Londýnskou (ale de facto spíše nomádskou) kapelu The Tiger Lillies není potřeba v našich luzích a hájích příliš představovat. Pokud máte potřebu osvěžit si detaily, odkazuji na červnové číslo UNI z roku 2004, kde je jejich čtyřstránkový profi l. Od té doby však šramlové power-trio rozhodně nezahálelo a připsalo si na své konto celou řadu počinů. Ještě v roce 2004 stihli soundtrack k loutkové operetce Punch And Judy (viz recenze UNI 12/04) a vydali také o pár let dříve v Hamburku natočené morbidní dílko s výstižným názvem Death And The Bible. V osmnácti 
drobnůstkách najdeme popis posledních okamžiků Ježíše Krista a meditování o smrti vůbec (včetně poznámek o pravděpodobném stavu ledvin a jater, které už opravdu čekají na neodvratný konec). Syrovou až bluesovou atmosféru s minimalistickými aranžemi doplňují občas klávesy i dechové nástroje hostujících německých hudebníků.
Tehdy už měl nějakou dobu kapelu v merku Alexander Hacke z Einstürzende Neubauten. Jejich následná spolupráce vyústila v projekt Mountains Of Madness na bázi povídek amerického klasika hororové literatury Howarda Phillipse Lovecrafta, který měl premiéru v berlínské Areně 18. srpna 2005. Hacke tu poprvé propojil akustický projev The Tiger Lillies se svými elektronickými hrátkami a vše opentlila italskou a holandskou renesancí ovlivněnými kresbami režisérka Danielle de Picciotto. Pomyslným středobodem se stala téměř dvanáctiminutová skladba The Music Of Erich Zann (mimochodem – touhle povídkou se kdysi inspirovali i belgičtí Univers Zero), kde se písňová forma a elektronické eskapády prolínají nejorganičtěji.
Rok 2006 byl pro Tygří lilie ve znamení dvou divadelních představení. V The Little Matchgirl (Děvčátko se sirkami) podle Hanse Christiana Andersena dokázal výhradní autor repertoáru The Tiger Lillies Martyn Jacques dokonale vystihnout mrazivou atmosféru tklivého příběhu za pomoci smyčcového tria, které ústrojně zaranžoval vídeňský dirigent Christian Kolonovits. Ten je také výrazně podepsán pod sound trackem k černé komedii Felixe Mitterera Die Weberischen popisující problémy Wolfganga Amadea Mozarta s jeho ženou, tchýní a švagrovými. Celý opus otvírá Mozartova skladbička, k níž napsal Jacques text. Následující děj pak jasně charakterizuje následující Life’s Bitch a do hořkého konce vše podmalovává třiadvacetihlavý Orchester der Vereinigten Buhnen Wien.
Spolupráce s velkým tělesem se The Tiger Lillies zřejmě zalíbila, a tak se na následujícím albu Urine Palace spojili s The Symphony Orchestra Of Norlands operan. Kromě urologických i dalších medicínských a typicky loserských písní tu zazní i evergreen dvojice Rodgers-Hart My Funny Valentine. To vše v živém provedení. Klasickou podobu svých koncertů však Lillies zachytili skvostně až na 2CD s lakonickým názvem 17th Of April 2007 Soho Theatre. Něco málo víc než měsíc nato se Tygříci už poněkolikáté vrátili do Prahy, aby tady s Hackem předvedli Hory šílenství. Při této příležitosti jsme si s Martynem upřesnili pár podrobností.
Když jsme mluvili s britskými improvizátory, stěžovali si, že koncertování v Británii je velice obtížné a že přežívají jenom díky vystoupením v Evropě. Jak je to s vámi?
Já si myslím, že jsme v Anglii docela v pohodě, protože nehrajeme improvizovanou hudbu. Ale pochopitelně lidé na různých místech mají rádi různou hudbu, a tak za nimi musíš cestovat. A to děláme i my.
Kde jste teď nejpopulárnější?
V Rusku a Řecku. Do Řecka nás pozvali nejdřív na šest týdnů a hrávali jsme v Aténách v menších klubech pro pár stovek lidí, ale pak se z toho stal hit a poslední dva týdny bylo nabito. Pak už nás pozvali na jedenáct týdnů a každou noc na nás přišlo tisíc lidí. Každý den. Podobné to bylo ovšem i v Londýně, když jsme hráli k divadelním představením.
Jak jste se potkali s Alexanderem Hackem?
To bylo v San Francisku… Nebo že by v Berlíně? Prostě přišel a tvářil se jako náš fanoušek a zajímal se o spolupráci. A pak nám nabídl projekt podle H. P. Lovecrafta. Mě tenhle druh hororů nikdy moc nebral, ale docela mě bavilo napsat k tomu písničky. Takže to byla původně jeho myšlenka. Nebo možná Danielle? Nejsem si jist.
Ty jsi předtím znal Einstürzende Neubauten?
Ani ne. Vlastně jsem teď nedávno chtěl jít na jejich koncert, ale stihl jsem jenom půlku jedné skladby. Ale není to můj styl.
Jak to bylo s Mozartovským projektem?
To byl zase nápad producenta. Prostě nás pozvali k hotové věci, tak jsem napsal lilliovské písně s mozartovskou příchutí. Je to zkrátka normální divadelní představení se čtrnácti vloženými písněmi. Má to pevný scénář.
Jak vidíte vaše české fanoušky dnes?
Pro mě je Praha opravdu speciální místo ohledně The Tiger Lillies, protože tady jsme poprvé hráli pro větší publikum. To bylo v Repre a ten klub byl tehdy vlastně takovej podzemní squat. Bylo pro nás úžasný hrát pro tisíc lidí. Ale pamatuji si, že jsme tehdy byli opravdu nervózní. Měli jsme pořádně staženej zadek.
Hrajete ještě vůbec v malých klubech?
Občas jo. Hlavně v našem domovském klubu v Soho. To jsou vystoupení pro šedesát až sto lidí. Taky se nám to stane v místech, kde nás ještě pořád nikdo nezná.
Foto: archiv