Když půjdete a koncert projektu Circus Ponorka, asi budete na první pohled šokováni. Na pódium přijde jediný člověk s akustickou kytarou a začnou se dít věci. Během chvilky za pomoci elektronických ,mašinek‘ a dvou mikrofonů poskládá zvuk celé kapely, ve které nechybějí bicí, basa, několik kytarových partů a dokonce pěvecký sbor. Tím člověkem je Honza Ponocný, muzikant s bezmála dvacetiletou profesionální zkušeností, který se pokusil ,zkusit to jinak‘. Jak se mu to daří, se můžete přijít podívat do Lucerna Music Baru 6. května na křest alba Do It Yourself.
K tomu udělat Circus Ponorka jako jednočlennou ,kapelu‘ tě vedla vnitřní potřeba dělat to přesně takhle nebo spíš ambice dokázat, že to zvládneš?
Je to několik věcí najednou. Kromě toho, že mám rád dobrodružství, cítím jako muzikant odjakživa tři hlavní inspirační zdroje. Jednak ty takzvané ,roots‘, od dětství jsem dostával už díky rodičům do hlavy Beatles, Hendrixe a celá šedesátá léta. Zároveň jsem vyrůstal v době, kdy frčel punk, který poslouchali všichni moji vrstevníci. A za třetí mám rád technologie. Baví mě tyhle věci kombinovat. Proto v rámci Circusu Ponorka dělám písničky, žádné alternativní plochy, mám k tomu punkový přístup ,do it yourself‘ – jak se jmenuje i moje deska – a protože si myslím, že každá hudba by aspoň trochu měla odrážet dobu, ve které vzniká, nebráním se technologiím. A když ses ptal na ambice, tak tou hlavní pro mě je hrát svoje věci. Když člověk píše svoje písničky, chce je taky hrát, většinou ho nebaví si je psát do nějakého pomyslného šuplíku.
Inspirovala tě nějak vlna toho, čemu se někdy říká nu -folk, někdy freak folk a ještě asi pěti dalšími názvy? Tedy písničkáři, kteří kromě kytar často používají – byť jinak než ty – elektroniku.
Inspirovalo mě to stejně jako jakákoli jiná dobrá hudba. Pro mě jsou úplně nejzákladnější písničky, mým hlavním záběrem není ,blbnout s krabicema‘. Spousta ortodoxních zastánců ,sixties‘ například tvrdí, že dneska už to není ono, že nejlepší bylo, když Hendrix hrál jen přes marshalla. Jenže si neuvědomují, že zrovna Hendrix by dneska určitě nehrál stejně jako v roce 1967. Takže dnešní konzervativci obdivují na svých oblíbencích něco, co oni by už dneska dávno nedělali. Když chce být člověk v muzice aspoň trochu originální, musí být naprosto otevřený a vnímat spoustu hudby. Takže je mi jedno, jestli někdo hraje sám jen ,s mašinama‘, nebo jestli je to třeba Beck, kterého mám hrozně rád, který hraje s kapelou. Přístup je vlastně úplně stejný: je to hravé, s nadhledem a snahou o originalitu.
Časopis UNI čtou hlavně alternativně zaměření posluchači a ti vědí, že samplování a loopování kytar používají lidé jako Elliott Sharp, Gary Lucas nebo Hugo Race, většinou této technologie ale využívají k stavění ploch a stěn.
Já jsem samozřejmě věděl, že se to používá dávno. Ostatně, už před vznikem digitálních mašin muzikanti k témuž používali kotoučák. Ale nikdy jsem se po tom nepídil. Až když jsem chtěl sám dělat písničky s bohatším zvukem. Pro mě bylo zásadní všechno na pódiu dělat živě a v reálném čase, takže jsem hned na začátku zavrhl laptop nebo sampler s přednatočenými věcmi. Myslím, že to tak baví i posluchače, protože je v tom prvek náhody – když to zkazím a dám ,second service‘, lidem to přijde roztomilé, protože jsou někdy trochu ,zlomyslní‘. Ale hlavně vidí, že to vzniká v tu danou chvíli. Snažím se představit si, jak by to bavilo mě jako diváka. Když jdu na koncert muzikanta, který pouští věci z laptopu, je to třeba dobré, ale většinou to ve mně nevyvolává nějaké zvláštní emoce.
Jak dlouho ti trvalo, než ses s těmi ,mašinami‘ naučil pracovat?
Přesně tak dlouho, než jsem si rozdělil mozek na dva… No, ono se to pořád vyvíjí, člověk musí hrát, aby věděl, co si může dovolit. A musí mít nějaké předpoklady, kromě toho ,rozděleného mozku‘ samozřejmě smysl pro rytmus, aby to šlapalo, ale zas tak složité to není. On to takový kumšt není, a kdyby člověk neměl písničky, které by se lidem líbily, jenom tou formou, tím způsobem hraní by je tři hodiny bavit nedokázal. Prvotní ohromení končí po deseti minutách.
Letos máš před sebou první festivalovou sezónu od doby, kdy jako Circus Ponorka běžně hraješ. Myslíš, že to bude fungovat i na větších scénách?
Já hrál pár festivalů i vloni. A vůbec si nemyslím, že to funguje jen v malých klubech. Způsob hraní samozřejmě přizpůsobuju prostředí – to je další výhoda sólisty. Circus Ponorka zní jinak v Blues Sklepě nebo v Balbínce a jinak před plným stanem na Sázavafestu nebo v plném Abatonu. Když máš velkou aparaturu, bouchneš do akustické kytary a přidáš si tam basy, udělá to ,dupák‘ jak blázen, že bedny skáčou a těch pět set lidí třepe hlavami jak na bigbítu. Já bych se dokonce nebránil ani tomu, zahrát si na nějaké technopárty! Klidně bych z těch písniček udělal dance music, protože technologické vybavení na to mám. Rozhodně nejsem jen nějaký alternativní folkař.
Připravuješ si tedy sound písniček a třeba i setlist dopředu podle toho, kde máš hrát, nebo to necháváš na momentální improvizaci?
Samozřejmě, že na fesťáku hraju míň pomalých věcí, ale to dělají i kapely. Na improvizaci si nechávám prostor zhruba dvacet procent. Mám danou nějakou kostru, ale ta není svazující. Když je alternativní publikum, používám víc reversů, když chtějí lidi tančit, dělám ,dupáky‘ na každou dobu…
Texty máš v angličtině. Znamená to, že máš namířeno do zahraničí?
Venku už jsem hrál a tam ta angličtina samozřejmě pomáhá. Musím ale dodat, že jsem přesvědčen, že když někdo chce zpívat anglicky, měl by mít ty texty dobré. To znamená, že naprostý předpoklad je nejen to, aby je psal opravdový textař, ale taky by měl být ,odtamtud‘, čili Angličan nebo Američan. Protože jako Čech můžeš umět jakkoli dobře mluvit, ale když tam nežiješ, nikdy to není stoprocentní. Já měl to štěstí, že se mnou začal spolupracovat John Riley z americké kapely Seedy Gonzales, jehož texty jsou podle mě skvělý. Nicméně když jsem hrál ve Státech, ptal jsem se lidí, jestli taky chtějí nějakou písničku v češtině, aby měli pocit, že jsou ,na world music‘. Chtěli, a tak jsem v New Yorku v Rockwood Music Hall zahrál písničku s textem Václava Koubka. Takže jsme se s Vaškem z těch hospod, ve kterých normálně hráváme, dostali do nejprestižnějšího nu -folkového klubu na Manhattanu. A líbilo se jim to. Tím chci říct, že to nemám jako někteří muzikanti, kteří se češtině brání s tím, že se k jejich hudbě nehodí. Já proti češtině vůbec nic nemám. Ale ve chvíli, kdy není problém s anglickými texty, když se mi dobře zpívají a ty texty jsou díky tomu, kdo je psal na úrovni, není důvod anglicky nezpívat. Naštěstí se od dob Circusu Praha, kdy nás odmítala hrát kvůli angličtině rádia, přestože texty psal a zpíval Amík a lidem na koncertech to vůbec nevadilo, doba docela změnila.
Jde ti o to, aby čeští posluchači rozuměli textům, které zpíváš?
Je to pro mě důležité, ale ne zásadní. Já měl sice vždycky to štěstí, že jsem hrál s lidmi, kteří měli texty dobré, ale jako posluchač jsem vždycky vnímal hlavně muziku. Nikdy mě nebavilo poslouchat kapelu, která má dobré texty, ale hraje blbosti. Naopak mnohem spíš překousnu člověka, který textově není zrovna Dylan – pokud to nejsou úplné hovadiny – ale hraje zajímavě. Jako člověk, který si kupuje cédéčka, mám rád, když si v bookletu můžu texty přečíst, vadí mi, když jsou třeba nečitelné kvůli fotkám a grafické úpravě. Tomu jsem přizpůsobil i svoje cédéčko. Chtěl jsem, aby si je lidi přečetli a aby jim rozuměli, protože je považuju za dobré. Snad je můžu chválit, když jsem je nenapsal já…
Za těch posledních deset let po rozchodu Circusu Praha ses živil v různých kapelách jako kytarista, produkoval jsi desky jiným a psal písničky občas i pro lidi z oblasti nejbrutálnější komerce. Necítil ses někdy rozpůlený, že se odpoledne bavíš o své písničce s Vondráčkovou a večer jdeš hrát do hospody s Koubkem?
Připadá ti to jako Sojuz a Apollo? Ne, musím tě poopravit. Když jsem hrál s někým naživo, nikdy mě to neštvalo a nebyl to žádný brutální popík. Nejkomerčnější z těch, se kterými jsem hrál nebo hraju je Žbirka – a to je podle mě ,bítlsák‘. A k té autorské ,spolupráci‘: moje písničky znal někdejší umělecký ředitel fi rmy Universal Martin Červinka a zeptal se mě, jestli je může nabídnout jejich interpretům. Takže představa, že sedí hudební skladatel u piána, o které je opřená Helenka Vondráčková a spolu vymýšlejí refrén, je naprostá blbost. Takhle to možná kdysi dělal Karel Svoboda s Gottem, ale dneska se to už tak dávno nedělá. Já se například s Helenou Vondráčkovou nikdy neviděl blíž než na pět metrů, přestože moje věci zpívá na posledních dvou deskách. Pro mě je to někdy obrovská sranda. Například jsem napsal písničku Dance, která je trošku na hranici Fun Lovin‘ Criminals, drsná samba, a k tomu jsem udělal takový hustý text, aby bylo jasné, že je to parodie. Oni si tuhle písničku vzali a to, co tam je hudebně naznačeno, dohnali ad absurdum. Tím se prostě bavím. A beru to tak, že dělají coververzi mojí písničky. Nejsem do ničeho nucen, nepíšu ,s někým‘ nebo ,pro někoho‘. Možná by byl nějaký alternativec nasranej, že má znečištěné jméno, ale já myslím, že jsou důležitější věci, kterými by se člověk mohl trápit a měl je řešit.