Bubeník RAT SCABIES byl jednou z klíčových postav anglické punkové kapely Damned, která dokázala neustrnout a během prvních deseti let prodělala bouřlivou proměnu. Po sérii singlů, která započala písní New Rose, a debutovém albu Damned, Damned, Damned, vůbec první punkovou LP deskou vydanou ještě v roce 1976, se přeorientovali na garážový rock. Později se přes horor punk, u jehož kolébky stáli, dostali až ke gotickému rocku.
Zatímco zpěvák Dave Vanian je Damned stále věrný a Captain Sensible s nimi nikdy nedokázal 
přetrhat pouta a po odchodech se vždycky vrátil, bubeník RAT SCABIES zavedenou kapelu nakonec v druhé půlce devadesátých let opustil a nyní své síly věnuje triu Bermondsey Joyriders, kde s ním hrají další dva veteráni scény, kytarista Chelsea Martin Stacey, který se chopil basy, a kytarista od Cock Sparrer Garrie Lammin. Co vás vede k tomu, abyste dál hrál?
Hrál jsem ještě předtím, než jsem se připojil k Damned, takže je to něco, co dělám pořád. Dalo mi to sílu a jsem známý jako bubeník.
Jaké to pro vás bylo, když se Damned začali stávat populárními?
Zvládal jsem to docela špatně. Ani jsem si neuvědomoval, že jsme byli úspěšní. Považoval jsem nás za součást hnutí, které mělo publikum a dařilo se mu, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych se na tom nějak podílel. Byl jsem jen vděčný, že bylo dost piv a drog i sebedestrukce.
Když se ale ohlédnete, musíte vidět, že jste byli úspěšní. I u nás hrálo mnoho kapel písně od Damned, zejména New Rose.
Já vím. A pořád to dělají. Ale New Rose, to byl Brian James. Ten za ní stál. Když jsme ji natáčeli, bylo to poprvé, co jsme byli ve studiu. To nemáte žádnou představu, jak to dopadne. Nemáte před sebou žádný seznam svých nahrávek, z něhož by plynulo, co by mohla být úspěšná deska. Jen přijdete a odvedete maximum s pocitem, že by bylo zatraceně fajn, kdyby se to někomu líbilo. Já jsem ani nečekal, že by se to někomu líbilo. A už vůbec mě nenapadlo, že by ta píseň mohla mít vlastní život. Pokoušeli jsme se o popový singl. Filozofií vydavatelství Stiff bylo píseň hrát dokola a až se omrzí, tak ji zahodit. Byl to pop na jedno použití, o který nemělo žádný smysl se starat. Punk v původním slova smyslu je jen zasranej brak, odpad. Tak zní slovníková definice. A tak se taky dívali na naši hudbu. Mělo to zasáhnout lidi, kterým se tohle líbilo, než se na to vykašlou a přesunou se k něčemu jinýmu. Bylo to neustálé hledání něčeho nového. Tou poslední věcí by bylo, že se o tom budeme bavit teď po 35 letech.
Ale i ve své době to mělo význam, když si punk pouštělo tolik lidí otrávených z Yes a Deep Purple.
To jo, nikdo nereprezentoval naši generaci. To byl taky důvod, proč jsem se do toho pustil. Byla to moje hudba, která nepatřila strýčkovi nebo velkýmu bratrovi. Byl to druh podceňované hudby, která nebyla pro lidi, co si kupovali desky každý týden a měli doma velké sbírky alb.
Ona to taky byla jiná hudba s jiným zaměřením. Na druhou stranu si nedokážu představit, že by někdo v zaplivaný hospodě, kde zněl punk, zkoušel zpívat Shine On You Crazy Diamond.
Ale mnozí by taky rádi zářili, jenže musíš být Robert Plant, aby zazpíval Stairway To Heaven. Musel bys být zpěvák schopný zpívat tyto písně. To nikdo z nás nebyl. Za to v punku jsi mohl chrčet Bůh ochraňuj královnu nebo Hey ho, lets… To byla nastavená laťka. A lidi s přirozeným hudebním instinktem hřiště ovládli.
A uspěli.
V hudbě se nemůžete vědomě rozhodnout, co se vám líbí a co ne. Když slyšíte něco, co se vám líbí, hned vás to rozjede a až pak zjistíte, co je na tom skvělé, nebo to zkoušíte zjistit. Je to jako chemická reakce, možná je to druh nějaké frekvence či energie nebo tón, prostě něco, co vychází z hudby, která vás lapí a zasáhne do srdce, takže si řeknete, kurva dobrý. Předpokládám, že je to emocionální. Hudba nese emoce a punk je do ní vrátil. Byli tu hrdinové, kteří je tam měli, kapely jako The Who, ale hlavně s nimi přišly začínající skupiny. Když jste na začátku, nemáte co ztratit, můžete ze sebe vyvrhnout všechno, co sami chcete. Říkáte si, že asi už jiná šance nebude, tak do toho dáte všechno. A to je skvělé.
I já dávám přednost raným deskám Damned před pozdějšími.
To je právě ono, když už jste úspěšní, řekne vám nahrávací společnost – poslouchejte, my opravdu potřebuje singl v Top Ten. Captain a já jsme udělali něco, co znělo tak na dvacátou příčku, to ale nemůžete, musíte mít prst na tepu doby a být kreativní. Někteří lidi to umí a já je obdivuju. Chtěl bych být tak inteligentní, abych uměl definovat hitovou desku a točit je, ale to nejsem.
Mnoho producentů by chtělo totéž, ale neumí to. A kolik lidí z branže by úspěšné punkové pecky pár let před nástupem žánru odmítlo jako nezajímavé.
Když se punk objevil, nikdo ho neměl rád. Nyní každý říká, jak punk v roce 1976 přišel a změnil svět, ale to tak nebylo. Když jsme se objevili, tak se mu každý vysmíval, nikdo neměl punk rád. Ani hudební tisk. V každém časopisu byl nanejvýš jeden novinář, který o něm napsal něco pěkného, třeba aspoň to, že má koncept. Ale zbytek cítil jen hrůzu, vnímal, že stojí mimo, cítil se ohrožený. Říkali, že to, co děláme, se nemůže ucházet o přízeň publika.
Ale nakonec se to změnilo.
Ani nevím, ale tuhle mě napadlo, jaká je to škoda, že se většina kapel nedostala do Východního bloku. Myslím si, že v něm bysme měli nejvíce fanoušků. I oficiální linie podporovala punk, aspoň v Rusku. Říkali, že je to skvělá věc, ne kvůli hudbě, ale kvůli tomu, že se to stalo na Západě. Britská vláda punk používala jako nepřítele, který umožňoval Margaret Thatcherové posílit policii. Punk poskytl veřejnosti v Británii něco, co ji mělo znepokojovat – tohle se děje ve světě. Představovali jsme vhodnou hrozbu, protože punk nastoupil rychle. Když se na to podíváte s odstupem dneska, uvědomíte si, že ho dělali osmnáctiletí kluci. Punková estetika je o recyklování, oblékáte si staré roztrhané věci a chodíte v nich ven. Bylo to vlastně poselství, že nám společnost nic nedává a my jí teď ukážeme, jak doopravdy vypadá. To byla naše válka. Ale když jste vyšel na ulici, tak jste si uvědomil, kolik zábavy nám přinášelo, jak jsme ostatní vytáčeli. Jen to, jak se na nás dívali, že opravdu udělali krok zpátky. Nechápali to, bylo vidět, jak jsou zmatení.
Punk ale nevypadal jako legrace.
Sex Pistols byla zábavná kapela. Když jste je viděl, musel jste se smát, byla to komedie. Nebyli nebezpeční, oni se jen později stali symbolem nebezpečí. Punk přitom nic nepředstíral. Spali jsme ve studiích a squatech ne proto, abychom dokázali, že jsme punkeřl, ale proto, že jsme jimi byli a jinde nebylo kde.
Proč jste opustil Damned?
Jasně se ukázalo, že úspěch je něco náhodného a ne něco, co si zasloužíš. V rádiu vás většinou hrajou, protože někdo zaplatil, aby vás hráli, i když nás pouštěli, protože discjockey měl dobrý vkus a lidem se naše hudba líbila. Čím déle jste v hudebním businessu – a on to je skutečně průmysl – tím líp vidíte, že největší úspěch závisí na zisku dalších lidí. Z toho plynula desiluse. A pak ten boj udržet kapelu naživu z finančního hlediska a to věčné hašteření se členy kapely, kteří nedělají všechno pro to, aby se udržela v chodu. V tu chvíli jsem si řekl, že je čas z toho vypadnout. V roce 1997 jsem odešel z kapely. Taky jsem měl plné zuby osoby Rata Scabiese, který byl známý jako bláznivý chuligánský bubeník. Cítil jsem, že bych mohl dělat něco jiného. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat psaní a zjistil jsem, že mě to velmi baví. Takže jsem se rozhodl se vrátit do hudebního businessu, ale pracovat se slovy.
Ale bubnujete stále.
Jo, z několika důvodů. Jedním je, že jsem vždycky hrál, druhým, že jsem za to placen a já musím z něčeho žít a ten třetí, hlavní, že kdybych přestal hrát, tak by mi zakrněly svaly na rukou. Už teď je pro mě docela obtížné něco zvednout a hraní na bubny je jediné, co rukám skutečně pomáhá. Takže pro to mám tři opravdu dobré důvody.
A teď máte novou kapelu.
Novou a vlastně starou. Byli jsme na turné s (Nickym) Donovanem. A taky pracuju jako producent dvou mladých kapel, jednou je Flipron z Glastonbury, kteří jsou velmi poetičtí a stojí na textech. Za ty teď bojuju.
Takže jste pořád punkrocker.
Asi jo, ale nikdy jsem se tak neoznačoval.
Tak rocker, jestli to zní lépe.
Ne. Jsem pořád tady.
A hrajete.
Přitom jsem nikdy nebyl moc dobrej bubeník. Na to, abyste se posunul do odlišných stylů, musíte být skutečný profesionál a to mě děsí. Ale mám hodně rád taneční hudbu. Pro hráče je fajn, protože tempo a doby jsou velmi pevné. Takže je to hodně tvrdá milenka. Protože mě zajímali Run DMC, pustil jsem se do pár tanečních věcí. Celkem náhodou se pak objevilo několik dalších kapel, ke kterým se to dobře hodilo. Ale dělat „progresivní rock“ jako Phil Collins…?