Švýcarští The Young Gods se o posledním dubnovém víkendu představí v Praze hned třikrát. V Paláci Akropolis odehrají dva koncerty, protože první naplánovaný na 27. dubna byl už měsíc před koncertem téměř vyprodán. 
A v sobotu 28. uvedou opět komponovaný program o Amazonii, kde se ambientní plochy střídají s vystoupeními antropologa Jeremy Narbyho, jehož knížka Kosmický had o zvláštní podobnosti vidění Indiánů po požití halucinogenních drog a výzkumů molekulární biologie právě vychází v českém překladu v nakladatelství Rybka Publishers. Koncerty jsou však součástí turné The Young Gods k letošní desce Super Ready / Fragmenté, na níž se skupina vrátila k rockovému nasazení nejúspěšnější desky TV Sky. Švýcarské trio tak uzavírá kruh, když se od ambientu vrací ke kořenům své tvorby. Písňové novince dominují samply zkreslené kytary, hnané vpřed živými bicími. Naléhavost opět umocňuje podmanivý hlas Franze Treichlera, který před koncertem poskytl rozhovor.
Co vás vedlo k návratu k rockovějšímu zvuku?
Možná je přirozené, že jsme po třech čtyřech letech, kdy jsme se věnovali elektronice, potřebovali něco přímočařejšího, rockovějšího. Druhým důvodem byla naše snaha reagovat na současnou společenskopolitickou situaci. Chtěli jsme být přímočařejší a hlasitější. Ale nebylo to vědomé rozhodnutí: tak a teď uděláme rockovou desku. Přispěla k tomu celá řada příčin včetně potřeby křičet hlasitěji. Situace, ve které žijeme, nás asi dělá zlostnější.
V čem se zhoršilo společenskopolitické klima, že jste se vrátili k až punkové agresi?
I když hudba a texty The Young Gods jsou dost abstraktní, většinou za nimi stojí snaha reagovat na stávající situaci. Proto se v nich skoro vždy objevují společenské nebo politické souvislosti, snad s výjimkou nedávných ambientních nahrávek. Tyto souvislosti nejsou nikdy vyjádřené přímo, většinou jsou jen naznačené, naším způsobem je reagovat abstraktně. Domnívám se, že je lepší lidem věci naznačovat, než vykřikovat slogany. Musí to vycházet z hloubky a mluvit k duši víc než článek v novinách. Vezměte si obal desky.
Myslíte tu pistoli?
Vy říkáte pistole. Já říkám, že to není jen pistole, je to pistole, která je něčím přikrytá, která je schovaná pod něčím zářivým. Mluvím o sociálně politickém kontextu, proto jsem ten obrázek použil. Ukazuje, co se snažíme říci: že z násilí a války jsme udělali něco přirozeného, postupně jsme si začali myslet, že se staly osudově nevyhnutelnými. Můžete je uctívat nebo skrývat, co si o nich myslíte, ale krok za 
krokem se staly hroznější, každý den přibývá násilí a vy s tím nic neděláte.Násilí proniká do každodenního života, do inzerce, do zábavy, do ulic, což je důsledek společenskopolitické situace. Strach se prodává a strach se kupuje. Kolik politiků zvedá vlajku strachu, aby se lidi báli a byli poslušní, aby zůstali zaslepení a stali se oběťmi ekonomického systému, který z nich dělá běžence. Snažíme se zabývat těmito tématy a zajímá nás také, nakolik jsi spoluviníkem systému, kam se v něm ty sám stavíš, zda rezignuješ a akceptuješ jej, nebo se s tím vším pokoušíš něco udělat.
Zvuk nasamplovaných kytar je také mnohem syrovější, zkreslení jsou tak silná, až mění jeho podstatu.
To ano, ale já si myslím, že všechno je zkreslené. A já, vlastně my jako kapela, si někdy nevybíráme únikovou cestu, kdy děláme věci hezčími, protože potřebujeme něco, co přesahuje všední život, ale občas si taky zvolíme cestu konfrontace, kdy nezkoušíme zavírat oči a být slepí. Na desce je hodně, neřekl bych přímo agrese, ale určitě hrubé síly. A hrubá síla je prostředek, která nemusí vždy útočit na lidi, ale může jim přinášet i pozitivní energii, zatímco agresivita je zacílená na lidi negativně. V tom je ten drobný rozdíl. Když stojím u vulkánu, může mě popálit, ale zpovzdálí můžete vnímat sílu Země.
Na albu je patrný producentský rukopis bývalého člena Swans Roliho Mosimana, který spoluutvářel sound raných alb.
Byl koproducentem a celé album míchal. Zase žije ve Švýcarsku a po desetileté pauze opět spolupracujeme, oba máme rozdílné zkušenosti, ale společná energie je velmi dobrá. Už jsme začali pracovat na další desce, která přijde po Super Ready. Chtěli bychom na ní využít akustických nástrojů, což je jeden z důvodů, proč jsme začali živě vystupovat i akusticky.
Pamatuji si, že akusticky jste několik písní včetně Skinflower hráli už v Ženevě v roce 1992.
Přesně tak. Některé jsme taky spolu s pár akustickými coververzemi natočili pro rádia. Ale hlavním důvodem bylo, že loni jeden curyšský časopis věnoval kapele celé zvláštní číslo a požádal nás, abychom při příležitosti jeho vydání udělali speciální koncert. Měli jsme asi dvacet minut akustických písní a napadlo nás – proč jich neudělat celou hodinu, což by bylo taky docela dobré na další desku, která přijde po Super Ready. Odehráli jsme hodinový koncert akustických verzí našich písní, ať už z nového alba nebo starších desek. Protože byl velmi dobře přijatý, rozhodli jsme se uspořádat akustické turné po Švýcarsku. Nyní se s tímto programem pokoušíme dostat za hranice.
Budete hrát akusticky i v Praze?
Na tomto turné ne, možná tak jednu písničku. Budeme hrát hodně písní z poslední desky, myslím, že by pro posluchače bylo matoucí, kdybychom po vydání nové desky hráli jen akusticky. Akustické turné přijde později. Zatím však nevíme kdy. Pořadatelé akustickému programu moc nevěří, protože je to pravý opak zažité podoby kapely. Většinou říkají: akustičtí The Young Gods to pro mě není. Krok za krokem se to ale mění, takže i s tímto programem někdy dorazíme.
Foto archiv