The Ex: Doba punku skončila

Počátkem listopadu vystoupila v pražském Paláci Akropolis holandská skupina The Ex, která na konci sedmdesátých let vzešla ze scény anarchistického punku, ale stejně dobře ji lze považovat za přední představitele alternativního rocku. Svůj záběr navíc v posledních letech rozšířila o africkou hudbu, na poslední desce s ní hraje slavný etiopský saxofonista Getatchew Mekuria. Na otázky ještě před koncertem odpovídal kytarista Andy Moore.

Proč po odchodu baskytaristy Luka Exe, který se nedávno v Praze představil v Regenorchestra XII., pokračujete jen ve čtyřech? Není snadné najít baskytaristu, který by se hodil do kapely jako The Ex. Luc, který 12_doba_punku1hrál s The Ex osmnáct let, měl velmi zvláštní styl hry a není snadné najít za něj náhradu. Přirozeně jsme nehledali člověka, který bude hrát přesně jako on, ale ono ani najít někoho jiného vhodného není otázka deseti minut. V mezidobí jsme si řekli – proč bychom to nezkusili ve čtyřech, uvidíme, jak to půjde. Mě vždycky zajímalo hrát na barytonovou kytaru. A ono to fungovalo velmi dobře. Možná v budoucnosti změníme názor a vezmeme baskytaristu, ale teď jsme velmi spokojeni s cestou, kterou jsme si vybrali, máme dvě barytonové kytary, které mohou nahrazovat baskytaru, přičemž Jo zpívá a Katherina hraje na bicí. Protože máme méně nástrojů, je zvuk mnohem průzračnější a čistší. Myslím si, že hudba je tanečnější, než byla dříve, rytmus v posledních pár letech swinguje a snáze se na něj tančí, ale my nevytváříme strategie nebo plány, prostě k tomu došlo.

Zachováváte si typickou divokost?
Pořád máme dost rychlých a docela divokých a intenzivních pasáží, na tom se nic nezměnilo, hudba je sice průzračnější, ale tempo je pořád rychlé. Jen přibylo více dlouhých opakujících se frází, skutečně chytlavých tanečních rytmů většinou inspirovaných africkou hudbou.

Co pro vás africká hudba znamená?
Musím upřesnit, že mám hlavně zájem o hudbu z východní Afriky, poslouchám ji skoro dvacet let a zamiloval jsem si ji. Moc ale neumím vysvětlovat, proč se mi nějaká hudba líbí. Africká hudba12_doba_punku2, zejména etiopská, ugandská a malawská, se mě hluboce dotkla, ale sám přesně nevím proč, ani nerozumím slovům, která zpívají. Zajímají mě hlavně její jednoduché melodické linky a fascinující polyrytmy. Mám velmi rád její repetitivnost, její rytmus, který je velmi účelný, i její jednoduchost. Vcelku zní velmi komplexně, ale každý muzikant hraje něco docela snadného. Je to krásná ukázka spolupráce mezi lidmi, každý může přispět svým partem a výsledek může být jako kouzlo. Podobným způsobem vytváříme hudbu i my, každý z nás hraje něco docela jednoduchého, prosté linky, snadné party, nikdo z nás není virtuos, který hraje virtuosní sóla, ale v kombinaci vzniká něco výjimečného a my sami to ani plně neovládáme. Hodně africké hudby, alespoň té, co ji mám rád, má v sobě tento aspekt.

Myslíte si, že The Ex jsou stále součástí alternativní scény?
Nevím, co míníte označením alternativní hudba, ale alternativní rock neposlouchám.

Myslel jsem pokračování v pojetí, s nímž přišli Henry Cow a Art Bears a další kapely z hnutí Rock In Opposition. Nevidíme se jako součást této scény, protože většinu kapel, které jste jmenoval, nikdo z nás ani neposlouchal. The Ex začali na punkové scéně, byli součástí scény amsterdamských squatterů a punkového a postpunkového hnutí. Většina dalších kapel z ní už ale neexistuje a my pokračujeme v tom, že si tvoříme svou vlastní hudbu. Můžete nás nazývat rockovou kapelou, protože máme kytary, ale my nehrajeme rock, naši hudbu nevnímám jako rock, neodpovídá mojí definici rocku. Vytvořili jsme vlastní pojetí, hudbu The Ex, pro kterou ale nemáme žádný název. Vydáváme se na hudební dobrodružství, mohou být s africkými hudebníky, s improvizujícím saxofonistou nebo s francouzskou kapelou hrající progresivní rock, pro nás tyhle kategorie nic neznamenají. Posloucháme mnoho různých stylů, což nám zajišťuje další vývoj. Dál jdeme napříč všemi styly a necháváme se jimi ovlivnit. Necítíme se proto součástí žádné scény, ale necítíme se izolováni. Daří se nám nacházet muzikanty, kteří se nám líbí, a s nimiž spolupracujeme. Na oslavu pětadvaceti let existence jsme si najali velký autobus a jeli turné s našimi oblíbenými kapelami, italskými Zu, kteří jsou docela hluční, s holandskými Zea, kombinujícími elektroniku s kytarami, a s etiopským zpěvákem Mohammedem Jimmim Mohammedem. Všichni hráli hudbu pocházející z rozdílných světů, a přesto jsme ji pociťovali jako blízkou. Nemá to co do činění se styly, ale s přístupem, energií a duchem.

Čím to, že jste se od jednoduchého punku dostali až tak daleko?
Protože punk patřil určité době a ta skončila. I dnes existují punkové skupiny, ale ty neshledávám zajímavými, punk patří konci sedmdesátých let a byl to více přístup než samotná hudba. Já ani neměl moc rád původní punkové kapely, mnohem raději jsem měl kapely, které přišly hned poté, postpunkové kapely, které mi zněly divně a zajímavě, jako 12_doba_punku3Gang Of Four, The Slits či Birthday Party. Skutečnost, že nás stále označují za anarchopunkovou kapelu, souvisí s tím, že jsme vznikli na určité scéně a punková nálepka, kterou jsme dostali, nám zůstala. Kdo nás však slyší, pochopí, že je divné nás nazývat anarchopunkovou kapelou. Už s tím nejsme spojeni, ale nestydíme se za to, nebyli jsme z této společnosti vyloučeni, jen to není relevantní označení pro hudbu, kterou dnes děláme. Nás zajímá vytvářet hudbu a ne být spojeni s nějakou scénou. A punková scéna dnes – to je jen móda a obchod, není na ní skutečně nic zajímavého. Více než všechny punkové desky mě zajímá elektronická taneční hudba z Jamajky, dub step nebo americký hip hop – prostě něco, co se odehrává nyní, je živé, vitální a vyvíjí se to. Je to trochu jako s jazzem. Když posloucháte jazzové nahrávky, uvědomíte si, že tyhle kapely měly velké okamžiky, ale když lidi chodí studovat jazz na konzervatoř, je to trochu divné. Ale možná budou brzy chodit studovat na konzervatoř punk. To teprve bude smutné.

Přidat komentář