Jedinečným fenoménem hudebních dějin posledních dekád jsou umělci, kteří vstoupili do cizí kultury a natolik v ní vynikli, že u místních hudebníků dokázali obnovit zájem o tamní lidovou hudbu, do té doby považovanou za cosi nepříliš atraktivního. K nejvýraznějším příkladům tohoto jevu patří Ross Daly, původem Ir, který se narodil v Londýně a vyrůstal ve Spojených státech. Před více než třiceti lety se usadil na Krétě, jeho nástrojem je houslím příbuzná třístrunná krétská lira. Vedle tradic z Kréty studoval hudbu v Turecku, Indii, Íránu, Afghánistánu i Egyptě. Řekové mu přezdívají „muž, který nezná hranice“, mezi hráči z celého Středozemí je kultovním hrdinou a v městečku Houdetsi poblíž Iraklionu pořádá každé léto několikatýdenní hudební semináře s lektory i studenty z celého světa. V minulém čísle jsme otiskli první část rozhovoru, dnes následuje dokončení. Rozhovor vznikl v přízemní místnosti Dalyho krétského domova v Houdetsi, který je zároveň nástrojářskou dílnou, hudebním muzeem i místem letních workshopů, za střídavé přítomnosti celkem tří psů, z nichž ten nejstarší se jmenoval Beethoven.
Hudba z Kréty zní Evropanům orientálně, zatímco lidem z Východu připadá evropská. Co je vlastně její esencí, když necháte stranou nástroje? Je to výraz, stupnice, rytmus? Velká část krétské hudby je spojená s tancem, ten rytmický aspekt je velmi důležitý. Třeba tanec syrtos je ve 4/4 taktu, což ale neznamená, že na každou 4/4 skladbu lze tančit syrtos. Vedle správného počtu dob tam musí být ještě určitý feeling, jinak by tanečník neudělal ani krok. Běžný tanečník o hudbě či stupnicích nic neví, ale když slyší něco krétského, ihned to pozná, reaguje na to tancem. A pak vám také řekne, jestli se na to tančilo dobře nebo špatně. Podle mě to není neomylné kritérium, ale je to dobré kritérium. Takže, na krétskou hudbu se musí dát tancovat. Ale také se k ní musí dát zpívat. Krétská hudba má přitom velmi zvláštní stupnice, ale tuhle stránku si hráč neuvědomuje, na Krétě neexistuje žádný systém jako jsou módy maqam v orientálních zemích. Krétští hudebníci se v místních stylech dokážou snadno pohybovat, aniž by je analyzovali. Jména not se naučili až v posledních letech.
„Nejsem purista, nevěřím na konzervaci hudby z minulosti, ale vím, že další rozvoj tradiční hudby, který je nutný, by měl probíhat se zřetelem na hudbu samotnou a ne na komerční cíle. Ty jsou prioritou pro řadu talentovaných hudebníků, což je škoda, vzniká tak spousta šmejdu. Ale naštěstí stále existují lidé, kteří dělají kvalitní hudbu.“
Pro vaši skupinu, která začala před 25 lety pod názvem Labyrinthis, bylo vždy typické prolínání hudby z Kréto doložit konkrétně vaším repertoárem? Tak například: na začátku
koncertu hrajeme moji skladbu, založenou na stylu západní Kréty, potom nějaké lidové téma, potom skladby které napsal An dreas Rodinos. Ten byl považován za vůbec nejlepšího hráče na krétskou liru, ale bohužel zemřel roku 1937 ve věku 22 let na tuberkulózu. Pak nějaké naše improvizace, pak skladbu mého učitele Kostase Moundakise, a pak je čas na ty zeměpisné přesahy, například Bayati Shiraz v ázerbajdžánském stylu, maqam Hijaz v arabském stylu, nebo třeba skladba, kterou jsem napsal společně s indickými hudebníky, v níž je kus Ragy Bhairavi.
KRÉTA, OSTROV SAMOUKŮ
Rodinos toho do těch svých 22 let musel asi hodně stihnout. Jak se vlastně člověk stane nejlepším hráčem na liru? To je docela zajímavé, protože o něm se zrovna nedá říct, že by to byl největší virtuoz. Lidé ho respektovali proto, že hrál s mimořádným vkusem a porozuměním, ve správném duchu. Existovali technicky vyspělejší virtuozové, ale citem a výrazem se mu nevyrovnali.
Vaším učitelem byl jiný významný hráč, Kostas Moundakis, který zemřel roku 1991. U koho se učil on? Předpokládám, že na Krétě, podobně jako v jiných etnických hudebních kulturách, se hudba předávala z generace na generaci. Na Krétě naopak žádná tradice učitelů nebyla, převládají samouci. Tady to není jako v Indii, kde žák má svého guru, u nějž třeba i bydlí. Na Krétě každý hledá vlastní cestu, každý na to musí přijít sám. Ledaže má štěstí a žije v blízkosti nějakého mistra. Díky tomu existují jisté vesnice jako Spilli u Rethymno, kde je velká koncentrace hudebníků.
Ale doba pokročila, i na Krétu dorazil nahrávací průmysl, mladí hudebníci si stahují sóla z nahrávek. Jak se tyto změny promítají na ostrov hudebních samouků? Nahrávací průmysl hráče přinutil, aby měli širší repertoár než v minulosti, což ale také stírá hranice mezi regionálními styly. Dříve se u každého hráče dalo poznat, z které vesnice pochází, dnes jsou lidové tradice poznamenány ekonomicky úspěšnými styly pop music. Ale dodnes jsou tu výjimeční hráči, kteří nekopírují minulost, ale tvůrčím způsobem na ni navazují. Je jich hodně a nejsou moc známí, protože ti známí hrají popík.
TRANSKULTURNÍ PROJEKTY
Vy pořádáte každoročně hudební semináře. Zaměřujete se spíš na návštěvníky z Kréty, Řecka, anebo z ciziny? Cizinců bývá asi polovina, a to je dobře, protože chci, aby si studenti z Kréty rozšířili obzory. Místní hudebníci znají třeba všechny poslední hity ze Spojených států, ale přitom nevědí, jaká hudba se hraje v sousední zemi. Snažím se, aby poznali vlastní tradici i hudbu ze sousedních středozemských regionů, která je spřízněná. Každý z workshopů trvá týden, sedm hodin denně.
Jak těžké je dostat sem dobré učitele? Já to vidím takhle: pokud někdo cvičí deset hodin denně na saz, asi nemá čas na nic jiného a není ani bohatý. Ale právě takový typ žáka-hudebníka mě zajímá. Na druhé straně, když chci dobrého učitele, musím ho dobře zaplatit, protože si to zaslouží. Takže uprostřed vzniká velká mezera, kterou je nutno zaplnit. Naštěstí se nám daří ji zaplnit podporou z Evropské unie i od regionální vlády na Krétě.
Také se u vás například učí bulharské sbory. Ale je vůbec možné přenést tradiční styly mimo oblast jejich vzniku? Konkrétně u bulharských sborů máme velkou tradici, u nás vyučuje Cvetanka Varimezova, žije v Los Angeles, kde také učí, a kuriózní je, že jezdí učit i do Bulharska. Má úžasné zkušenosti s tím, jak zpěv učit cizince.
Jeden z workshopů, který sám vedete, se jmenuje Kompozice a ansámblová práce v transkulturním kontextu. Co to vlastně znamená? Jak víte, transkultrní projekty, střetávání kultur, to je teď frekventované téma. Například jsme tu měli špičkového hráče z Íránu, který hrál s Indem. Muzikanty z odlišných kultur zajímá se navzájem střetávat, a pak tu máme celý tenfenomén 
zvaný world music, ať už znamená cokoli. Někteří lidé jsou proti takovýmhle mixům zaujatí. Já nejsem proti, protože to je zcela přirozený následek současného stavu světa. A ve svém kursu se snažím předat to, co jsem sám během své praxe poznal. Proč některé kombinace nástrojů fungují a jiné ne. Každý tradiční ansámbl tvoří delikátní rovnováha nástrojů. Lidé by měli znát rizika spojená s tím, když tu rovnováhu porušíte. Třeba v arabském ansámblu kraje kanun, oud, nei, rebab nebo housle a tamburina. K tomu se hudebníci dopracovali během staletí metodou pokusu a omylu. Když k téhle sestavě přidáte jeden nástroj navíc, můžete tu rovnováhu úplně zrušit – ale také jsou cesty, jak uspět. Jak ty problémy určitých nástrojových kombinací řešit. Nejsou to jen problémy estetické a hudební, ale i technické. A proto na ten seminář, aspoň na jeden den, pozvu svého zvukaře, který mluví o problémech s frekvencemi určitých nástrojů. Proč třeba lauto a oud nezní dohromady dobře. Stává se totiž, že zvuk jednoho nástroje vytěsní zvuk jiného. Anebo když třeba chcete dosáhnout plnějšího zvuku tradičních nástrojů a přidáte kontrabas. Ten nástroj sice nemá pražce a s laděním tedy není problém, ale výsledný zvuk je nakonec naopak chudší. I to má technické příčiny. Ten můj seminář je pro skladatele i hudebníky bez rozdílu nástrojů.
WORLD MUSIC V JÁMĚ LVOVÉ
V roce 2007 jste vystupoval na hudebním veletrhu WOMEX. Objevil jste tam nějaké nové možnosti? Chtěl jsem tam zdůraznit ten vzdělávací aspekt. World music je expandující fenomén, hlavně v produkční a obchodní sféře, a je tedy zapotřebí obnovit rovnováhu. Zdá se mi, že regionální styly jsou vrženy do arény plné lvů, což je byznys, který ty styly sežere.
Cítíte nějaké uznání ze strany Řeků, jako cizinec, který věnoval svůj život ve prospěch jejich kultury? Snad ano. A snažím se to uznání proměnit v kapitál pro své projekty. Třeba teď chystám zimní turnus seminářů na ostrově Lefkada.
Tady v Houdetsi máte velkou sbírku nástrojů, nechal jste si na ně udělat soudní odhad? Kdybyste je chtěl teď koupit všechny najednou, stálo by to hodně peněz. Je to výsledek mých cest za posledních 30 let. Co jsem si kdy vydělal, utratil jsem za nástroje. Chtěl bych kontaktovat jiné sběratele, domluvit výměny za účelem výstav.
Jste znám svým kritickým postojem k současné řecké populární hudbě. Ale Řecko je na tom ve srovnání se střední Evropou – Českem, Německem a Rakouskem – vlastně dobře, váš pop má vlastní tvář, kterou vám Češi můžou závidět. Je pravda, že Řekové jsou k té své hudbě velmi pozorní, ale co se dá zahrát na ploše tří minut? Máme spoustu zpěváků, kteří nejsou moc zajímaví, ale hrají s nimi vynikající muzikanti.
Za tu dobu co tu spolu mluvíme, nás navštívili celkem tři psi, a někteří z nich mají hudební jména. Sledujete tím nějaký záměr? Beethovena pojmenovala jedna osmiletá holčička, když byl ještě štěně, a to podle fi lmu, v němž hrál bernardýn jménem Beethoven. Teď už je mu patnáct let, na psa je tedy už docela starý.
Před lety, v našem prvním rozhovoru v Athénách, jste vyprávěl, jak jste objevoval Krétu: koupil jste si osla. Mělo by to půvab i teď, kdy má každý zdejší farmář terénní Toyotu? Ne. To, co jsem tehdy udělal, se může stát jednou za život. Osli se tu ale pořád používají, nejdéle se udrželi na vinicích, kam není přístup autem. Já měl osla, jen aby mi vozil věci. Hudební nástroje.
O ROSSU DALYM I JEHO OSLU S YIORGOSEM XYLOURISEM
K nejvýznamnějším postavám krétské hudby patřil Nikos Xilouris, zpěvák a hráč na liru, v jehož rodišti v městečku
Anogia pod nejvyšší horou Kréty Psiloritis je dnes muzeum. Xilourisovo jméno nese také jeden z nejlépe zásobených kamenných i internetových obchodů s řeckou hudbou (http://xilouris. gr). Nikos Xilouris zemřel v roce 1980 na mozkový nádor, dodnes je ale aktivní jeho bratr, rovněž hráč na liru, známý pod přezdívkou Psarantonis. Psarantonisův syn Yiorgos Xylouris hraje naloutnu lauto a žije stejně jako Daly v Houdetsi.
Váš soused, Ross Daly, člověk známý svými přísnými nároky, vás pravidelně zve jako lektora na své workshopy. Jak dlouho ho znáte? Od svých devíti let. Poprvé jsme se setkali za zvláštních okolností. Hrál jsem s ostatními dětmi fotbal. Volali na mě: zas přišel ten turista a hraje na nějakou obrovitou loutnu. Ta loutna byla sitar. To byla ale těžká exotika. On na ni hrál řecké písničky. Přišlo mi to hodně zvláštní. Turista s oslem. Koberec na zemi. Na tom koberci seděl a hrál. Tehdy jsme spolu ještě nemluvili. A podruhé jsem ho viděl, když jsem hrál se svým otcem, to bylo v Chanii, což je spolu s Iraklionem nejvýznamnější město Kréty. A od té doby spolu hrajeme často.
Kolik cvičíte hodin denně? Čím víc hrajete, tím víc složitějších věcí objevujete, a tím je také těžší se zdokonalovat. Teď cvičím průměrně tři hodiny, ale to nestačí. Část života jsem strávil v Austrálii a tam jsem cvičil deset hodin denně.
Když byste srovnal Rosse Dalyho s místními hráči z Kréty, kolik z nich se mu vyrovná ve hře na liru? Tak maximálně deset. Ale nejsou slavní. Žijí ve vesnicích, hudba je jen jednou z jejich profesí, zároveň jsou to farmáři.
A teď, když se všichni stěhují do měst, myslíte, že se ta tradice udrží? Mění se to, ale ta tradice je silná, vychází spousta CD, je hodně nových hráčů, mají velkou energii.
Co na seminářích u Rosse Dalyho učíte? Hudební idiomy jednotlivých krétských oblastí. Rytmus ve vztahu k tanci, jak se styly mění podle míst. Když hrajete krétskou tradiční hudbu, vyděláte si na svatbách dobré peníze. A když cestujete od vesnice k vesnici, naučíte se různé styly. V Chanii tančí rychleji než v Rethymno, kde tancují s větší energií než v Iraklionu, a v Iraklionu zas tančí s větší elegancí.