konektorů. Na nějakém elektrotechnickém kroužku jsem nejspíš udělal něco, co mělo i tranzistor, ale pak nějaké boostery, to už mi dělali kamarádi. Spíš mě začalo bavit programování, Sinclair a podobně. Ale s hudbou to nemělo moc společného. To se mi vrátilo až v devadesátých letech, kdy jsem zjistil, že naprostá většina těch prvních hip-hoperů dělá na Amize nebo Commodoru ve Fasttrackeru, nebo co to tehdy bylo. Ty první party jako WWW nebo Peneři k tomu měli takové jednoduché samplery, v podstatě ámi bitové převodníky, kterými do těch počítačů dostávali použitelné zvuky.
Dobře, ale jak ses tedy k hudbě dostal ty?
Iniciační záležitostí byl asi koncert Garáže a KNS navštívený s rodiči na Chmelnici, tehdy někdy okolo šesté třídy se mi začaly rýsovat první představy o OTK, i když jsme jen zkoušeli různé varianty, kdo by mohl na co hrát. Celé to vyvrcholilo prvním koncertem v roce 1988. Pak jsem šel na gympl a hrál ve strašně moc dalších kapelách. Začal jsem dělat trhače lístků v klubu Delta. A tam byli tehdy jako zvukaři Marek Šťastný a Milan Guštar. Ten teď mimochodem napsal skvělou knížku, obrovskou bichli o elektronických a bizarních hudebních nástrojích. To byl člověk, který si doma postavil vlastní bicí automat. No a když tihle lidi nemohli, tak jsem pak začal pozvolna zaskakovat na postu zvukaře. Zároveň jsem pomalu začal dávat dohromady první kusy pro nahrávací studio. Mezitím proběhla revoluce a mám pocit, že jsem si to moc dobře uvědomoval, že nastala doba, která se už nebude opakovat, že se ti lidi budou všichni zbavovat těch starých ,krámů‘. Takže jsem ty věci cílevědomě pronásledoval, až si mě ty přístroje nakonec začaly hledat samy. Tímto způsobem jsem do studia přišel ke spoustě krásných věcí, za které se dnes platí horentní sumy, ale tenkrát to byly výměny typu mikrofon za láhev fernetu, a to ještě bylo vidět, jak má ten dotyčný černé svědomí a pocit, že mi vlastně předává něco odepsaného, s čím budou jen problémy, protože v tom jsou elektronky, které už se nevyrábějí, a celé to je plesnivé.
Nejdřív jsi, předpokládám, točil vlastní kapely. Vzpomeneš si ale ještě, jakou cizí kapelu jsi natáčel jako první?
Rodiče mi půjčili na čtyřstopák, tři mikrofony (dva z bazaru), to bylo celé studio, první bylo asi demo Tata Bojs. To, co tvoří druhou polovinu jejich ladovského alba. Ale nevím to úplně jistě. Taky jsem něco točil pro Ondru Šturmu, první demo Slut a taky první dema WWW a PSH. Když o tom přemýšlím, tak bych řekl, že většina věcí z té doby nezapadla (smích). Pak jsem rok dělal na Deltě zvukaře, propagaci a dramaturga. A potom jsem se dostal na FAMU. Tam to bylo zajímavý. Vzali mě až na odvolání. Zajímala mě filmová hudba. A když jsem se tam dostal, tak jsem byl vcelku rozčarovaný, protože jsem zjistil, že o hudbě to vůbec není, že to je celé o zvuku. A to ne k hudbě, ale o zvuku k filmu. Což je úplně jiná disciplína. Chvíli jsem to stravoval.
Pak už jsi začal zvučit muzikály?
Začal jsem zvučit Ježíše (Jesus Christ Superstar – pozn. aut.). A co jsem vydělal, tak jsme z toho nějak vyžili a zbytek jsem vrážel do studia. Jak ses k tomu vůbec dostal? Přes spolužáka Honzu Petruska. Ten dělal v Rudolfinu a já u něj dělal nějaké masteringy a občas i něco podloudně. Třeba ta první polovina ladovského alba Tata Bojs je natočená u nás na půdě, ale smíchaná v Rudolfinu, tehdy největším a asi i nejlepším studiu v Československu, na mixpultu za iks milionů. To jsou ty paradoxy. Půda a Rudolfinum. A jednou mi Honza povídal: „Hele, Petr Ackermann shání zvukaře na Ježíše. Tak jsem mu tě doporučil…“ Strávil jsem tam celé léto. A když jsem už měl začít zvučit, dostal jsem mononukleózu, takže jsem z toho zas vypadl. Ale pak už jsem se chytl. Byla to velká škola.
Jak to dlouho celé trvalo?
Asi čtyři roky. A pak byla Evita, takže dohromady asi sedm let.
Je všeobecně známo, že muzikály se dobře živí. Nebylo potom těžké rozhodování z toho rozjetého vlaku zas vyskočit? Přece jen jsi už měl rodinu… Proč jsi toho vlastně nechal?
On jednak skončil muzikál, který mě bavil, a žádný další se neobjevil, ale hlavně celá ta muzikálová produkce začala směřovat k intenzivnímu snižování nákladů. Zmenšování orchestrů, snižování počtu sboristů. Přitom ta interakce velkého počtu muzikantů a zpěváků – to bylo přesně to, co mě na tom bavilo, a o čem jsem ostatně i napsal diplomku. A ve chvíli, kdy se tam objevilo slovo ,playback‘, tak už jsem věděl, že to není něco, čím bych chtěl ztrácet čas. Bylo tu super období a bez sentimentu skončilo. A to, čím se budu živit, jsem nějak neřešil. Začalo se mi rozjíždět studio, sehnal jsem nové prostory, kvůli Dokoláči (televizní cyklus s Jaroslavem Duškem – pozn. aut.) jsem si pořídil počítač s ProTools. Ten muzikál ke konci už byl vlastně jen doplněk, finanční jistota. Ale nikam to už nevedlo, zatímco přede mnou se otevíralo dobrodružství vlastního studia. Začal jsem dělat kapely, který mi byly ochotný za to zaplatit a taky nějaké dokumenty a pak i celovečerní filmy.
No počkej – tady by asi zasloužilo být konkrétnější…
Dělal jsem filmy Smradi, Silný kafe, Hry prachu, pak hodně menších, ten Dokoláč by rozhodně neměl zapadnout.
A v současnosti se na nějaký nechystáš?
Jestli to vyjde tak budu dělat na filmu Alois Nebel. To bylo asi poprvé, co jsem si o nějakou práci řekl. Člověk se nemůže pořád jen upejpat.
Je to hodně odlišné od nahrávání kapel?
Celkem jo. Je to úplně jiný způsob práce, jiný rytmus.
A dá se to vůbec kombinovat – dělat na filmu a zároveň nahrávat někomu desku? Nebo když děláš na filmu, tak půl roku tvoje studio zahálí?
Skoro ano. Tak čtvrt roku. Ono je potřeba se na ten film koncentrovat a vypustit to okolo. Je to dost na zmagoření. Je strašně skvělé, když se po čtrnácti dnech, kdy jen člověk hledá nějaké vhodné atmosféry a pak týden krájí zvuky toho, jak někdo chodí po místnosti, dojde na nějaké natáčení hudby nebo něčeho, co ten stereotyp rozbije. Ale je potřeba se na to soustředit a nerozptylovat se jinde. Ale nemohl bych to dělat pořád.
Pojďme zpět ke kapelám. Vím, že tě spousta lidí má mylně zaškatulkovaného jen jako dvorního zvukaře vydavatelství Silver Rocket, ale tvůj záběr je mnohem širší. Co jsi vlastně nahrával jako vůbec první oficiální desku?
Úplně první cédéčko jsem dělal debut Slut Get Some Slut Or Fuck Yourself a pak, jak jsem dělal na tom Ježíšovi, Bára Basiková tam tehdy chodila s bubeníkem orchestru, jamoval s nimi kytarista Olda Krejčoves a pianista Kája Mařík, a v orchestřišti tak vlastně vznikal materiál jejího sólového alba. Ty skladby vznikly tam, a tak bylo celkem logické, že tu desku chtěli udělat se mnou. To byla velká deska, ale já to vůbec nevnímal jako nějaký ústup z pozic, což se pak potvrdilo tím, že když jsme ji dodělali, tak si ji poslechl Kočandrle (šéf firmy Monitor, která ji vydávala – pozn. aut.) a jen tiše úpěl: „To je průšvih, to je průšvih, tohle rádia nikdy hrát nebudou…“ Z mého pohledu se tam sice měly vyhodit některé slabší písničky, po kterých se pak kritici oprávněně vozili, a kdyby to Kočandrle dovolil, tak to mohla být docela kompaktní, čtyřicetiminutová povedená deska. Možná úchylná, ale autentická a svým způsobem nekompromisní.
Jaká máš vlastně kritéria toho, co nahráváš?
Předpokládám, že neděláš úplně všechno, co se ti nabídne. V prvé řadě se sobecky sám sebe ptám, jestli spolupráce s touhle kapelou na téhle desce může dát něco mně. A pak ještě důležitější je, jestli mám pocit, že já něco můžu dát té kapele. Jestli ta kapela dělá něco, kde můžu být přínosem, nebo chce jen nějaké jméno. Když zjistím, že jim je to vlastně jedno, kdo to s nimi dělá, tak to prostě odpálkovávám. Ani si nevymýšlím nějaké výmluvy, že třeba nemám čas, a rovnou jim řeknu, že nevím, co bych na téhle desce dělal, a ať se nezlobí – a oni se obvykle ani nezlobí, protože to taky nevědí.
A jak to tedy máš s tím žánrovým záběrem?
Hlavně mě to musí bavit, ale jsem i rád za tu rozmanitost. Kdybych natáčel jen a pouze hardcorové kapely, tak mám z toho do půl roku nádor na mozku. To se nedá. A stejně tak odmítám poslouchat celý rok balkánské pidlikání. Ale když točím jednou za tři roky Neočekávaný dýchánek nebo Ahmed má hlad, tak mě to děsně baví a je to super, protože vím, že potom budu dělat Gnu. A stejně tak mě baví Dezinfekce z Českých Budějovic, kterou jsem právě dodělal, protože vím, že příští týden začnu dělat novou desku Southpaw.
Kdo další k tobě v blízké době zavítá?
No ti Southpaw, přes léto nejspíš začneme dělat desku Ghostmother, pak musím dokončit nové WWW, a taky Hm… musím dodělat. Na podzim asi Wotienke – to je taková blues- -šansoniérka z Holandska, ale kapelu má tady v Čechách. A taky mám rozdělanou desku kapely Janota 1935. Pořád je to pestrý.