Smlouvu jsme podepsali v Madonnině studiu

Američtí BAD LOOK CHARMS, které vede kytarista US Bombs Kerry Martinez, se v půlce května objevili v Praze v klubu Futurum po boku dívčích Civet a sólového projektu zpěváka Agnostic Front Rogera Mireta Disasters. 7_smlouvu_jsmeMartinez v kapele vystoupil ze stínu mateřského souboru, ukázal šíři záběru, rozhovor ale současně přinesl další sondu do divokého života amerických punkerů

Proč jste rozjel vlastní projekt? US Bombs vás dost nevytížili?
Hodně jsme jezdili, většinou jsme byli na turné devět měsíců v roce a pak jsme nahrávali desku, jenže pak se hodně kluků oženilo, založili rodiny a já chtěl mít něco, co by mě udrželo zaměstnaného, protože nejsem ženatý ani nic podobného. A taky jsem chtěl dělat vlastní věci podle sebe. Měl jsem jasnou vizi, co chci dělat, že to má být zábavné, jednoduché, prostě typický newyorský rock’n’roll, který potřebuje podle mě trochu osvěžit.

Nesouviselo to i s problémy US Bombs, kdy zpěvák Duane Peters nedorazil kvůli drogové závislosti na turné, kapela hrála bez něj a vy jste musel pár věcí odzpívat?
To bylo hodně stresující, nemohu zpívat jako Duane, má úplně jiný přístup k písním a je velmi těžké ho zkoušet napodobit. Duane je hlavním článkem kapely, je to silná osobnost a já byl pod značným tlakem. Cítil jsem se, jako by mě hodili do ohně, protože on a já jsme s touhle kapelou začínali. Měl jsem pocit, že to musím zachránit.

Co se vlastně stalo?
Uletělo mu letadlo, nás čekaly čtyři nebo pět koncertů. Pak dorazil, byl s námi asi týden, ale byly tu drogy a alkohol, takže se bohužel zase musel vrátit domů. Skončil na detoxu, což bylo pro něj dobré, protože si ledasčím prošel. Těsně před turné mu zemřel syn (Chess Peters zahynul v roce 2007 při autonehodě – pozn. aš), vypadalo to, že to zvládal dobře, ale podepsalo se to na něm. Nedokázal to vyjádřit, nešel s tím ven. Hodně svých pocitů zkoušel skrýt, utopit v drogách a alkoholu. A to je zlý, hodně zlý. Ale skončil v kvalitním středisku, kde měl dobrou, velmi dobrou péči. Potřeboval si dát život dohromady. Vyrovnat se se smrtí syna a srovnat to v rodině. Dělat dobrou hudbu, punk rock, nebo jezdit na skatu je jedna věc. Ale pro něj je důležitý mít život v pořádku. Aby mohl přijít domů, potřebuje silný rodinný zázemí.

Vyprávěl mi, že v osmdesátých letech někdy hrál s kapelami jen proto, aby mohl spát ve zkušebně.
V jedné etapě svého života byl skoro jako bezdomovec. Kvůli heroinu.

Jak vy jste se vlastně dostal k hudbě?
Když jsem byl kluk, tak jsem se ještě s dalším klukem vloupal do bytu. Součástí mého trestu bylo, že nebudu chodit do reformní školy, že musím o víkendech vykonávat veřejné práce a že musím chodit do kostela. Musel jsem zpívat v ženském kostelním sboru. Když kouříš cigarety a nějaká holka, co se ti líbí ve škole, tě vidí zpívat v kostele v ženském sboru, tak to není zrovna v pohodě. Ale nedalo se nic dělat, byla to součást mého trestu.

Kostelní sbor má docela daleko k rock’n’rollu.
Jenže žena, která mě odvedla do kostela, mě taky nechala hrát na kytaru. Bůh jí za to žehnej, protože hudba mě vytáhla z řady problémů. Bral jsem drogy a jel v dalších sračkách. A ona se mnou sem tam trávila čas a taky řekla mojí matce, že potřebuju hrát hudbu. Moje matka říkala, houby, ještě ho to poblázní. Už tak má problémy a ještě bude hrát ďáblovu hudbu. Tak takhle jsem se dostal k hraní na kytaru. První kapelu jsem postavil ve třinácti nebo čtrnácti. Jmenovala se Requiem. Chtěli jsme být jako Black Sabbath. Ale nemyslel jsem, že z toho někdy něco bylo.

Ale bylo, nakonec patří US Bombs k předním představitelům klasického pojetí punku v USA. Jak k tomu došlo?
Hráli jsme před Offspring a Rancid. Byl to fakt velkej koncert. Rancid tehdy byli v žebříčku Top 50, vyšla jim deska s Ruby Soho (píseň je na třetím průlomovém albu …And Out Come the Wolves z roku 1995, které bylo 45. v žebříčku – pozn. aš) a snažili se nebýt spojováni s Offspring. Byly to celosvětové hity. Já mluvil s Timem (zpěvák Rancid – pozn. aš) a ten mi říkal, že zakládá vlastní vydavatelství. „Chtěl bych, abyste se na tom podíleli,“ povídá. A tak dál. Říkal jsem si, že jen každýho vychvaluje a stejně z toho nic nebude. Pak na Halloween zazvonil telefon a já ve sluchátku slyšel: „Ahoj, tady Tim Armstrong. Už jsem dal dohromady svoje vydavatelství a chci, abyste se na tom podíleli.“ Vyfuckoval jsem ho. Zeptal jsem se jen, kdo si to ze mě dělá srandu, a zavěsil. A on volal znovu: „Ne, to jsem opravdu já, Tim.“ Ani jsem mu neodpověděl. Když jsem druhý den ráno procházel vzkazy na záznamníku, bylo tam: „To jsem opravdu já Tim. Tady je moje číslo, zavolej mi.“ Ani nevím, kde sehnali můj telefon. Tak jsem mu zavolal a domluvili jsme si schůzku. Byl tam Brett (Gurewitz z Epitaphu, pod který Armstrongova značka Hellcat spadá – pozn. aš) a Tim a šli jsme do Madonnina studia, myslím Maverick studio v Hollywoodu. Tak jsme si sedli, zrovna tam pracovali na nějakých nahrávkách pro kompilaci Give’em Boot , pro tu první (z roku 1997 – pozn. aš). Seděli jsme tam, probírali to a nakonec jsme se stali první kapelou, co u Hellcatu podepsala smlouvu. Podepsali jsme ji v Madonnině studiu. (U Hellcatu vyšla v roce 1997 nejznámější deska US Bombs War Birth, a vydávali u něj do roku 2005 – pozn. aš)

A jak jste se dostali od Black Sabbath k punku?
Ty jsem hrál, když jsem byl malej kluk, bylo mi třináct, ale záhy jsem se dostal k punku. Bylo to jen pár let poté, kdy jsme se začali zajímat o Ramones, CBGB’s, Sex Pistols a scény v LA a v San Francisku.
Ale od dětství jsem byl obklopen hudbou. Máma byla mladá a měla skvělou sbírku desek: Ventures, Motown, Elvise, všechno… A v televizi – měli jsme černobílou – se dívala na taneční show. Doma jsme měli staré stereo, nahoře byl rozhlasový přijímač, dole gramofon. Vytáhl jsem ho, dal na něj desku, máminu desku, abych zjistil, jak funguje, přitáhl jsem si houpací křeslo a poslouchal Elvise Presleyho, Chucka Berryho, a všechny tyhle věci. Celé hodiny, pořád dokola. A když jsem byl ve škole a měl jsem něco zazpívat, vždycky to byly písničky Elvise Presleyho. Mámě volali, že zpívám Hound Dog

A to vás dovedlo k derivátu rock’- n’rollu, jakému se věnujete s Bad Luck Charms?
Přímo mě to neinspirovalo, to ne. Jak jsem říkal, chtěl jsem být něčím zaměstnaný, zůstat tvůrčí a taky zkusit něco jiného, než dělám s US Bombs. Navíc mě baví zpívat. Už s Bombs jsem zpíval pár věcí na deskách.

Váš záběr je ale širší, spolupracoval jste také s Waynem Kramerem z MC5.
Mick Farren nahrával s Deviants* desku, Wayne Kramer na ní hrál na kytaru a my s Duanem jsme zpívali sbory. To bylo fakt v pohodě, protože oba tyhle kluci – myslím Mick a Wayne – jsou výteční muzikanti a bylo fajn se po jejich boku objevit v písničce.

Jsou to klíčové postavy protopunkového undergroundu.
Jo, přesně, jak MC5, tak Mick Farren. Hodně nás nabudilo, že si nás vybrali, že jsme byli součástí jejich projektu.

Farren je sice Brit, ale jeho „psychedelická“ kapela Deviants, (původně Social Deviants) se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pohybovala někde mezi Stooges Iggyho Popa a Zappovými Mothers Of Invention. Za punkovou byla označena už při svém prvním vystoupení v roce 1967. V sedmdesátých letech hrála tvrdý space rock a la Hawkwind.

Foto autor

Přidat komentář