Losangeleští PENNYWISE měli v polovině devadesátých let velkou šanci zařadit se po bok Offspring a Green Day. Jejich třetí album About Time z roku 1995, které nabízelo energický melodický punk, bylo 69. v žebříčku Billboardu. Skupina, kterou dali dohromady v 1988 v Hermosa Beach kytarista Fletcher Dragge, zpěvák Jim Lindberg, baskytarista Jason Thirsk a bubeník Byron McMakin, ale nenaskočila do rozjetého vlaku a nestala se z ní další parta plnící stadióny.
V roce 1996 stála kapela před rozpadem, když zemřel Thirsk, kterého nahradil Randy Bradbury. Od té doby si Pennywise udržovali status skatepunkových velikánů, kteří se nezpronevěřili svým zásadám. A bez smlouvy s velkou firmou dokázali prodat tři milióny desek.
K velkým změnám došlo v roce 2009, kdy se na sólovou dráhu vydal zpěvák Jim Lindberg, který založil vlastní skupinu The Black Ocean. Nahradil ho Zoli Téglás z Ignite, ovšem na koncertech loni s Pennywise zpíval i Danny Casler ze souboru National Product. I tak ale skupina avizuje na letošek nové album.
Jste spojováni se skate punkem. Jezdíte na prkýnku?
Vyrůstali jsme se skateboardingem a surfováním. Ještě před punk rockem jsme skejtovali a surfovali každý den. A jak v hudbě pomalu nastupovala videa, tak se v nich objevovali skateboarding a surfing. To bylo dobrý. Já pořád jezdím na skejtu. Jimmi surfuje a Randy taky. Je to součást našeho života.
Vyjadřoval jste ježděním na prkýnku nějaký postoj, nebo to bylo jen opojení sportem?
Když jste v dobách, kdy jsme začínali, jako kluk měl skateboard nebo surf, byl jste rebel. Znamenalo to, že kašlete na basketball, že kašlete na fotbal a chodíte jezdit do poolu nebo surfujete. A zřejmě posloucháte punk rock. Byla čest být toho součástí. Ale osobně si myslím, že skate punk je jen termín, nejsme skatepunková kapela, jsme punková kapela. Právě tato hudba se ale dobře hodí jako soundtrack pro skejtování nebo surfování nebo třeba k hokeji, či ke snowboardingu, k čemukoli, co je agresivní.
Jaké to bylo, když v polovině 90. let nastoupili Green Day a Offspring?
Punk se stal komercí. A to my jsme nechtěli. Říkalo se, že Pennywise budou další po Green Day a Rancid, ale my se snažili držet stranou. Nevěřili jsme tomu. Zůstávali jsme v undergroundu, ale rádia nás začala hrát. V Americe jsme se stali populární, ale díkybohu nikdy ne jako Offspring nebo jako Green Day, protože lidi, kteří chodili na jejich koncerty, většinou nebyli opravdoví. Jeden týden říkali „jsme punkrockeři“, a příští říkali „jsme metalisti“ a pak „jsme skáčkaři“. Nám šlo o to, aby naši posluchači byli fandové Pennywise, aby oceňovali a chápali, co děláme, a chodili na nás, protože se jim líbí naše tvorba a ne proto, že se na nás zrovna má chodit, protože je to módní. V tom jsme myslím byli docela úspěšní. Nikdy jsme nebyli „velcí“, ale udržujeme se na dobré úrovni. Máme velmi dobré fanoušky.
Jak se to ale stalo, že jste se nezařadili po bok Green Day?
Chtěli, abychom udělali pár věcí, a my řekli ne. Prostě jsme tu hru odmítli hrát.
Jaké věci po vás chtěli?
Třeba vystoupení v rádiích, pro stanice, které dělaly opravdu velké show, jako ta, která se konala v roce 2008, kde hrála Metallica, Rise Against, Bad Religion, Offspring a Pennywise, byla to obrovská show. (Pro rozhlasovou stanici KROQ v Los Angeles – pozn. aš). V době About Time po nás chtěli, abychom hrávali na takovýchto show. Je hodně stanic, pro které uděláte show, a oni vám za to poprvé pustí vaši desku. Ale když nás vyzvali, ať zahrajeme na jejich koncertě, my jsme jim na to řekli: fuck you, vy nehrajete naši hudbu, tak proč bychom měli hrát na vaší show? Když někdo hrál naši hudbu a podporoval nás v rádiu, když to byla dobrá stanice, tak jsme něco pro ně případně udělali. Když pak vyšlo Straight Ahead (1999), stejně nás začali hrát všichni.
Následující album Land Of The Free? z roku 2001 bylo temnější, sociálně orientovanější. Co vás k tomu vedlo?
Myslím, že ta doba v Americe byla skutečně tvrdá – kvůli vládě. Byly to zlý časy, všude ve světě se v té době věci převracely. Nenastal den, abys v novinách neviděl titulky o korupci, pořád byly nějaké problémy. Pamatuju si případ z Los Angeles. Policie, která vás má chránit, vás místo toho okrádá, prodává drogy a dostává lidi do vězení. Když lidé, o nichž předpokládáte, že vás mají chránit, dělají stejné věci jako zločinci, a jdou jim vaše daně, vaše dolary, je to úplně šílené. Hodně věcí nás znepokojovalo, a proto byla ta deska útočnější. Ostatní alba jsou v textech osobnější, na téhle jsme byli o něco agresivnější.
Myslíte, že teď je situace lepší?
Ne, je ještě horší. Nedaří se nám napravit svět. Ale řekl bych to takhle: možná, že jeden z lidí, kteří dneska poslouchají poselství Pennywise, NoFX nebo Bad Religion, bude jednou prezidentem USA nebo někde ve světě premiérem. A zůstane mu v hlavě, co jsme zpívali. To nikdy nemůžete vyloučit. Proto se snažíme mluvit o tom, čemu věříme, co vidíme. Nemáme možná vždycky pravdu, nejsme dokonalí, ale snažíme se, aby to všechno dávalo smysl.
Proč jste se poslední desku Reason To Believe rozhodli zveřejnit nejprve na serveru MySpace?
Zpočátku jsme si tím nebyli jisti, ale hledali jsme nový způsob, jak propagovat Pennywise, jak zaujmout více fanoušků. Epitaph je jako všechna hudební vydavatelství zasažen tím, že se špatně prodávají desky. Každý nabízí nahrávky zadarmo a my máme na MySpace stránku. Myslím si, že MySpace je dobrý nápad. Hodně lidí ho navštěvuje a vyhledává tam kapely i nahrávky, protože jsou zadarmo. Řekli jsme si, že se vykašleme na zavedená obchodní pravidla, a že je taky nabídneme zadarmo. A stálo to za to. Někdo říká, že to byla chyba, protože MySpace vlastní Fox, to je zase jedna z těch velkých mediálních společností. Já kritiky chápu, taky říkám fuck Fox, ale my máme nezávislou smlouvu s MySpace a ne s Foxem. Možná to Fox kontroluje, ale nezasahoval do ní. My nejsme spojeni s Foxem, jen jsme použili prostředek, který Fox vlastní, aby se naše hudba dostala k posluchačům. Jde o to oslovit co nejvíc lidí.
Není to nakonec jistý ústup komerčním tlakům?
Ne. Dostali jsme málo peněz a nechali jim desku prakticky zadarmo. Přitom jsme na ní pracovali tvrdě. Nejde nám o peníze. Dlouho jsme dostávali úplné minimum. Kdokoli by nám mohl ukázat šek na milión dolarů, a my bychom si s ním utřeli zadek. Nikdy jsme nepodepsali smlouvu s velkou firmou. A nabízeli nám ji.