S Lilou Downs o machismu, kouzelných houbách a mexické identitě

Mexicko-americká zpěvačka Lila Downs letos v listopadu vystoupila poprvé v Česku, v rámci turné na němž křtila své album Shake Away. Po jejím profilu, který pro předešlé číslo UNI napsal Jiří Moravčík, přinášíme rozhovor.

Když jste zpívala ve filmu Fados režiséra Carlose Saury, ve vyhraněném hudebním žánru jste porušila pravidla. Žádný Portugalec by nesouhlasil, aby v písních fado hrály nástroje, které tam nepatří – například saxofon či paraguayská harfa. Jak je možné, že vám to prošlo? Posunout fado do modernější podoby bylo přáním producenta. Můj manžel je saxofonista, chtěl tam vložit instrumentální party jako podklad pro tanečníky, kteří ve filmu hráli důležitou roli. A paraguayská harfa je stálou součástí mé skupiny. Já se v tom filmu cítila moc dobře. Španělština a portugalština jsou spřízněné jazyky, a zvláště mexická španělština a evropská portugalština k sobě mají blízko.

Cestuje s vámi paraguayská harfa i na evropském turné? Ano, je pro nás důležitá, je to nástroj, který spojuje africkou, indiánskou i španělskou tradici, což jsou kulturní zdroje významné nejen pro Paraguay, ale i pro Mexiko. Ovšem i když je menší než klasická harfa, cestovat s ní není snadné.

12sLilouDowns1Vy jste hrála i ve filmu Frida, který je portrétem mexické malířky a neobyčejně silné ženy. Myslíte, že taková síla osobnosti je typická pro mexické ženy obecně? My jsme silné podobně jako ženy všude na světě. Musíme zůstat silné navzdory všemu, co se nám v životě přihodí. V minulosti jsme procházely těžkými časy, Španělé byli patriarchální, všechna rozhodnutí dělali muži, a tak jsme museli hledat jiné cesty, jak se prosadit. Ženské umění je vydržet a uplatnit se ve světě, kde rozhodují jiní.

Myslíte tedy, že mexické machismo je pro vaše krajanky tvrdou průpravou, která je naučí přežít v extrémních podmínkách? Všude najdete muže, kteří mají nad ženami pocit nadřazenosti, machismo je princip rozšířený i ve Spojených státech. Rozdíl je, že tam se o něm nemluví, kdežto v Mexiku se naopak zdůrazňuje. Souvisí to s tradicí kovboje, honáka krav, silného chlapa, který chrání rodinu, dodává potravu, a je tedy přirozeným vůdcem rodiny.

Na albu je i coververze Black Magic Woman, písně kterou kdysi natočili Fleetwood Mac a pak Santana – tedy samí muži. Vaše ženské podání ji posouvá do úplně jiné roviny. Měla jste v tomto směru nějaký záměr? Z názvu si můžete odvodit, že ta píseň je nejen o tajemství ženy, ale i o temných kouzlech. Bylo by dobré ty schopnosti získat zpátky. Muži nás považují jen za takové zvláštní sexy bytosti, a přitom jim uniká, že máme moc, tajemství, dokážeme myslet.

Mexiko prošlo érou koloniálních represí i katolického útlaku domorodých kultur, ale na druhé straně se vaše země stala exilovým útočištěm osobností, jako byl španělský režisér Luis Bunuel, americký skladatel Conlon Nancarrow či ruský revolucionář Lev Trockij. Není Mexiko trochu nevypočitatelné? Mexiko prožívalo v dějinách silné výkyvy. Někdy převládly liberální podmínky až skoro socialismus, a pak se to během několika let změnilo v pravicový pro americký útlak. Zrovna teď procházíme změnou kursu.

K mexické kultuře patří taky konopí a kouzelné houby. Jak velkou roli hrají? A jsou v Mexiku ty látky tolerovány víc než jinde? Nemám statistické informace, ale třeba umělci a hudebníci jsou v tomto směru nejen otevření, ale také informovaní. Mají k těm tradicím velký respekt. Kdežto v mainstreamové populaci a u městského obyvatelstva převládá spíš ignorace. Na venkově jsou znalí, ale také mlčenliví. Naučili se opatrnosti, aby ty tradice mohly žít dál.

Tématem vašeho předposledního alba La Linea byly osudy ilegálních mexických imigrantů, kteří zahynuli na americko-mexické hranici. Myslíte, že to album mělo nějaký politický vliv? I malé zrnko písku napomůže změně. V Mexiku žijí chudí lidé na samé hranici spravedlnosti a existence, zachází se s nimi jako se zvířaty, a já se jim snažila poskytnout aspoň trochu sebevědomí. Jsou tam obrovské sociální rozdíly, a není to jen problém Spojených států a Mexika, ale mnoha zemí, tu nespravedlnost způsobuje lidská povaha a přirozenost, a já doufám, že jsem alespoň malým dílem přispěla k nápravě. Docela mě překvapilo, že jsme za to album získali Grammy. Takže, někteří lidé asi přece jen poslouchali.

V písni Malinche zpíváte o setkání Indiánky s conquistadorem Cortézem. Malinche, skutečná historická postava, mu sloužila jako tlumočnice a dokonce s ním měla dítě. Nedopouštíte se vlastně glorifikace zrady, které se na Indiánech dopustila příslušnice jejich etnika? Ona byla první Indiánkou, která konvertovala na katolickou víru a mluvila jazyky tří hlavních indiánských národů: Mayů, Totonaků a Aztéků. Pro Španěly se tak stala účinným nástrojem, pomáhala jim otevřít brány, a z pohledu Indiána byla skutečně zrádcem. Zároveň byla inteligentní, odvážná a silná, podle mého názoru se stala první mexickou diplomatkou. Pro nás Mexičany představuje Malinche počátek identity a měli bychom se jí tedy snažit porozumět. Moje maminka je Indiánka a vzala si bílého muže. Já v sobě tedy mám obojí, a také jsem se vdala za bělocha. Ta píseň je o lásce, o pozitivní stránce obou světů.


JOUHIKKO ZAHRAJE TO, CO HOUSLE NEDOKÁŽOU

Revival prožívají nejen regionální a téměř zapomenuté styly, ale také kuriózní či archaické hudební nástroje. Potvrdil to letošní veletrh Womex (World Music Expo), který proběhl koncem října v Seville. Překvapením mezi porotou pečlivě vybranými účinkujícími byl finský Jouhiorkesteri, se dvěma hráči a jednou hráčkou na nástroj jouhikko. Ten vypadá jako lyra, na kterou se většinou brnká, ale v oblasti Baltického moře se na lyru také hrálo smyčcem. V Estonsku a na východě Finska se jouhikko dochovalo až do počátku 20. století, a v posledních letech se vrací. Nástroj se vyučuje na Sibeliově akademii v Helsinkách souběžně s houslemi, ale hudebníci přiznávají, že jeho zvuk má daleko blíž k asijským nástrojům jako je třeba mongolský igil anebo indické sarangi. Podobně jako jiné archaické nástroje je jouhikko pověstné drásavým a syrovým zvukem, a když hrají tři jouhikka dohromady, obsáhnou spektrum od husí kůže až po éterické balady. Odpovídá zpěvačka a houslistka Marianne Maans.

Jak vlastně vzniklo to zvláštní slovo, jouhikko? Jouhi znamená koňské žíně, z nichž je smyčec a struny. Slovem jouhi se někdy navíc označuje přímo smyčec. Náš ansámbl se jmenuje Jouhiorkesteri, tedy žíněný orchestr.

Dnes se tyto archaické a muzeální nástroje vracejí, ale proč vlastně zmizely? Často z náboženských 12sLilouDowns2důvodů, aby nesváděly k hříchu. Ještě počátkem minulého století se třeba pálily akordeony, a o sto padesát let dříve na ostrovech u Estonska zabavili a spálili všechna jouhikka, říkali jim ďáblovy nástroje.

Za národní finský nástroj je považována citera kantele, jejíž vůbec první exemplář vyrobil Väinämöinen, hrdina eposu Kalevala, z čelisti obrovité štiky. Zachycuje Kalevala i jouhikko? Väinämöinen měl nadlidské schopnosti a tak určitě hrál na oba nástroje, a jouhikko vyrobil z vlasů mladé dívky.

Jak se na ně hraje? Nemá hmatník, struny jsou napnuté přes rám, a vy tím rámem prostrčíte ruku, strunu lehce přitlačíte prstem a tím změníte výšku.

Je tradiční repertoár pro jouhikko stejně anarchistický a divoký jako to co hrajete vy? V archivech jsou nahrávky, které jsou ještě rychlejší, ta hudba se hrála k tanci. A to, že jouhikko postrádá jemné kvality houslí, je výhoda. Jouhikko má svérázný feeling a duši.

Odkud pochází repertoár?
Z Karélie, centrálního Finska, a z ostrovů u pobřeží Estonska.

Máte ještě nějaké další projekty?
Je jich hodně, například duo, které hraje joik z Karelie.

Ale joik přece zpívají Samiové, a ti žijí od Karelie daleko na sever. Joik z Karelie je odlišný, jsou to lamenty požívající svérázné vyjadřování, jejich jazyk se od jiných písní liší tím, jak jsou věci řečeny.

Vy jste absolvovala Sibeliovu Akademii, která má zcela jedinečné oddělení lidové hudby. Co vám to studium přineslo? Ta škola nabízí úžasný prostor, všestrannost a svobodu, ale také dochází k posunům. Měla jsem třeba koncert v kostele na vesnici, a když pak hráli místní, kantor, který ten koncert organizoval, mi řekl: tohle je lidová hudba, ne to co hrajete vy. Lokální styly jsou ve Finsku dodnes úzce vyhraněné. Někdy se místní lidé zlobí, když hrajete tu jejich hudbu jiným způsobem. Ale nebylo to tak odjakživa?

Před vznikem Jouhiorkesteri jste natočila sólové album s houslemi, a při jeho poslechu člověk zjistí, že existuje jediná osoba, která hraje podobně, a to je Iva Bittová. Setkaly jste se někdy? Bylo to v roce 1994 či 5, Iva Bittová měla v Helsinkách koncert, a když skončil, tak jsem já a ještě několik dalších houslistek šly domů a tam jsme se snažili dělat to co ona – tedy souběžně hrát na housle a zpívat. Ten koncert pro nás byl jako probuzení, před tím jsme to nikdy nezkoušely. Hodně nás inspiroval. Posílám Ivě Bittové pozdravy, dělá úžasnou hudbu.


ROSS DALY O HUDBĚ Z KRÉTY

Smyčcové nástroje s ostrým, pronikavým a svérázným zvukem najdeme nejen v Pobaltí, ale i ve Středozemí. Do rozsáhlé rodiny orientálních housliček patří například kemenče, bulharská gadulka anebo krétská lira, kterou ale s 12sLilouDowns3lyrami z jiných částí světa spojuje jen název, pro rozlišení se ustálilo i měkké i v transkripci. Spolu s loutnou lauto patří k hudebním symbolům ostrova Kréty. Od evropských nástrojů se liší výraznou příchutí Orientu, což je dost možná důvod, proč před více než třiceti lety okouzlila v Londýně narozeného Ira Rosse Dalyho. Ten se tehdy učil v Indii hrát na sitár a při svých cestách na východ pravidelně projížděl Řeckem. Když při jedné ze svých zastávek objevil krétskou liru, udělal životní rozhodnutí: přestane soupeřit s indickými virtuózy, kteří studovali sitár od dětství, a své úsilí věnuje ve světě neznámé a ohrožené hudební kultuře řeckého ostrova. Daly začal stylově: cestoval po ostrově šest měsíců pěšky s oslem, učil se od místních muzikantů. Dnes žije v městečku Houdetsi, dvacet kilometrů jižně od hlavního města ostrova Iraklionu. Dalyho domov je zároveň muzeem hudebních nástrojů i místem letních workshopů. Rozhovor vznikl v Dalyho přízemní nástrojařské dílně.

Tvrdí se, že lidovou hudbu nelze studovat na žádné hudební škole. Jak jste do krétské hudební tradice pronikl vy? Měl jsem štěstí, mým učitelem byl Kostas Moundakis, jeden z vůbec nejlepších hráčů na krétskou liru. Přišel jsem za ním roku 1975 a řekl mu, že se učím hrát, a on mi odpověděl, že o totéž se snaží i on. Jako jeho student jsem s ním pak začal vystupovat, a to až do jeho smrti roku 1991. V průběhu těch šestnácti let jsme s dalšími muzikanty založili skupinu Labirinthos, spolupracovali jsme s hudebníky odjinud a hráli repertoár z jiných zemí. V krétském městě Chania jsem pak založil hudební školu a později jsem se přestěhoval na jedenáct let do Athén, kde jsem otevřel další školu. Teď jsem zpátky na Krétě, tady v Houdetsi pořádáme s kolegy koncerty a semináře. Velká akce se nám podařila roku 2004, kdy jsme dostali nabídku udělat kulturní program města Iraklion v souvislosti s olympiádou v Athénách, sezvali jsme 300 hudebníků z Řecka i z ciziny.

Jaké jste při tom sledovali priority? Já jsem chtěl prolomit určité bariéry, zvýraznit země, které jiní opomíjejí. Chtěli jsme změnit to, že v době olympiády se publiku nabízejí stále tytéž západní pop hvězdy, a země s velmi zajímavou hudbou jsou na takových veleakcích ignorovány. Pozvali jsme tedy hudebníky z Tuvy, Afghánistánu, Íránu a Palestiny, měli jsme společný projekt muzikantů z Kréty s Romy s Radžastánu, bylo to zajímavé v tom, že obě kultury obdobně používají opakované fráze.

Jak těžké bylo dostat do Řecka hudebníky z Afghánistánu? Ne příliš snadné, ale také ne nemožné. Hodně afghánských hudebníků odešlo do Evropy, a podařilo se nám také pozvat jednoho dobře známého hráče na rebab, který žije poblíž íránsko-afghánské hranice.

Jak přežil éru Talibanu, kdy byly masově ničeny hudební nástroje? Muzikanti z Afghánistánu mi vyprávěli: když jste tehdy měli nástroj a chtěli jste ho uchovat, tak jste ho zabalili do plastikové fólie a pohřbili na několik let pod zem. Vidíte tyhle zavěšené rebaby? To jsou exhumované nástroje, které jsem zrestauroval. Máme tu hodně studentů, kteří chtějí rebab studovat, ale neměli jsme pro ně nástroje.

12sLilouDowns4Rebab ale mnozí považují za zastaralý nástroj, zajímavý jen tím, že se z něj později vyvinuly dokonalejší nátroje, jako třeba indický sarod. Proč se tedy lidé dnes vůbec zajímají o rebab? Indové se na rebab skutečně dívají svrchu. Ale když brnknete na sitár, okamžitě to má indickou barvu, kdežto rebab je kulturně neutrální, nemá žádnou národní příchuť. Takže, rebab je mnohem všestrannější, lépe se přizpůsobí jiným kulturám, a také má pražce, které se dají posouvat.

Vy se často velmi nelichotivě vyjadřujete o tom, jak v Řecku fungovala lidová hudba: stala se z ní kulisa pro státní svátky, není respektovaná pro své umělecké kvality, ale jako nějaký abstraktní národní poklad. Myslíte, že jste pomohl řeckému folkloru vrátit jeho hudební prestiž? Doufám, že ano, přispěla k tomu i řada dalších. Řekové skutečně dlouhá léta brali tu jejich tradiční hudbu jako doprovod zábavy, nic co by stálo za soustředěný poslech, ale to se teď mění. Tradiční hudbě se věnuje daleko víc mladých lidí, což má politické příčiny. Jak víte, Řecko mělo v letech 1967 až 1974 vojenskou diktaturu, extrémně pravicovou vládu, tradiční hudba sloužila v televizi a rádiu jako režimní propaganda, pro lidi mé generace to byla hudba, kterou vypínají. Folklor vnímali jako nástroj manipulace, což je smutné, ta hudba za nic nemůže. Takže, celá generace posluchačů vyrůstala s předsudkem proti vlastní hudební tradici. To je naštěstí pryč. A taky existuje spojení s náboženstvím. Církev chce z lidové hudby udělat konzervu, akcentuje konzervativnost, nepřipouští nové myšlenky a fantazii. A pravoslavná církev navíc hudbu nesnáší, v kostelích se smí jen zpívat. Společnost se ale rapidně modernizuje, v dobrém i špatném, převládá otevřenost, lidé už nejsou omezeni stylovými hranicemi, zajímá je, co dělají jinde, což je dobře, protože nejhorší je, když hudbu poznamená nacionalismus.

Jaká byla situace roku 1975, když jste začal studovat krétskou liru? Byl to vymírající nástroj? Tehdy už naštěstí ne, tradice byla ohrožená o deset let předtím. Tehdy, v 60. letech, chtěli být Řekové hodně evropští, a svrchu se dívali na všechno vesnické. V 70. letech došlo k revivalu, přišla nová generace hráčů, k níž patřil i můj učitel Kostas Moundakis.

Přidat komentář