Rusalky a kolchozy

Se zpěvačkou Marianou Sadovskou o rozdílu mezi vědmou a čarodějnicí, i o ukrajinských krajanech Gogol Bordello. 1_RusalkyMariana Sadovska má pověst nadmíru silné a expresivní osobnosti, jejíž nahrávky jsou přitom (a nejen u nás) velmi vzácné. Není divu, tato výjimečná zpěvačka se pohybuje zcela jinými cestami, nežli jsou vyšlapané stezky populární hudby. K jejím aktivitám patří hlasové workshopy, sběr lidových písní na ukrajinském venkově i divadlo – ostatně, jeden z jejích vzácných koncertů v Praze proběhl roku 2007 na pódiu Švandova divadla v Praze, kde Sadovska vystoupila jako host Farmy v jeskyni. Její zpěv čerpá nejen z lidových tradic rodné Ukrajiny, ale i z Polska, kde nějakou dobu žila, a mezi své inspirační zdroje řadí také Slovensko. Následující rozhovor vznikl na festivalu v Rudolstadtu, kde Mariana Sadovska vystoupila v několika sestavách: se svojí skupinou, jako host Victorie Hanny z Izraele (viz minulé číslo UNI), i se sborem ukrajinských zpěvaček Drevo.

Měla jste jako budoucí muzikantka v rodině nějakou hudební oporu?
Můj otec je hudebník, i když já jsem ho až do svých osmnácti let neznala. Když ale vyrůstáte na Ukrajině, v rodině se často zpívá, takže s lidovou hudbou jsem byla neustále v kontaktu.

Na co váš otec hrál?
Na kytaru, psal písně, zčásti navazující na tradici.

Takový ukrajinský Bob Dylan?
V 70. letech měl rockovou kapelu, jmenovala se Arnika, a protože zpíval ukrajinskou poezii a texty, které byly zakázané, vyhodili ho z univerzity. Na Ukrajině byli docela slavní. Když jsem ho poprvé poznala, studovala jsem klasické piano, hrála v divadle, kde měla hudba důležitou roli, a nějak jsem tušila, že hudba je mojí budoucností. (V rozhovoru to Mariana zatajila, ale její otec Viktor Morozov patří k předním ukrajinským písničkářům i překladatelům. V době perestojky byl zakládajícím členem politického kabaretu Ne Zhurys! [Neměj strach!, podle ukrajinské lidové Не журись, не плач], v repertoáru měl v době Sovětského svazu zakázanou ukrajinskou hymnu, vedle toho překládal T. S. Eliota, Paula Coelha i bestsellery o Harry Potterovi.)

Váš krajan, pianista Michail Alperin jednou řekl, že největší nepřítel lidové hudby je konzervatoř. Učili vás ve škole něco jiného, než co se zpívalo u vás doma?
Já se na konzervatoři nikdy neučila zpěv, ale dovedu si představit, že by to bylo hodně odlišné od toho, co jsem slyšela doma. Za časů Sovětského svazu se stávalo, že když ženy zpívaly na vesnici, přišli lidé z města a říkali jim, že to dělají špatně, opravovali je. Kulturní inspektoři, kteří region vůbec neznali, učili místní zpívat lidové písně! Z tohoto hlediska představovalo formální školení skutečně slepou uličku. Konzervatoř byla v té době zaměřena na klasiku a ne na lidovou hudbu. Žádný jazz, žádná improvizace, žádné alternativy. Šest hodin ruských skladatelů, a pak jedna hodina ukrajinské hudby a jedna hodina evropské. Řešila jsem to tak, že místo do vyučování jsem chodila do knihovny, učila jsem se, co mě zajímalo. Mimo školní budovu jsem se naučila mnohem víc než uvnitř.

Je zajímavé, že hledání cest vně autoritářských struktur motivovalo i v éře Sovětského svazu i tak významné skladatele jako Arvo Pärt či Giya Kancheli.
S jejich hudbou jsem se seznámila až po rozpadu SSSR, kdy jsem žila v Polsku, na sovětských konzervatořích je ignorovali. Studovala jsem ve Lvově, a až když jsem skončila, objevil se jazz jako volitelný předmět. V Polsku jsem také natočila své první album, Songs I learned in Ukraine, které produkovali a vydali v Severní Americe. Začala jsem zpívat jako herečka v divadle. Měli jsme tam indické harmonium, já se začala na ten nástroj doprovázet. Maminka mi říkala, že bych měla zpívat i na koncertech, a když jsem pak vystupovala polosoukromě v ukrajinských komunitách v New Yorku, Chicagu a Detroitu, reakce publika pro mě byla velkým povzbuzením.

Indické harmonium si na Západě spojuje většina posluchačů s Nico z Velvet Underground. Vy jste ho zvolila, protože bylo zkrátka po ruce anebo z jiných důvodů?
Harmonium má úžasný zvuk, daleko měkčí než akordeon, a ukrajinské písně stojí na harmonii. Když jsem tedy zpívala sólově, tak mi scházely ty další hlasy, harmonium s lidským hlasem navíc přirozeně souzní, protože stejně jako lidský hlas dýchá.

Jak se vám podařilo vyjet do Spojených států?
Poprvé na stipendium Earth Foundation. Profesor z univerzity v Pensylvánii mi pak navrhl, že by vydal zpěvník ukrajinských písní, přeložil ho do angličtiny, protože nic takového zatím neexistovalo, a požádal mě, jestli bych na tom nechtěla pracovat. Nebyla to první nabídka, vždycky jsem si myslela, že knihy, to není nic pro mě. Nakonec mě přesvědčil, abych si zažádala o Fullbrightovo stipendium, a pak mi došlo, že to je příležitost udělat výzkum i mezi imigrantskou komunitou v USA. Po koncertech za mnou lidé chodili a vzpomínali na písně ze svých rodných ukrajinských vesnic, a já zas chtěla zaznamenat, jak si oni ty písně zapamatovali. To byl důvod, který mě nakonec přesvědčil.

Někdy dochází k zajímavému efektu: tradice se v emigraci zesílí, což se třeba stalo Skotům, kteří přesídlili do Kanady.
U Ukrajinců to je jinak, většinou jsou to lidé z měst, pamatují si slova těch písní, ale ne jak se správně zpívají, to přetrvává jen na venkově, hlavně na východní Ukrajině.

V New Yorku je hodně silná a od okolí izolovaná ruská komunita, jak je na tom ta ukrajinská?
Také je uzavřená a konzervativní, což považuji za škodu, protože když tam vystupuji, je to na místech kam by oni nikdy nešli: Joe’s Pub, Symphony Space. Když jsem tam byla naposled, tak mladá generace už ta místa objevila, takže jsem mohla zpívat pro lidi, s nimiž jsem se domluvila ve své mateřštině.

K té komunitě ale také patří umělci, kteří jsou naopak velmi otevření.
Třeba režisérka Virlana Tkacz z divadla La MaMa, je původem z Ukrajiny a celý svůj život se snaží propojit americkou kulturu s východní Evropou.

Nejslavnějšími Ukrajinci v New Yorku jsou dnes Gogol Bordello.
Právě Virlana Tkacz mě představila jejich zpěvákovi Eugenovi Hutzovi.

Hutz má extrémně hardcorové image, ale v normálním životě je asi docela jiný?1_Rusalky1
To je role, kterou hraje teď, když se z něj stala velká hvězda, ale je hodně inteligentní, má otevřené srdce, nedávno jsem viděla dokument, který o něm natočila česká fi lmařka Pavla Fleischer. Ví toho spoustu o divadle, přijde mi úžasné to jeho zcela totální nasazení, vkládá do své performance vše, přesně jako to dělají šamani. Až dodatečně jsem zjistila, že mezi rockovými muzikanty je to něco zcela běžného. S Eugenem jsme společně plánovali koncert s repertoárem z Oděsy, písně podsvětí, to je v Rusku hodně velké téma. Říká se jim blatnye pesni, jsou z vězení, z prostředí pašeráků, překupníků, lidí na kraji zákona. Jsou nasáklé atmosférou oděských komunit: Židů, Řeků, Gruzínců, Romů, to je ruská verze Toma Waitse.

K nejsilnějším číslům vašeho repertoáru patří Immigrant Song, zpívaný v ukrajinské angličtině o tom, jak vidí Ameriku přistěhovalec z východní Evropy. Jak vlastně vznikl?
Melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Orjabina, která se slovensky jmenuje Jarabina. Je to na východě u polské hranice, žijí tam i Romové a tamní hudba je velmi emocionální. Já se tam dostala prostřednictvím Farmy v jeskyni a naučila jsem se tam pár písniček. Text je inspirovaný dopisy mé matky, která žila 15 let v USA.

Ona tam odjela za prací?
Ne, z politických důvodů, kuriózní je, že se to stalo brzy po rozpadu Sovětského svazu. Čerstvě po získání nezávislosti nastal v Ukrajině politický boj o moc, taková malá občanská válka. Konflikty mezi církevními autoritami, vesnice proti sobě bojovaly, lidé umírali, patriarchové byli vražděni. Moje matka se tehdy hodně angažovala, a v jedné chvíli jí už šlo o život, na ulici na ni zaútočili, nemohli jsme z bezpečnostních důvodů spát doma. Její přátelé z pravoslavné církve z USA jí tehdy obstarali víza a letenku, ale teď už je zpátky ve Lvově.

Hodně lidí se domnívá, že folklorní megaansámbly sovětského typu lidovou hudbu zdeformovaly a odlákaly od ní mladé publikum. Ale také byly výjimky, například sbor Le Mystere Des Voix Bulgares, který původně vytvořil Filip Kutev na objednávku podle sovětského vzoru. Jak tedy ty staré ukrajinské písně přežily éru pětiletek a gulagů?
Mnohokrát jsem se dostala do vesnic, kde se tradice zpěvu udržela, protože tam měli kolchoz, Dům kultury a to čemu říkají khor-lanka: skupina zpěvaček s akordeonem, písně o Leninovi a kolchozu. Při jiných příležitostech ale zpívaly tradiční písně, a pro mě byl docela objev zjistit, že sovětská éra, která kulturní tradice ničila, z nějakých absurdních příčin pomohla této kultuře také přežít. Když jsem studovala, zpívala jsem v univerzitním sboru tradiční písně, upravené skladateli z počátku 20. století, jako byl třeba Mykola Lysenko. Což mi nedávno připomněl koncert Ivy Bittové v New Yorku se smyčcovým kvartetem a písněmi Leoše Janáčka. I když mě osobně přijde daleko bližší to, co ona dělá jen s hlasem a houslemi.

Vy jste vyrůstala ve městě, písně jste sbírala na ukrajinském venkově, jak jste se tam vlastně orientovala?
Pomohl mi etnomuzikolog z Kyjeva, ten učí studenty materiál z venkova nejen analyzovat, ale také ho zpívat. Ukázal mi mapu Ukrajiny: v tomhle regionu nevynechejte žádnou vesnici, v tomhle běžte sem. Cestovala jsem vlakem, autobusem, na koni, na motorce, pěšky. Bylo to hned po rozpadu Sovětského svazu, kdy nastala krize s benzínem, autobus jezdil jednou za týden. Kazeťák jsem měla vypůjčený. Místní mě vždy k někomu přivedli, ale ne vždy to šlo hladce. Třeba když jsem přišla k ženě, které právě zemřel syn, a celkem logicky odmítala zpívat.

Takže jste hlavně potkávala sedmdesátileté babičky?
Na západě ten věk tolik neznamená, ale na Ukrajině je 70 let velké stáří.

Souhlasily, že pro vás budou zpívat? Anebo jste jim musela dávat peníze? 1_Rusalky2
Teď se to mění, všichni počítají, že si takhle můžou přivydělat. Ale tehdy to bylo naopak, jakoby čekaly až někdo přijde s kým se můžou podělit. Naše setkání považovaly za štěstí, dokázaly zpívat pět šest hodin bez pauzy. Když jsem se poprvé seznámila se zpěvačkami skupiny Drevo, tak se všechny shromáždily, zpívaly pro mě celou noc, děkovaly mi, že to jejich umění tím dostávalo nějaký smysl. Balady, milostné písně, historické příběhy. Zajímaly mě hlavně rituály, které sahají do pohanských dob, Rusalky či Ivan Kupala, což je označení pro obřady noci Svatojánské.

Před několika lety, když jste v Německu získala první cenu v soutěži Creole, označili váš repertoár jako Ukrainische Hexengesänge, Písně čarodějnic z Ukrajiny. Jak jste se s tím vyrovnala?
To je rutinní věc, když se média snaží vaši hudbu popsat, aby to přilákalo publikum. Já jsem se tomu nejdříve smála, ale teď se to na mě přilepilo jako reklamní slogan, aniž by to nějak vystihovalo co dělám. Moje jediná spojnice s čarodějnicemi jsou zmíněné písně letního slunovratu Ivan Kupala. V noci Svatojánské čarodějnice skutečně koncentrují svoji moc, a také vím, že ty nejlepší zpěvačky ve vesnici znají zaříkávání, jak zastavit krvácení nebo bolest hlavy.

Pomáhá to?
To je úplně jiná otázka. Ale podstatné je, že ty babičky také znají všechny byliny, takže lidé si myslívali, že ovládají kouzla. Ve skutečnosti jsou studnicemi moudrosti a zdrojem venkovské kultury, znají skladby, které já teprve objevuji, jsou to chodící encyklopedie. Nejsou to žádné Hexen, jak říkají Němci. Jak vy to slovo překládáte do češtiny?

Čarodějnice. A v ukrajinštině to je vidma, což je od slova věděti, a to mi přijde mnohem výstižnější.

Je nějaká šance tu kulturu předat mladé generaci?
Mladí opouštějí vesnice, kde nevidí žádnou budoucnost. Ti co zůstávají, propadají alkoholu, společenství je v totálním úpadku, takže jediný, kdo to brzdí, jsou etnografové z univerzit a sběratelé. Ve městech se mladí lidé snaží tradici obnovit, vzniká městský folklorismus. To je ale obecný jev, podobným vývojem prošla třeba irská hudba, která se hraje v městských barech, jen má před námi trochu náskok.

Vedle Ukrajiny jste vyjela na hudební expedice do Brazílie a na Kubu, máte ve vaší tvorbě nějakou zeměpisnou hranici, za kterou byste nešla?
Moje interpretace je hodně otevřená, zajímají mě všechny techniky, hrdelní zpěvy z Mongolska i joik z Laponska. Když mě něco zaujme, tak to použiju.

Měla jste tedy autentického sámského učitele joiku?
Oni teď často spojují joik s technem, takže už není tak snadné najít skutečný autentický joik. Když jsem si nakonec jednoho zpěváka vytipovala z nahrávky, bylo docela těžké ho odchytit, protože se neustále pohyboval z místa na místo se svým stádem sobů. Když jsme ho nakonec našli, začali jsme společně zpívat. Zkoušela jsem volně opakovat po něm, byl ze Švédska, a chtěli jsme s ním cestovat až k hranici s Norskem, ale nakonec nezbyl čas.

A asijský hrdelní zpěv?
To bylo v New Yorku. Seznámila jsem se s hudebníky z Burjatska, zkoušela jsem to, ale je to náročné, vyžaduje to napnout všechny svaly. Oni sami říkali, že si tím člověk ničí hlasivky, bolí to, rozeznávají několik rejstříků a já se učila to hluboké řvaní. Ale hodně mě dostal jiný typ hrdelního zpěvu, Tanya Tagaq z Kanady, viděla jsem ji s Kronos Quartetem. Zajímá mě obecně, co všechno je za lidským hlasem, jakou má funkci v lidské kultuře, jak dokáže ovlivnit ducha, tělo, život. To vše mě fascinuje.

Vy jste tady v Rudolstadtu měla workshop i sérii koncertů, půjdete se dnes večer podívat na jiné kapely?
Bohužel ne, jsem tu s těmi babičkami z Dreva. Zítra ráno odlétají a počítají, že s nimi strávím večer. A mě to s nimi taky baví, budeme si povídat, zpívat i pít domácí vodku.

Domácí vodka, není to nebezpečné?
Ne, protože vím, že ji dělaly samy a vydestilovaly ji dobře, takže je naopak velmi zdravá. Správně se jmenuje horilka domašňa, vodka je ruské jméno.

Přidat komentář