Alžírský hráč na loutnu oud Mehdi Haddaba zakládal také u nás dobře známou multikulturní skupinu Ekova a s tuniským elektroprogramátorem Smadjem nadšeně přijaté DuOud, v nichž revolučním způsobem meditativní zvuk posvátné arabské loutny obestřeli techno beaty a rockovou energií. Mehdi Hadabba dnes náleží k elitním spolupracovníkům vydavatelství Real World, jehož majitel a ideový vůdce Peter Gabriel patří k velkým fanouškům skupiny Speed Caravan. Tedy Haddabova vlastního projektu, který se stal senzací loňského veletrhu world music WOMEX a futuristický elektronářez s loutnou oud na albu Kalashnikov Love (viz recenze UNI 12/08) doslova světovou událostí poslední doby. 
Se Speed Caravan ho natáčela celá řada francouzských avantgardních hudebníků, Rachid Taha, členové Asian Dub Foundation, bretaňský zpěvák Eric Marchand a Haddaba se rovněž netají inspirací uměním velikána oudu, již nežijícího tureckého hráče Udi Hrant Kenkuliana. Mezi nejmagičtější momenty alba a vrcholy koncertů Speed Caravan patří drtivé uchopení skladby Killing An Arab od skupiny The Cure a hitu Galvanize z repertoáru Chemical Brothers.
Punkové nasazení a oud zesílený marshallem proměňující Speed Caravan v apokalyptické bijce, provází Haddabův skeptický názor na současnou politiku a deziluze z Bushovy éry.
Speed Caravan vystoupí v Čechách na festivalech Colours of Ostrava (10. 7.) a Sázavafest (31. 7.).
Po 11. září označil George Bush arabský svět za nepřítele. Touhle šílenou ideou nakazil spoustu lidí. Jak vy jste vnímal Bushovu politiku?
Nejsem odborník na mezinárodní politiku. Myslím, že jde o velmi komplikované záležitosti. Všechny ty vojenské síly stojící za Spojenými státy, představují něco, co ani sám sobě nedokážu vysvětlit. Vnímám to jako hru sil, kdy začíná být úplně jedno, zda se jedná o Pákistán, Írán nebo Irák. Pořád tu probíhá nebezpečná hra. Vystupovali jsme nedávno v Jeruzalémě a to je myslím centrum všech problémů. Není ani tak důležité, co si myslím o Bushovi, podstatné je uvědomit si, že ať je u moci on nebo někdo jiný, problémem zůstává Izrael, spojnice tří náboženství, které se navzájem strašně nenávidí. To, co jsem viděl v Jeruzalémě, mě přesvědčilo, že právě tady existuje ložisko všech problémů. Šokovalo mě to. Někteří lidé si pořád myslí, že křesťané, Židé a Arabové tady spolu prostě spokojeně žijí, ale to není pravda, oni se mezi sebou nenávidí. Ode mne se očekává objektivní pohled. Nejsem věřící, zůstávám otevřený všem vírám, ale v Jeruzalémě na mě padl pocit čehosi hodně zlého.
Z hudby Speed Caravan je slyšet, jak hodně jste naštvaný. Bodáte do hnisajících ran. Dáváte vůbec globálnímu světu šanci?
Jsem umělec, ne politik, a mám právo pracovat s určitými názory, například s myšlenkou na apokalypsu. Zapadá to do celkového konceptu. Víte, v umění není násilí nebezpečné, umění představuje jediné místo, kde si můžete hrát s kontroverzními idejemi a silnými názory. Dnes je těžké zpívat pouze o „lásce, co vás opustila“. Když vidíte, co se všude kolem děje, nenapadne vás nic logičtějšího, než že přichází konec světa. Žijeme v té hrůze všichni, ale pomocí hudby ji dokážeme občas dost zlehčit a užít přitom i trochu zábavy.
Loutnu oud jste vycpával hadry a nakonec vymyslel futuristický rám obalený provázky a zapojil ho do marshalla. Z posvátného nástroje arabských minstrelů se tak stal ,punkový kalašnikov‘. Nejedná se například z pohledu starého mistra Udi Hrant Kenkuliana o hřích? Nechtějí vás tradicionalisté ,ukřižovat‘?
Věřte mi, hluboce respektuji staré hudebníky a jejich způsob hry. Nejsem tady od toho, abych zapojil oud do marshalla a řekl „seru na vás“, vždyť všechno co umím, jsem se naučil od nich. Jsem blázen do loutny oud také z toho důvodu, že na ni hraji postaru, i když to tak někdy nevypadá. Troufám si tvrdit, že kdyby mě mohl Udi slyšet (zemřel v roce 1978 – pozn. aut.), má hudba by ho zajímala, protože by poslouchal svého žáka. On sám, když jeho rodina musela kvůli genocidě Turků proti Arménům utéct do Spojených Států, začal v novém prostředí hrát na oud také úplně jiným způsobem. Dodal loutně zcela novou energii, zasadil ji do kontextu moderní doby.
Výčet hudebníků, kteří ve Speed Caravan hrají a kteří pomáhali natáčet album Kalashnikov Love vyráží dech. Všichni se zajímají o alternativní hudbu, mají vyhraněné názory na globální popmusic. Museli jste si ve studiu určitě rozumět.
Všichni lidé, kteří se podíleli na desce, jsou mí přátelé, navíc schopní a připravení dělat za fakt málo peněz na projektu Speed Caravan. Především kvůli víře v něj a snaze vytvořit nevšední hudbu. Přišel jsem s nápadem, někdy i hodně ulítlým, ale oni pouze řekli, OK, jdem do toho. Kdokoliv z těch hodně slavných až po ty neznámé, všichni měli stejnou víru a byli stejně důležití.
Proč jste si vybrali skladbu Galvanize od Chemical Brothers? Čím vás zaujala?
Tak to je dost legrační. Když jsem tu skladbu poprvé slyšel, myslel jsem si, že někdo do obalu vložil úplně jiné cédéčko. Říkal jsem si, něco je špatně, tohle přece není skladba od Chemical Brothers! Připomínala mi jednu hodně starou, v Maroku velmi populární písničku. Použili ji zvláštním apokalyptickým způsobem, jako hudbu ,po 11. září‘. Poukázali na to, že se jedná o arabskou píseň a vložili do ní slova jako „zmáčkněte tlačítko“, „konec světa“ a podobně. Myslel jsem si, že by bylo vtipné jim odpovědět vlastní verzí Galvanize pojatou z jiného úhlu, třeba tím, že jsme přizvali přátele z Asian Dub Foundation a alžírské rapery. Brali jsme to za určitý druh hry: Angličané poslali skrze arabskou skladbu světu nějaký vzkaz a my jim odpověděli vlastní verzí. Poslechli si ji a vzkázali nám, že se jim to líbí. Byl jsem velmi pyšný, protože mám Chemical Brothers rád.
Má Speed Caravan se svými ostře vyhraněnými názory a nevšedním energickým nápřahem v dnešní nelehké době budoucnost?
Doufám, že ano. Kromě toho, že to je něco velmi zvláštního, mě překvapilo, jak hodně koncertujeme v arabských zemích. Cítím, že v arabském světě je rock, hodně energický rock velmi žádaný.
Speed Caravan, ať se tomu bráníte nebo ne, je řazen do oblasti world music. Co pro vás tenhle termín představuje?
Beru to z humorem. Vždycky a dlouho jsem si myslel a říkal, že world music, způsob jak se to používá, jsou jen pitomý kecy. Vždyť všechna hudba je přece world music a tenhle název vyplývá z pohledu Západu na věc. A teprve, když jsem pochopil, že se jedná o obyčejný obchodní název, řekl jsem si, ok, takže také já dělám world music, rozumíte, co tím myslím? Obchodní značka, nic víc. Mně na tomhle nezáleží, pro mě termín world music neznamená nic, nevím, co bych si pod tím měl představit. Hudbu z Čech? Z Francie? Mexika? Ten nápad zahrnout pro obchodníky pod jeden název hudbu z celého světa mě nepobuřuje, ale víc v tom nehledám.
Na novém albu DuOud Ping Kong jste znovu zalovili ve fi lmových vodách. Jak vás napadlo přehrát na loutnu oud dávný hit Johnny Guitar od Victora Younga ze stejnojmenného filmu z roku 1954.
To je jednoduché, jsem blázen do rockové hudby z 50. a 60. let. Takže často chodím na You Tube a hledám tenhle druh starých kapel a tak jsem narazil na švédské The Spotnics. Přijdou mi úplně stejně báječní jako Shadows. Dostalo mě to jejich excentrické oblečení, nevšední zvuk, jakoby ležérní rytmus a vůbec na svou dobu futuristické pojetí klipu. A když jsme hledali inspiraci, řekl jsem si, udělejme Johnny Guitar a ukázalo se, že to byl dobrý nápad.
Vás hudba k filmům hodně zajímá. Už jste kdysi se Smadjem předělali na albu Wild Serenade Moroderovu skladbu Chase z filmu Půlnoční expres.
Hudbu z filmů mám rád. Skladatelé v ní mají větší volnost, svobodu a možnost se během skládání pro určitý film dál umělecky rozvíjet. Zbožňuji filmové soundtracky a tenhle druh hudby si opravdu užívám.
Foto Yvetta Stránská