Letošní podzimní část pražského festivalu Stimul s podtitulem „Experiment is future mainstream“ bude probíhat v Divadle Archa ve čtyřech blocích, které reflektují aktuální výboje současné hudby. První večer 6. října je věnován průniku „přijatelné progresivní hudby nebo nepřijatelného popu“, což asi nejlépe vystihuje ,magmanoidní‘ projekt švédského umělce Hanse Appelquista. Německá skvadra Kreidler si zase pohrává s prvky ambientu i minimalismu v popově oděném hávu. Jednoznačnou jedničkou v rámci celé akce je pak kytarista a zpěvák Keijii Haino, který zcela signifi kantně vystoupí 13. října v rámci večera nazvaného Hluk versus Ticho. Tento uhrančivý japonský umělec je schopen strhnout do svých hlukových tenat prakticky kohokoliv. Třetí večer 20. října jistě potěší vyznavače experimentálního mága Christiana Fennesze, který tentokrát vystoupí coby turntablista, ale 
před jeho zády se budou skvět hvězdy světové avantgardy jako je nizozemský (žel ex-Ex) baskytarista Luc Ex a hvězdný světoběžník, bubeník Tony Buck, který zde vystupoval v nejrůznějších konstelacích včetně superskupiny Kletka Red. Pro příznivce extraavantgardního hip hopu je tu připravena americká úderka Dälek. Hned následující poslední stimulační den tohoto roku pak představí legendárního britského (potažmo amerického) kytaristu Freda Frithe (známého u nás z kapel Henry Cow, Art Bears či v poslední době Death Ambient), který zcela změnil vnímání hudby v tehdejším Československu již v roce 1979. Večer Legend kytarové improvizace pak doplní francouzský kytarový mág Noel Akchoté, který je schopen svůj nástroj prohnat ocelovými řetězy a stejně tak brnkat v duchu popových námětů (viz recenzi na jeho aktuální album v tomto čísle UNI). Jejich nedílnými souputníky budou tentokrát i americká klarinetistka Beth Custer a český bubeník a perkusista Pavel Fajt, který se objevil se svou tehdejší partnerkou Ivou Bittovou i v avantgardním portrétu o Frithovi Step Across The Border německých režisérů Wernera Penzela a Nicholase Humberta. Ten máte možnost shlédnout jindy v rámci jiného (ale svým způsobem souvztažného) festivalu MOFFOM, o němž se můžete dočíst v rubrice Síto. Abychom si letošní Stimul představili v kontextu jeho historie i současnosti, požádali jsme o rozhovor dva z jeho organizátorů Jana Vávru a Karla Koubu.
Co vás vedlo k založení festivalu Stimul a kdo byli hlavní iniciátoři?
Jan Vávra: Festival jsme spustili v roce 2005 jako akci, na níž spolupracoval kulturní magazín UNI s okruhem lidí kolem časopisu pro jinou hudbu His Voice. Celá léta předtím jsme vlastně pouze lamentovali nad bídným hudebním životem v oblasti alternativní hudby, trápilo nás konzervativní zaměření většiny promotérů, kteří často vozili jen prověřenou muziku, s níž už předem měli fi nanční jistotu. A pokud nějaký zajímavý koncert proběhl, tak byl tak mizerně mediálně propagovaný, že na něj nakonec skoro nikdo nepřišel a hudebník si musel myslet, že je minimálně někde v asijské stepi. Nechtělo se nám čekat celý rok na Alternativu (s jejímž zaměřením se naše dramaturgie zčásti protíná), tak jsme si řekli: Dost, zkusíme to sami. Takže STIMUL vznikl hlavně z frustrace, že se tu nonkonformní hudba živě moc neprovozuje.
V každém případě je patrné, že během posledních tří let nastala v oblasti promotérské strategie určitá změna. Nechci samozřejmě říct, že by to byla nějaká náhlá změna – je to spíš pozvolný proces, který probíhá dodnes a jehož součástí je i náš festival. Promotéři se přestávají bát pozvat méně zavedené kapely, snaží se hledat nová jména a nezůstávat u časem ověřených dinosaurů. S jistou nadsázkou se dá říci, že se v koncertním dění začínáme přibližovat alespoň středoevropskému průměru. Zájem o koncerty podobné hudby vzrůstá i mezi publikem, které už není tak jednostranně zaměřené, i když jistý druh konzervativismu a jakéhosi subkulturního časového zacyklení zde stále v dost podstatné míře přetrvává.
Hodně jste se orientovali na polskou scénu, která u nás byla pohříchu opomíjena. Můžete zhruba zhodnotit, co právě polské soubory vnesly nového do vašeho hudebního vnímání?
Karel Kouba: Právě bližší setkání s polskou scénou bylo vlastně silnou inspirací a zároveň iniciačním momentem při vzniku našeho festivalu. Jednak jsme obdivovali, že Poláci mají skvělé kluby jako třeba bydhošťský Mózg nebo krakovskou Alchemii – tedy kluby, které pravidelně přivážejí široké spektrum avantgardní hudby a ze svého zaměření nijak neslevují. Samozřejmě nás ale nejvíce fascinovala životná polská hudební scéna, která je s tou českou svou pestrostí a mnohostranností naprosto nesrovnatelná. Tento rozdíl je samozřejmě dán jinou výchozí situací, širokou historickou platformou, na níž bylo možné navazovat – od Komedy, Osjana až po Stańka nebo polské punkery. Na Polácích nás překvapila asi hlavně jejich otevřenost vůči všem možným i nemožným hudebním žánrům a jejich inspirované fúzování s jazzovým základem do originálních forem, což je věc, která naší scéně ještě stále výrazně chybí. Postupem času jsme přesáhli do širšího středoevropského prostoru a zjistili, že podobně plodná situace existuje například i v Maďarsku. Tuto strategii ,expanze‘ na východ hodláme i do budoucna dodržovat.
Naším historicky prvním koncertem byli vratislavští elektrojazzoví Robotobibok a hned zpočátku nás zaskočil zájem publika – kapela se setkala s překvapivým úspěchem (tedy příjemně zaplněným NoDem) a nadšeným ohlasem a na dlouhou dobu to byl náš nejúspěšnější koncert. V rámci dalších cyklů jsme se na STIMUL snažili pozvat interprety, které polskou scénu nějakým způsobem přesahovali – ať už to byl evropsky uznávaný jazzman Mikołaj Trzaska, elektrojazzoví improvizátoři Pink Freud, alternativní country Mitch&Mitch nebo elektronik Paul Wirkus. Letos představíme pouze jedno jméno (a není to proto, že by se polská scéna vyčerpala), ale toto ,jedno jméno‘, tedy Bassisters Orchestra, se skládá z výkvětu současné polské ,jiné hudby‘ v tom nejeklektičtějším smyslu slova – od hip hopu přes elektroniku až po free jazz.
Co je základním krédem festivalu Stimul a proč jste zvolili zrovna tento název?
Karel Kouba: Název STIMUL byl nasnadě právě při východisku z oné výše zmíněné frustrace, chtěli jsme tu koncertní život rozhýbat, ukázat, že udělat velmi náročný hudební festival je i v tuzemských podmínkách možné a že to lze udělat nově, jinak a poutavě. A ono to šlo. Neříkáme, že by to byla naše zásluha, to bychom byli opravdu příliš nai vní, ale prostě se – jak již bylo řečeno na počátku – scéna ,jiné hudby‘ začíná pomalu dostávat do pohybu. Rok po vzniku našeho festivalu vznikly další volné koncertní cykly, které se zaměřily na muziku, kterou u nás nelze příliš často slyšet – kromě jiných například Other music, Music Infi nity, Sperm, nyní vznikl v NoDu cyklus Impro nebo na současnou bastardní elektroniku zaměřený cyklus Recyclit.
Možná by bylo na místě zmínit také letošní festivalové motto „Experiment is future mainstream“, což je teze, která má ustrnulé pojetí experimentální muziky jako menšinového žánru pro intelektuály do jisté míry zpochybnit. Celá koncepce festivalu by v návaznosti na to měla klást otázky, týkající se vztahu těchto dvou hudebních prostorů, a zároveň poukázat na jejich vzájemnou inspiraci a prostupování.
Měli jste někdy vzor v jiném evropském respektive světovém festivalu tohoto typu?
Jan Vávra: U některých festivalů je inspirace zahraničím zcela zřejmá a není to vůbec na škodu (například Sperm se inspiroval barcelonským Sónarem a musím říct, že to na české poměry zvládl velice dobře). Při zakládání jsme přímo vzor v nějakém konkrétním festivalu neměli, ale jak již bylo řečeno, měli jsme jistou volnou inspiraci z dramaturgie polských nezávislých klubů i příležitostných festivalů. Nyní je nám ze zahraničí asi nejbližší Donaufestival v Rakousku, vlastně i co se termínového rozvrstvení týče (tři víkendy za sebou).
Co má přinášet Stimul českému divákovi?
Jan Vávra: Kromě toho, že by měl STIMUL českému divákovi přinést mohutný hudební stimul, nám jde především o jeho konfrontaci s aktuálními trendy nonkonformní – nebo chcemeli ,jiné‘ – hudby. Festival jsme od začátku orientovali na zahraniční scénu s tím, že většina vystoupení jsou české premiéry, takže je zde i jistá myšlenka ,výchovného‘ přesahu. Český divák by tak měl začít být více otevřený novým, nezvyklým a nezavedeným trendům a měl by o nich více přemýšlet. Možná je to naivní představa, ale my v takovou utopickou vizi opravdu věříme.
Váš tým je relativně různorodá společnost. Jak vybíráte konkrétní umělce?
Jan Vávra: Je nás nyní dohromady pět. STIMUL od počátku děláme všichni společně ve svém volném čase, nikdy jsme neuvažovali o jakémkoliv fi nančním přilepšení plynoucím z jeho pořádání a vlastně je to jen takový perverzní koníček. Obstaráváme vše od dramaturgie až po produkci, takže máme víceméně rovnocenné role. Už proto, že jsme opravdu ,různorodá společnost‘, jsme hudebně každý trochu někde jinde. Proto se dramaturgie orien tuje na poměrně rozmanitý žánrový výsek, ale tato svého druhu roztříštěnost spíše pomáhá vytvořit program plný vnitřních souvislostí a inspirujících pnutí. O programu se často do krve hádáme, ale vlastně s vědomím toho, že je to pro dobro věci. Dochází tak k jakési zdravé soutěži a složitému hledání průsečíků. Odlišné hudební zaměření každého z nás a orientace v jiných oblastech současné hudby samozřejmě prospívá programu také z hlediska jeho pestrosti.
A koho byste třeba v budoucnosti (bez ohledu na fi nanční možnosti) chtěli přivézt?
Karel Kouba: To je poněkud záludná otázka, protože se vzhledem k rozrůstající se pořadatelské aktivitě trochu bojíme, že si naše nápady někdo přivlastní a předběhne nás. Těch jmen máme na seznamu opravdu hodně, o některá se snažíme už od roku 2005, s některými průběžně komunikujeme, domlouváme a přesouváme termíny. Pokud bych měl mluvit za sebe, přál bych si v dalším ročníku Sunn O))) a Christiana Marclaye.
Foto: archiv