Ve druhé části ohlédnutí za festivaly uplynulého léta se vrátíme ještě jednou do Rudolstadtu, který je každoročně cílem turistů z Česka, a poté se vydáme do rakouského města Kremže. Tamní festival Glatt und Verkehrt česká hudební veřejnost teprve objevuje, první návštěvníky z Prahy letos přilákal vynikající večer u nás dosud málo známé etiopské hudby.
Valravn, temperament stejně nevypočitatelný jako severské počasí
Pokud se domníváte, že stylové barvy severské hudby lze vtěsnat do trojúhelníku vymezeného stálicemi jako Värttinä, Hedningarna a samozřejmě Björk, pak je nejlepší čas tento předsudek zrevidovat, zvláště pokud jste v Rudolstadtu zažili skupinu Valravn. Rodiště její zpěvačky, souostroví v zahraničních atlasech označované Faroe a v českých Faerské ostrovy je cosi jako Kapverdy severu. Obyvatelstvo obou zmíněných souostroví odpovídá svým počtem nepříliš velkému městu, ale po hudební stránce se jedná o velmoci. Faerské ostrovy leží uprostřed severního Atlantiku mezi Islandem, Skotskem a Norskem, politicky jsou součástí Dánska, ale zdejší ženské hlasy díky jazykové příbuznosti připomenou cizincům nejspíš Björk. V Praze jste mohli v červnu na United Islands například slyšet jednu z nej úspěšnějších faerských zpěvaček Eivor Pálsdóttir jako hosta rovněž faerské skupiny Orka. Její domovskou kapelou je ale Yggdrasil, která před lety dokonce v Rudolstadtu natočila živé album. Výjimečný hudební potenciál tohoto padesátitisícového severského souostroví letos potvrdila skupina Valravn, která vznikla v Dánsku, ale v jejím čele stojí talentem zcela mimořádná faerská zpěvačka Anna Katrin Egilstrod. Výslovností na první poslech sice také připomene Björk, ale její temperament představuje na mapě severské hudby naprostý unikát. Valravn vydali před dvěma lety debutové album s repertoárem syrových balad ze skandinávských zemí včetně Islandu, a v současné době přichází do mezinárodní distribuce druhé album Koder pa snor / Codes On Strings. V rozhovoru, který vznikl v červenci v rudolstadtském cateringovém stanu, odpovídá Anna Katrin Egilstrod.
Co všechno jste na vašem druhém albu udělali odlišně od prvního?
Zatímco náš debut byl převyprávěním tradičních balad, na novém albu máme jedinou lidovou skladbu, další dvě písně jsme složili na základě starých legend, a zbytek jsou úplně nové skladby. Jsou zhruba půl na půl ve faerštině i v dánštině. Většina faerských obyvatel mluví dánsky, protože jezdí do Dánska studovat, ale Dánové faersky nerozumějí. Těmi nejbližšími jazyky jsou pro nás norština a islandština.
Posluchače, kteří vás zatím znali jen z alba, včera na koncertě nejvíc překvapila vizuální stránka. Komunikujete výraznými, leč přirozenými gesty, žádná herecká rutina. Navíc máte úžasnou lehkost a téměř ledabylost, jako byste chtěla ukázat jen 5% z toho, co doopravdy dokážete. Takový spontánní tanec si člověk spojí spíš s Brazílii než s nějakou severskou zemí. V čem to je?
Studovala jsem divadelní školu v Kodani, původně jsem měla být herečkou, ale nakonec, když mi bylo 23 let, převážila hudba. Když jste herec, tak nevyhnutelně pracujete i s hlasem. Pokud jsem zpívala, připadal jsem si jako bych stála před publikem úplně nahá. Všechny své emoce mohu vyjádřit, nebrání mi žádná slupka. To mi přišlo jako obrovská výzva. Jak s tím naložím? Zpěv má velký potenciál, který je nutno prozkoumat.
Když jsou vaše emoce obnažené, tak to ale neznamená jen těsný kontakt s publikem, ale třeba i riziko, že publikum vidí i do vašeho soukromí?
Ne, ty emoce jsou jak soukromé, tak obecné, a v těch tradičních písních jsou hlavně emoce archetypální, ty skladby jsou staré třeba 800 let. To jsou věci, které zažívá každý, a právě s tím mě baví experimentovat. Při zpěvu všemi těmi stavy procházím, což se přenáší i na publikum, dodává jim to odvahu. Zvu publikum, aby ty silné city prožívalo se mnou.
Ve Skandinávii je spousta výjimečných zpěvaček, jako třeba Lena Willemark, která je odchovaná švédskými baladami, anebo Björk z Islandu. Ovlivnil vás někdo z nich?
Björk určitě. Když ona zpívá, uvědomuji si své tělo, tenhle pocit je pro mě silná inspirace.
My Středoevropané si spojujeme Jih s temperamentem a rychlými pohyby, kdežto Sever s emocionální zdrženlivostí. Soudě podle vašeho koncertu se ale jedná o předsudek.
Lidé na Severu možná působí na první pohled tiše, ale když je poznáte, dokážou se chovat jako šílenci. To mohu potvrdit.
Takže obyvatelé Faerských ostrovů mají víc temperamentu než třeba zdejší Němci?
Jsou jiní, hodně s tím má společného prostředí, příroda, počasí. To všechno je u nás na Faerských ostrovech totiž zcela nevypočitatelné. Na mě třeba počasí působí hodně silně. Tma, vítr, světlo, úkazy na obloze. U nás můžete mít všechny čtyři roční doby během jednoho dne, od mrazu a sněhu až po ostré slunce.
Co je u vás na ostrovech převažující zaměstnání?
Hlavní příjem obyvatel je z rybolovu, což bylo kdysi právě kvůli počasí docela nebezpečné, ale teď už je riziko mnohem menší. Trochu nám komplikují život ty vzdálenosti, já jsem třeba poprvé vycestovala ven až ve čtrnácti letech, letenky z ostrovů jsou drahé. Ale v době krize na tom zatím nejsme tak špatně jako Island.
Co je u vás zajímavého k vidění pro cizince?
Příroda a spousta hudebních festivalů. Máme celkem osmnáct ostrovů, z nichž sedmnáct je obydleno. A na jednom z těch obydlených žije třeba jen jeden manželský pár, takže můžete přijet a pomáhat jim na farmě.
Robert Zollitsch & Linna Gong: Osamělá plavba mezi Východem a Západem
Robert Zollitsch z Bavorska spolu se svojí čínskou manželkou, zpěvačkou Linnou Gong, vytvářejí hudbu jaká nemá obdoby. Tím, že typicky čínský způsob zpěvu propojili se západním kompozičním a aranžérským myšlením, se jim podařilo zbourat kulturní bariéru. Pro Evropany je výsledek mnohem stravitelnější než ,normální‘ čínská hudba, ale přitom stále velmi překvapivý, a Číňanům tato cesta otevírá nové světy. Vedle skládání repertoáru Zollitsch občas hraje se skupinou své ženy na bavorskou citeru, pokud mu to zrovna na turné dovolí péče o jejich dvě malé děti. Zbytek sestavy tvoří vizuálně i zvukově působivé ústní varhany sheng, violoncello, čínský cimbál yangqin a fl étny. Program rudolstadtského festivalu popisuje styl skupiny jako „novou komorní hudbu z Číny“.
Vaše hudba může oslovit publikum na Západě právě tak jako v Číně. Ta země představuje přece obrovský trh i pro hudebníky. Je těžké se tam prosadit?
Souhlasím, že Čína je důležitá, ale zároveň je natolik odlišná, že je daleko těžší tam zařídit nějakou hudební akci než v Evropě. Ne snad že by nebylo obecenstvo, to je skutečně velmi vděčné, pokud se tedy podaří koncert vůbec zorganizovat. Neexistuje tam zatím žádná tradice koncertní aktivity na každodenní bázi, jak ji známe na Západě, vytváření nových hudebních impulsů, infrastruktura tam nefunguje.
Vy jste ale v Číně studoval hudbu, dobře znáte tamní hudební scénu, jaké vlivy se tam uplatňují? Nevzniká tam něco jako je v Indii fi lmová hudba z Bollywoodu? Živelná syntéza Západu s Východem se silným vizuálním účinkem?
Zatím vůbec ne. Ten vliv Západu se projevuje v rocku, jazzu, není to sice moc silné, ale živí to nezávislou scénu. Západní vliv je spíš dominující, než aby tam docházelo k nějakému dialogu či syntéze. Zatím tam nevznikla žádná tvůrčí fůze, která by refl ektovala místní tradice.
Ale to je přece právě to, co děláte vy s Linnou, ne?
Ano, ale jako koncertní tvorbu, která nikdy nebude mít mediální dosah srovnatelný s filmovou produkcí.
Máte někoho, koho byste mohli označit za konkurenci?
Nemáme, bohužel. Možná je to paradoxní, ale kdyby taková konkurence vznikla, i my bychom získali lepší pozici. Je potřeba, aby podobné věci jako my dělali i další hudebníci, tím bychom se i my zviditelnili. Zatím si tedy připadáme velmi osaměle. Jako skladatel dostávám spoustu objednávek od mladých čínských muzikantů, chtějí hrát mé skladby, znají mě, protože v Číně vyšla moje alba s komorní hudbou. Poptávka tedy je, ale pokud existuje jen jediný skladatel, který ji může uspokojit, dostává se pod zcela nepřirozený tlak, nedochází k vývoji a diferenciaci.
Ale když tedy dostáváte objednávky, neznamená to, že jste založili hnutí, trend? Lidé vás přece následují.
To je z mé pozice těžké hodnotit. Těší mě, že v tom, co dělám, lidé vidí nějakou hodnotu.
V historii evropské klasiky byla spousta případů, kdy západní skladatel cíleně hledal inspiraci z Východu. Příkladem je Verdiho opera Aida, která vznikla na objednávku tureckého vladaře Egypta. Cítíte v tom nějakou paralelu?
To není moje cesta, kombinovat izolované elementy abych dosáhl efektu. Snažím se postupovat organicky. V tom, co vstřebávám z čínské hudby, se snažím jít do hloubky.
Máte nějaké kompozice pro nové album?
Napsal jsem skladby pro Linnu a smyčcový kvartet na motivy klasické čínské poezie. Ale problém je, že zatím nemáme nahrávací kontrakt. Což je škoda, protože koncerty mají odezvu. Lidé bývají často překvapeni, protože hrajeme úplně jinak než si představují čínskou hudbu, neslyší tam žádná klišé, která si s touto zemí spojují.
O etiopské hudbě doma i v exilu s Gigi
I když festival Glatt und Verkehrt v rakouské Kremži na Dunaji je už léta pověstný objevnou dramaturgií, letošní ročník byl obzvláště zdařilý. Program vyvrcholil dvěma zcela vyprodanými koncerty, brazilským a etiopským, na němž mimo sólových hráčů na tradiční nástroje vystoupila i v New Yorku žijící zpěvačka Ejigayehu „Gigi“ Shibibaw, která v Evropě koncertuje jen zřídka. Doprovázela ji vynikající národnostně smíšená skupina s dechovou sekcí. Tu vede její manžel, producent a baskytarista Bill Laswell, známý především z jazzových projektů i ze spolupráce s Rolling Stones.
Totální zkázu živelné a prosperující etiopské hudební scéně přinesla v 70. letech komunistická diktatura, která skončila před osmnácti lety. Do jaké míry se podařilo obnovit kulturní život?
Země se znovu otevřela světu, muzikanti z Etiopie studují na Berklee, pak se vrátí a vyučují hudbu v Etiopii, pronikají k nám jazzové vlivy, ale ty naše melodie se přitom nemění. Vlivy ze Západu jsou silné, kapely používají dechové sekce, ale ty cizí nástroje přitom hrají hudbu Etiopie. Prolíná se tradiční a moderní, ale podstata naší hudby zůstává stejná.
Jak důležité jsou pro vás osobně ty tradiční prvky?
Hodně. Já si písně píšu sama v etiopských stupnicích. Tradice spočívá právě v těch stupnicích a ve frázování, modernost závisí na produkci a na nástrojích. Já sebe za tradiční zpěvačku nepovažuji. Poslouchám hudbu z celého světa – ze Senegalu, Mali, Indie, hodně z toho mi připadá blízké. Sleduji, jak k tomu oni přistupují, a učím se z toho.
Lidé teď etiopskou hudbu znovuobjevují, vycházejí reedice starých alb, ale nahrávky nové generace neznáme, proč?
Teď je éra DJů, rapu a hip hopu. A pak, ten komunistický teror zanechal hluboké stopy. Donedávna jsme neměli ani pořádná studia, lidé nahrávali v ku chyních, a zatím se nepodařilo to zpoždění dohnat.
Etiopie je jedna z nejstarších křesťanských zemí, a na rozdíl od Evropy se tam dodnes při bohoslužbách používají bubny. Jak to zní?
Jsou to obrovské bubny ze dřeva, vydávají skutečně velkolepý zvuk, žádné tuc-tuc-buch-buch. Je to hudba, která vůbec nezní pozemsky, má melodii s velkými tónovými rozdíly, rituály se dělí podle ročních období, patří k nim modlitby, aby přišel déšť. Tu tradici založil básník a hudebník Yared v 5. století, později prohlášený za svatého.
Co to znamená Gold and Wax, název vašeho posledního alba?
V etiopské literární tradici to je způsob skrytého vyjádření, dvojsmysl, když něco chcete říct diplomaticky, nevyzradit tajemství. Když třeba chcete sdělit něco špatného, tak to zabalíte do dobré zprávy, to je ten vosk, a zlato je ta pravda uvnitř.
Ve vaší biografi i se píše, že jste vyrůstala s církevní hudbou. Je to pravda?
Ale to je špatná biografi e, tehdy jsem ještě neuměla anglicky, něco jsem plácla a oni to překroutili. Ono by to ani realisticky nešlo, v Etiopii zpívají ženy jen mimo kostel. Ale jednu věc mají dovolenou: zpěvem se přidat k modlitbám.
Naná Vasconcelos: Brazílie jako africký skanzen
Brazilský večer měl v Kremži důmyslně vystavěnou gradaci. Jako první přišel na podium Naná Vasconcelos, který před třiceti lety v triu Codona dokázal na první pohled primitivní hudební luk berimbau spojit s jazzovými vizemi Dona Cherryho a Collina Walcotta. Na jeho sólový úvod navázala Marlui Miranda s improvizacemi na melodie Indiánú z Amazonie a v závěru první poloviny se připojil Trilok Gurtu. Interview s pianistou Benjamimem Taubkinem, který vystoupil ve druhé polovině, přineseme v příštím UNI, v následujícím rozhovoru odpovídá Naná Vasconcelos.
Váš nástroj berimbau má sice brazilské jméno, ale jeho kořeny leží v Africe. Jeho paralela, diddley bow, existovala dokonce ve Spojených státech a inspirovala rock’n’rollového klasika Bo Diddleyho k jeho uměleckému jménu. Pátral jste někdy po historii toho nástroje?
Jako hudební nástroj můžete použít cokoli, třeba i tenhle plastikový kelímek na vodu. Já si svá berimbau vyrábím sám. Původně se místo plíšku, jímž se natahuje struna, používal kamínek, a struny nebyly z kovu, ale ze střev. Nejdůležitější je pro mě propojení mého hlasu s berimbau pomocí jeho ozvučné tykve, kterou opírám o hruď, berimbau pak společně rezonuje s mým tělem. To je velký rozdíl oproti způsobu, kdy se na ten nástroj hraje odděleně od těla.
Má ta vaše hudba nějakou spirituální předlohu, třeba brazilské černošské náboženství candomblé?
Já vyznávám náboženství mírumilovných lidí, japonský zen buddhismus.
Vy jste se narodil v přístavu Recife, v tropické části Brazílie, kde je zřejmě daleko silnější černošská populace než v Rio de Janeiru?
Ano, ale úplně nejvíc černošský je Salvador, to je jako brazilský New Orleans. Tavící kotlík africké hudby. Mnohé z toho, co přišlo do Brazílie z Afriky, už v Africe dávno neexistuje, díky kolonizaci tam kultura prošla změnami, antropologové teď jezdí do Brazílie či na Kubu studovat zvyky, které v Africe vymizely, jako do skanzenu. A neméně zajímavé je, že ty africké vlivy pocházejí z různých částí Afriky a poprvé se navzájem setkaly až v Brazílii. Tak třeba bojový sport capoeira je z úplně jiných končin než berimbao, a v Brazílii se propojily. Samba vznikla až když na buben pandeiro, který je původem z arabských zemí začali hrát subsaharští černoši.
Vaše rodiště, Recife, zviditelnil v hudebním světě Chico Science se skupinou Nacao Zumbi. Přestože tragicky zahynul na počátku své dráhy, v Brazílii má pověst proroka, který předběhl svoji dobu. Setkali jste se někdy?
Setkali jsme se v New Yorku, Chico byl můj přítel, i když patříme k jiné generaci a on dělal úplně jinou hudbu než já.