Steve Hubback – Hybatel kovu a vyznavatel pozitivního uměleckého kréda

steveRodák z Walesu Steve Hubback spatřil světlo světa v roce 1957 a jako muzikant i kovotepec je spíše selfmademan. Nicméně měl možnost se během svých cest setkat a zahrát si s mnoha význačnými muzikanty na několika kontinentech a naopak pro řadu z nich vytvořit zcela originální perkusivní i dechové nástroje a ozvučitelné objekty z různých kovů včetně měděného didgeridoo, ale i zcela specifických harf. Díky těmto aktivitám se seznámil i s věhlasným britským bubeníkem Trevorem Taylorem, který mu vydal celou řadu alb na své značce FMR (viz profil v tomto čísle UNI). Mimo jiné také album The Kortrijk Percussion Project, na němž vedle nich dvou působí také belgický perkusista Dirk Wachtelaer. V Čechách, kde v posledních zhruba dvou letech převážně žije, spolupracoval například s kapelou Cain Da Breth na koncertu na kostelním hřbitově v Horním Maršově či naposledy s Vladimírem Václavkem a Ondřejem Smeykalem a coby skutečný Kelt nechyběl ani na festivalu Beltine. Není náhodou, že se jeden z jeho průběžných projektů jmenuje Metal Moves, neboť ohýbání kovu v nejrůznějších podobách je jednou z jeho domén. Jeho instrumenty, které mají mnohdy zvířecí i démonické tváře, mohou mít olbřímí i zcela miniaturní rozměry a jeho hudba má povětšinou meditativní, ale mnohdy i velice eruptivní ráz. Jeho zatím nejnovější opus s holandským saxofonistou Adem Peijnenburgem vyšel v době, kdy dokončuji tyto řádky. Tou dobou se ovšem pohyboval někde na německém venkově a mezi vytvářením soch, které budou zasazeny do tamější krajiny, možná v útržcích okamžiků přemýšlel o tom, jak se dostat kvůli islandskému vulkánu zavčas zpět na besedu do Unijazzu. O islandské přírodě a jejích rozmarech toho ví ostatně také dost, neboť i tam strávil zhruba rok svého života a svoje pocity reflektoval na albu s příznačným, možná až přízračným názvem And The Earth Moved.

5_steve_hubback_1Jaká byla tvoje první hudební zkušenost?
Mám pocit, že to byly kastróly a hrnce v naší kuchyni, když mi byly asi tři roky. Já mám pocit, že jsem odjakživa věděl, že bych chtěl být bubeníkem. Ale bezpečně mě o tom přesvědčila až letní škola vedená Tonym Oxleyem v mém tehdejším domovském městě Barry. To mi bylo asi devatenáct a otevřelo mi to úplně nový svět. Já jsem předtím v dětství navštěvoval hodiny klavíru, ale vždycky jsem měl chuť improvizovat a v tom mi všichni chtěli zabránit. A pak mi všichni zase vymlouvali, abych se stal bubeníkem. V určité době jsem to téměř vzdal, ale pořád mě k bubnování něco přitahovalo.

Jak moc tě ovlivnila tvá rodná země a příroda vůkol?
Zpočátku ani ne tak příroda, ale ve Walesu byla spousta kapel, která mě ovlivnila v mých počátcích. Například skupina Man ze Swansea, která dodnes existuje, i když tam už většinou hrají synové původních členů. Pak tam byla kapela Good Habit z jižního Walesu, tu jsem viděl asi úplně nejdřív a v patnácti se stali mými největšími oblíbenci. Rocková skupina se dvěma saxofony, to bylo tehdy něco jiného a měli úžasně vizuální vystoupení. Jenom se jim nikdy nepodařilo získat kontrakt s nějakou dobrou firmou, ale byla to jedna z nejlepších kapel, které jsem kdy viděl. Pochopitelně jsem ve své vlasti strávil spoustu času v přírodě, ale hudba sama o sobě mě přitahovala nejvíc.

Pak ses ale rozhodl putovat po světě. Kdy jsi vyrazil poprvé?
To bylo těsně po škole, bylo mi tak patnáct, šestnáct. Pracoval jsem několik let na lodi. Byl jsem v Norsku, jižní Americe, Spojených státech a potom po celé Evropě. Ale nebyl to způsob života, který bych chtěl vést. Pak jsem pracoval také jako hrobník, což bylo fyzicky i psychicky docela náročné. Když jsem přišel v sedm večer z práce, tak jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se musel přes noc opít. Ale to mi nepřišlo jako dobrý životní cíl. Pak jsem pracoval v nějaké chemické továrně a to jsem tedy opravdu nesnášel, vždycky jsem tam chodil pozdě a nakonec jsem byl rád, že mě vyhodili.

Ty jsi pak strávil řadu let ve Skandinávii už jako hudebník. Proč právě tam?
Ještě předtím jsem odjel do Francie, to byl úplně jiný kulturní svět v porovnání s jižním Walesem. Paříž jsem miloval, bylo to tam skvělé. Pořídil jsem si opravdu malou bicí soupravu a hrál jsem při nejrůznějších příležitostech – v divadle, na ulici, po bytech, na koncertech v jazzových klubech… Byla to úžasná příležitost se vzdělávat. Prostě jenom být v Paříži a nechávat ta kulturní semínka v sobě růst. A pak jsem najednou skončil ve Skandinávii a dostal jsem svůj první kontrakt v Dánsku u Dossier Records v roce 1986. Pochopitelně to, že jsem Keltem, pro mě znamená hodně, je to mé dědictví, víc než jen inspirace. Ale těch je celá řada, nejen jazz, ale i folk a dokonce heavy metal. Je toho spousta. Když Chuck Berry přijel do Británie, tak si vždycky přizval na koncert velšské muzikanty, tudíž se cítím spřízněn i se starým rokenrolem a rockabilly. Ale keltskou hudbu jsem miloval už díky Alanovi Stivellovi, který nám tohle dědictví navrátil.

Ale co tedy byla první inspirace v dětství – byl to jazz nebo rock nebo heavy metal?
První deska, kterou jsem si opravdu koupil, byl Fireball od Deep Purple. To mě úplně dostalo a dostává doteď. Pořád mám pocit, že to je úplně skvělá deska. Ian Paice měl na moje bubnování obrovský vliv. Taky mě bavil Buddy Rich. Když jsem ho viděl poprvé, tak mi zpočátku přišel docela obyčejný, ale něco mě na něm fascinovalo. Pak prohodil pár fórků a najednou v druhém setu se to zlomilo a stal se pro mě legendou. Takovýhle big band už se dneska nevidí. Taky mě velice inspirovali Andy McCulloch z Greenslade a John Weathers z Gentle Giant. Velký respekt mám také k Christianovi Vanderovi z Magmy, ten je zcela unikátní. V roce 1996 mě v Jižní Koreji zase kolega Lim Dong Chang přivedl k buddhistickému vnímání hudby a seznámil mě s tvorbou Kim-Dae-Wana.

5_steve_hubback_2A jak jsi vlastně začal vytvářet své vlastní instrumenty?
To se stalo v Paříži. Bylo to zpočátku z praktického důvodu. Jednoho dne jsem se probudil a zjistil jsem, že nemám prakticky žádné peníze. Zbytek kapely odjel zpátky do Británie a já jsem najednou zůstal sám. Tak jsem vytáhl na ulici svých pár bubínků a činelů a za dvacet minut jsem si vydělal víc než na normálních koncertech v Anglii za týden. Pak mě ale zatkla policie. Tak to v životě chodí. Ale vlastně mě to přivedlo k tomu, že ti stačí úplně malá souprava a začal jsem používat dětské bubínky, na něž tehdy nikdo profesionálně nehrál. Takovýhle arzenál vážil maximálně šestnáct kilo a to se dalo převážet autobusem, ale znělo to skvěle. Pak jsem v Dánsku začal vyrábět gongy různých velikostí a tvarů a posléze i činely a kovové sochy, na něž se dá také hrát. A to dělám dodnes. Hraje na ně například Evelyn Glennie, Chris Whitten z Dire Straits, Paul McCartney nebo Trevor Taylor.

V Praze ses stal také součástí souručenství Baeutyists. Co tě k tomu vedlo?
Jednoho dne jsem potkal na Kampě amerického básníka Luciena Zella. Pak jsme se potkali ještě několikrát a jeho poezie mě zaujala a myslím si, že je to nesmírně pozitivní člověk. Je to opravdový umělec a má jasnou vizi. On pozval řadu dalších lidí včetně dalšího amerického básníka Blakea Steela a je to úžasné sepjetí performance, poezie, hudby a vyprávění, což je mi blízké už kvůli mým keltským kořenům.

Co je pro tebe hlavní životní a muzikantské krédo?
Já jsem přesvědčen, že být umělcem je velmi specifická záležitost. Důležité je být pozitivní. Společnost se může částečně hroutit, ale to je jenom kvůli chamtivým lidem, kteří chtějí víc peněz a nedbají o nikoho jiného. Jestliže se svět začne totálně globalizovat a být pod jedním vedením, tak to není správně. Navíc například Anglie se stala za posledních pár let kompletně totalitním státem, vlastně od té doby, co byla zbořena dvojčata v Americe. Od té doby bylo schváleno v Británii šest tisíc zákonů, které jsou proti lidské svobodě. Stále tě sledují kamery, všude jsou mikrofony, které tě odposlouchávají na padesát metrů. To ubíjí každého a nikomu nemůžeš věřit. Každý se bojí každého a to je velice negativní… Ale je to i o tom, že malí podnikatelé nemají šanci. Já pracuji na svých skulpturách a nástrojích s bronzem a měl bych si objednat tři tuny materiálu, protože malé firmy zanikly a ty velké ti míň nedají? Kdo tohle změní? Jednotliví lidé nejsou ve své podstatě špatní, ale musí si uvědomit, že je potřeba podpořit malé podnikání. Nejsme všichni součástí toho globalizačního sajrajtu. A doufám, že ti dobří lidé se snad konečně probudí. To je ten pořádnej řízek, který máme v globálním světě. Spousta bylin, které se užívaly tisíce let, bylo zakázáno, protože jsou tu nenasytné farmaceutické společnosti, které ti předepisují, co přesně potřebuješ. Musíme se vrátit ke svým kořenům a najít to, co jsme ztratili. Duchovně. A o to se já snažím ve své práci.

Jak se tedy třeba díváš na konopí nikoliv ve smyslu drogy, ale jako léčiva?
Konopí se používalo jako lék proti kašli a jako rostlina pro výrobu papíru a provazů a taky na výrobu oděvů. Pak se objevily ty stupidní zákony a veškerá ta agenda okolo toho. Jsem přesvědčen, že bychom tuto rostlinu měli využívat, protože roste hrozně rychle. Pár holandských vědců mi potvrdilo, že to pomůže proti globálnímu oteplování. Negativní je na tom to, že je to zneužíváno a pěstováno pod lampami pro komerční účely. Má to být pěstováno na slunci. Ve chvíli, kdy lidé kouří ty deriváty, tak je to pochopitelně vede k psychózám a zmatenosti.

Takže jsi byl po celém světě. A co byl tvůj důvod usídlit se v Praze?
Já jsem tady byl poprvé v roce 1991, krátce poté, co padla berlínská zeď. Pak jsem tu byl ještě několikrát, ale nepřemýšlel jsem o tom, že bych se zrovna tady usadil. V roce 1997 jsem tady hrál šňůru s německo-holandskou kapelou Gumdrum a potkal jsem zde spoustu úžasných muzikantů a umělců. Tohle turné končilo v Amsterdamu, kde bylo úplně příšerné počasí a já už jsem zase měl prázdnou kapsu, tak mě napadlo se vrátit do Prahy. Zkrátka jsem nasedl na autobus a zůstal tady tři týdny, abych si vychutnal ten genius loci. Ale nakonec jsem po čase začal mít sny o městě s mnoha věžemi a starými magickými zvuky. A ten se stále vracel, ne každou noc, ale mnohokrát. Byl celkem abstraktní, ale nakonec jsem pochopil, že mě to táhne do Prahy. Mně se tahle země líbí, nejen Praha. Líbí se mi, že jste neadoptovali všechny ty regulace v rámci EU a zůstali jste sví. Kdekoliv v Evropě jsou ty samé kavárny, ty samé obchody, všechny ty velké společnosti, které všechno řídí a spousta vlastní identity umírá a to je moc, moc špatný a je potřeba s tím něco dělat. Jasně, že je v pořádku, že jsou otevřené hranice, ale stejně narazíš na kontroly hned za hranicemi. Jednota je hezká věc, ale ne za cenu ztráty vlastní kultury, minulosti a identity. Spousta míst v Evropě je tímhle zasažena a lidé by si to měli uvědomit. Ale právě Česká republika má stále specifickou magii, velice starou magii. Úžasnou historii se všemi těmi alchymisty, filozofy a vědci. Je toho spousta a to je výzva k tomu tady zůstat. Začátek pochopitelně nebyl jednoduchý, všude to trvá několik měsíců, než potkáš ty správné lidi a najdeš si zázemí. Teď mám taky problém si najít kovářskou dílnu, kde bych mohl vytvářet své nástroje. Takže kdybyste o něčem věděli…

Tudíž plánuješ se tady usadit a třeba založit rodinu?
Jo, už mám toho cestování docela dost. Mám pocit, že je načase se usadit a myslím, že se to může stát. Mám českou přítelkyni a ta je nádherná. Já jsem měl vždycky sen vytvořit někde zahradu se zvukovými sochami a možná by to mohlo být nejlepší právě tady.

Foto archiv

Doporučená diskografie:
Metal Moves: Runecarver (FMR 1997)
Frode Gjerstad + Steve Hubback: Demi stify (FMR 1999)
Jord Bifast: And The Earth Moved (FMR 2000)
Recreator: Solar Sahara (FMR 2000)
Metal Moves: Illuminator II (FMR 2001)
The Kortrijk Percussion Project (FMR 2001)
London Vaults (FMR 2007)
Steve Hubback + Ad Peijnenburg: Arrows (FMR 2010)
DVD: Forged From Dreams (FMR 2006)
Kniha: Fire And Steel (Soundworld 2004)

Přidat komentář