Carlos Gardel by se letos dožil 120 let, jeho narozeniny se slaví i v Praze.
Hlavní město Argentiny má být na co hrdé: ve zdejších kabaretech i podnicích nevalné pověsti se zrodilo tango, s jehož temnou smyslností kontrastuje pozitivní a poetické jméno města Buenos Aires, 
které lze přeložit jako Příznivé větry. Z pamp, vnitrozemských plání, vane bouřlivý vítr pampero, o němž se tvrdí, že je nabitý ozonem, díky čemuž má léčivé vlastnosti a způsobuje euforii. Pro mořeplavce ale znamenal riziko, o čemž se zmiňuje i Jules Verne roku 1868 ve svém románu Děti kapitána Granta: „Večer se nad obzorem roztáhla mračna, což zvěstuje změnu počasí. Skutečně, začal foukat pampero, suchý vítr z jihovýchodu, který lze snadno předpovědět poklesem teploty.“
Zajímavé je, že název Buenos Aires se používal už dávno před vznikem Argentiny, a sice na středozemském ostrově Sardínii, který okupovala vojska z Aragonu, regionu v severním Španělsku. Dobyvatelé zde postavili kostel, zasvěcený Panně Marii, spojovaný se zázračným utišením větru za bouře. Další kostel zasvěcený této Panně Marii, patronky Příznivých větrů, vznikl v Seville. A o dvě stě let později pojmenovali Španělé podle tohoto kostela první koloniální osadu na území dnešního Buenos Aires: Santa María del Buen Aire.
Buenos Aires leží v obrovském mořském zálivu La Plata, na jehož opačném břehu je Montevideo, hlavní město Uruguaye. Jako rodiště tanga jsou uváděny oba přístavy. A zatímco v Evropě bývá tango spojováno s akordeonem, klíčovým nástrojem autentického tanga je knoflíková harmonika bandoneon německého původu, která v zámořských zemích při bohoslužbách nahrazovala varhany.
Tango patří spolu s blues a jazzem k prvním stylům 20. století, které ovládly svět. Kolem roku 1910 proniká tango do Paříže, později do hollywoodských filmů, a koncem století prostřednictvím skladeb Astora Piazzolly, průkopníka žánru tango nuevo, na světová koncertní pódia. V poslední dekádě přichází další reinkarnace: electrotango, trend v jehož čele jsou vysoce úspěšné skupiny Gotan Project a Bajofondo.
Tango má i svoji kultovní rovinu. Ti, kdo se žánru věnují jako tanci, cestují přes půl Evropy do tangu vyhrazených tanečních sálů zvaných milonga na akce připravené s dojemnou pečlivostí a osobním nasazením, o nichž tangoví bezvěrci nic netuší. Tak například, pražský koncert významné argentinské skupiny Otros Aires zůstal loni velké části pražské hudební veřejnosti utajen, a o existenci národnostně smíšené sestavy Sin Rumbo, která u nás realizovala řadu pozoruhodných hudebně tanečních projektů a natočila dvě CD, ví dodnes jen úzká skupina přátel. Pořadatelé Tango Alchemie (www. tangoalchemie.com) letos v květnu uspořádali pod hlavičkou 10 let tanga v Praze sérii tanečních workshopů, a v sobotu 11. prosince, na Mezinárodní den tanga, v den narozenin Carlose Gardela, chystají celoplanetárně synchronizovanou akci, zvanou Globální Milonga (www.globalmilonga.org). Praha je jedním z celkem 10 spolupořádajících měst.
Otros Aires vydali před několika týdny nové album Tricota, s písničkami s tak kryptickými názvy jako Tangwerk. I když svému žánru říkají neotango, což skupinu zřetelně odlišuje od tanga nueva Astora Piazzoly či electrotanga Gotan Project, jejich styl lze defi novat i jako novodobé pokračování písňového tango-canción, jehož průkopníkem byl zmíněný Carlos Gardel, superhvězda, která sehrála v žánru podobnou roli jako Elvis Presley v rocku. Miguel Di Genova, vedoucí Otros Aires, subjekt prvního rozhovoru, je ve své podstatě španělsky zpívající hitmaker-písničkář s kytarou, který namísto folkařské řehole zvolil tango. Otros Aires sdílejí i jeden společný rys s pražskou skupinou Sin Rumbo, které je věnován druhý rozhovor této rubriky: každá z obou sestav ilustruje návrat ke kořenům argentinského hudebníka žijícího v cizině.
Gotan Project vznikl ve Francii, vaše skupina Otros Aires v Barceloně. Znamená to, že novým myšlenkám v oblasti tanga se lépe daří mimo Argentinu?
V cizině máte odstup a tím i jasnější uvažování. Cestování je dobrá věc, protože v cizině víc oceníte své kořeny. A přitom se učíte od jiných.
Jaký byl tedy úplný začátek Otros Aires?
Na pódiu jsem byl sám, s kytarou, videem a sequencerem. To bylo v roce 2003, v Barceloně tehdy nebyly řádné elektronické kapely hrající tango, takže šlo o experiment, spojení projekcí, elektroniky a kořenů. Nejprve jsem hrál po hospodách, a když jsem točil první album, musel jsem se vydat do Buenos Aires, abych tam našel spoluhráče, kteří tango znají.
V té době byla Barcelona líhní desítek později slavných skupin, jako jsou třeba Ojos de Brujo.
Nikdy jsme se nepotkali, ale naše metody byly příbuzné. V Barceloně tehdy vznikla spousta kapel, které spojovaly nové se starým.
Váš název, Otros Aires, to je alternativa vůči Buenos Aires?
To by vám měla vysvětlit moje žena. Hráli jsme si se slovíčky. Chtěli jsme, aby v našem názvu bylo Aires, a jí napadlo: Otros, Jiné. Jsme z Buenos Aires, ale jsme něco jiného.
Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges ve svém textu Historia del tango napsal: „Moji poradci se shodují, že tango se zrodilo v bordelu.“ Hraje se v Buenos Aires v těchto podnicích tango i dnes?
Teď už tam dobré tango neuslyšíte. Bohužel. To bylo jen na tom úplném začátku, o němž se dochovaly kusé hypotézy. A také se dochovaly písně, které mají kabaretní ráz.
Nezískaly ty historické budovy na ceně? Nebylo by na místě z nich udělat museum?
V Buenos Aires máme Dům Carlose Gardela, uvnitř je museum, my jsme tam mnohokrát hráli a křtili jsme tam naše první CD.
A když kapely jako Gotan Project získaly světovou popularitu, byla to pro vás inspirace nebo konkurence?
To je celé jinak, ani jedno ani druhé. Spíš bych to označil za dobrou zprávu, impuls, který posílí širokou škálu kapel, protože když je těch kapel málo, ten žánr nemůže růst. Když má někdo rád Gotan Project, tak se v obchodě ptá, co dalšího podobného je k mání?
Jaké jste měl v dospívání hudební hrdiny?
Petera Gabriela. To, co dělal s videem, s africkou hudbou. Toma Waitse. A z Argentiny Astora Piazzollu, Osvalda Pugliese, Carlose Gardela.
Ale Gardel, to byla přece ikona rodičovské generace, neodrazovalo to mladé?
Já mám Gardela nastudovaného, on dělal na svou dobu velmi moderní věci. Byl to self made man, zpočátku chudý, ale měl dobrý hlas, a byl šikovný a chytrý.
A když zahynul při leteckém neštěstí roku 1935, lidé to odmítali přijmout a domnívali se, podobně jako později u Elvise Presleyho, že to byl podvod a že Gardel je naživu a jen se někde ukrývá?
Kolem jeho osoby vznikla spousta mýtů, ale potvrdit mohu jediný: on žije dál jen ve svých nahrávkách, které dodnes houževnatě odolávají zubu času.
Jak je to vlastně s africkými kořeny tanga?
Tango i milonga jsou africká slova. Tango se říkalo místu, kde bylo otrokům z Afriky dovoleno tančit. A běloši je začali napodobovat, ale nedokázali to tak věrně, takže vznikl nový tanec, který byl hybridem, ale měl africké jméno. Z kontroverzního, původně sólového afrického tance, se stal párový tanec, ale z té africké minulosti v něm mnoho nezbylo. V Uruguay, které je vedle Argentiny druhou domovskou zemí tanga, je ten africký vliv daleko silnější. Reprezentuje ho styl candombé, což je přes zvukovou podobnost něco úplně jiného než candomblé, afrobrazilské náboženství. A milonga byla původně venkovská tančírna, milonga campera. Až v dalším stadiu se milonga přestěhovala do měst. Ale pozor, milonga není jen taneční sál, ale také styl, rytmus, který je s tangem spřízněný.
A kam se vlastně ti Afričané, kteří stáli u zrodu tanga, v Argentině poděli?
Dnes už u nás černošská populace prakticky neexistuje. V 19. století sloužili černoši v armádě, od té doby zčásti vymřeli na žlutou zimnici či zahynuli ve válkách.
Zakladatelem v úvodu zmíněné sestavy Sin Rumbo, která sehrála na pražské scéně v oblasti tanga průkopnickou roli, byl argentinský pianista, skladatel a výtvarník Julián Teubal. Po jeho odjezdu z Prahy domů do Buenos Aires počátkem letošního roku skupina naštěstí nezanikla. Pokračuje s novým pianistou a chystá koncerty, viz www.sinrumbo-tango.com. Následující rozhovor s Juliánem Teubalem vznikl po jeho scénickém představení Minimal Tango, které pro pražské Divadlo na prádle připravil s argentinským tanečníkem Javierem Curou.
Co vás přivedlo do Prahy, kde jste strávil posledních devět let?
Moje manželka je z Moravy, setkali jsme se v Buenos Aires, ona tam učila angličtinu, a od úplného začátku jsme oba věděli, že až dostuduji, přestěhujeme se do Prahy.
Vy komponujete, hrajete na klavír, ale také jste výtvarný umělec, není těžké obě ty platformy střídat?
Je to těžké, když plánujete kariéru, pak je lepší, když se člověk specializuje na jeden nástroj, jednu disciplínu, soustředíte se na jeden okruh publika či uměleckých partnerů. Ale mě naopak ta pestrost vzrušuje, rád dělám hodně věcí a střídám je. Celé to pak může být těžší, ale mě to tak přijde zajímavější. Když děláte nějakou další věc, od té první si odpočinete. Tak například, když jsem studoval, na dva roky jsem přestal hrát na piano. Nebylo lehké se pak k hraní vrátit, ale bylo dobré porušit stereotyp. Ale i tak se víc považuji za skladatele než pianistu.
Ale skladatelem se přece člověk nestane, aniž by na něco hrál?
Já jsem klavír studoval od dětství, od svých 13 let žiju v Buenos Aires, a když mi bylo 15, začal jsem studovat skladbu. Můj první učitel mě zasvětil do tajů harmonie, kontrapunktu, což mi otevřelo nové obzory, a tehdy jsem zjistil, že nejvíc ze všeho chci komponovat. Objevoval jsem Bacha, Palestrinu, Erika Satie, a když jsem došel k soudobé hudbě a autorům jako Luciano Berio, Pierre Boulez, cítil jsem, že se trochu ztrácím. Že mám spoustu informací, ale chybí mi vlastní vyjadřovací jazyk. Ta dvouletá pauza na univerzitě byla tedy vlastně užitečná. Když jsem se pak vrátil k hudbě, začal jsem hrát i aranžovat tango. Ale to už bylo v Praze.
Plán či náhoda?
Žádný plán jsem neměl. Jen jsem objevil, poté co jsem se v Praze trochu aklimatizoval, že tu kdosi chce otevřít restauraci, v níž by se hrálo tango a potřebuje hudebníka. Já to bral čistě prak ticky: byl jsem frustrovaný z dvouletého hudebního půstu, který si vynutila univerzita, chtěl jsem se vrátit zpět ke klavíru. I nadále jsem maloval, a vedle toho jsem začal znovu hrát, a poprvé jsem se začal zabývat tradičním tangem. Ze sólového piana se stal kvintet, psal jsem aranžmá, sestavoval repertoár, seznámil jsem se s tanečníkem Markem Štefanem, společně jsme udělali divadelní projekt Pasos de Tango. Moje první pražská skupina, Hora Zero, byla zaměřená především na hudbu Astora Piazzolly, a také nesla jméno jeho slavné skladby. Byla to dobrá škola, hodně jsme se naučili, ale ta hudba byla spíš, jako když tango hrají vážní muzikanti, evropská verze hudby odjinud.
Orientace na Piazzollu je logicky daná žánrem, ale neměl jste jako skladatel inspirace i odjinud?
Zcela unikátní způsob, jak spojit klasiku s populární hudbou, pro mě představuje Egberto Gismonti, brazilský pianista a kytarista, z jeho repertoáru jsem čerpal už se svojí dřívější skupinou v Argentině. Se svými pražskými spoluhráči jsme ale měli problém, jaký by v Buenos Aires nikdy nemohl nastat, chyběl nám totiž hráč na bandoneon. To se vyřešilo, až když se Marek Štefan rozhodl, že si bandoneon koupí. Učil se hodně rychle, a v poslední fázi Hora Zero už s námi hrál jako host, a navíc měl ten nedefinovatelný, pro tango specifický feeling. To byl bod zlomu: než složitě vylaďovat stávající sestavu, rozhodl jsem se založit novou skupinu.
A změnit i repertoár?
Nová skupina se jmenovala Sin Rumbo, a těžištěm byly moje vlastní skladby a klasické tango, už od počátku s námi hrál Marek na bandoneon a na basu Tadeáš Messany, dlouholetý spoluhráč Ivana Gutierreze.
Název Sin Rumbo se zjevně váže k nějaké reálii v historii argentinského tanga?
V Buenos Aires, poblíž místa, kde bydlí moji rodiče, leží sál Sin Rumbo. Je to úchvatná milonga, tedy taneční klub zaměřený na tango. Má zajímavou historii, založil ji spolek lidí, kteří sázeli na koně. Když zjistili, že na dostihy přišel nový kůň jménem Sin Rumbo, všechno vsadili na něj. Vyhráli, a peníze pak investovali do milongy, kterou podle toho vítězného koně pojmenovali. Když jsem ten sál objevil, přišlo mi to jako úžasné jméno pro tango, ale brzy jsem zjistil, že někdo skladbu s tím názvem už napsal. Takže jsem ho použil, až když jsem potřeboval jméno pro kapelu.
Sin Rumbo, Bez směru, to znamená v překladu něco podobného, jako když Dylan zpíval Like A Rolling Stone, with no direction home?
Ten kontext je jiný. Není to případ někoho, kdo se ztratil sám sobě, ale člověka, který je poprvé v nějakém městě a jen tak se toulá, užívá si svobody i toho, že není svázán nějakým plánem.
Tango při své světové expanzi počátkem 20. století proniklo nejprve do Paříže, později do Hollywoodu, a ve Finsku získalo svéráznou podobu. Finové hrají své tango na akordeon, nikoli na bandoneon, a tvrdí, že se jedná o zcela svébytný žánr. Jak se na to dívají muzikanti z Argentiny?
Já finské tango respektuji, protože oni vzali argentinské tango, a adaptovali je do své vlastní kultury. Já jsem se s finským tangem setkal prostřednictvím filmů Aki Kaurismakiho. Finské tango používá nástroje i postupy, jaké v argentinském tangu neexistují. Finové se nesnažili argentinské tango kopírovat. Na rozdíl od jiných typů evropského tanga, které jsou na půl cesty.
Vy jste objevil vlastní hudební kořeny až v cizině, podobně jako se to stalo spoustě jiných hudebníků v exilu. V Praze ale tango nikdy nezdomácnělo jako v Paříži či Berlíně, nepřipadal jste si tu jako na poušti?
Skutečně to byl problém, není tu žádná škola, učitelé, a tango se přitom nedá naučit jen z knih, osobnost učitele je důležitá, tak jsem tu hudbu začal zkoumat na vlastní pěst z nahrávek. Můj bratr, který žije v New Yorku, taky začal hrát tango, má přede mnou náskok, ukazoval mi cesty, jak příchuť tanga posílit v aranžmá, protože tango není styl založený jen na harmonických zvláštnostech, ale na tom, co a jak který nástroj hraje.