Vinx, Družina, Zuzana Mojžíšová a Šimon Broughton

Zpěvák a bubeník Vinx začal hudební dráhu v kapele bluesmana Taj Mahala, kariéru sportovní pak jako světový přeborník v trojskoku. Ve sportu měl ale smůlu: v roce 1980, kdy byl druhým nejlepším trojskokanem na světě, 11_06_Cafe1připadlo pořadatelství olympiády Sovětskému svazu a Spojené státy ji bojkotovaly v obavách, že se sportovní soutěž stane propagandistickým nástrojem totality. O čtyři roky později, v době další olympiády, utrpěl Vinx zranění a od té doby se soustředil už výhradně na hudbu. Založil kapelu bubeníků, natáčel s Cassandrou Wilson a Steviem Wonderem. S exčleny Living Colour Willem Calhounem a Dougem Wimbishem založil trio Jungle Funk. Roku 1995 strávil pět týdnů na turné po Západní Africe, nedávno vyjel na turné po Sierra Leone, aby pomohl financovat válkou zničenou hudební školu, letos vystoupil v Akkře, hlavním městě Ghany na oslavě 49. výročí nezávislosti.

DRUŽINA NATÁČELA S VINXEM
O výrazné oživení slovenské scény se před pěti lety postarala skupina Jej družina svým debutovým albem. Brzy poté se kapela rozštěpila na dvě stylově odlišné frakce: tu introvertnější vede zpěvačka Zuzana Mojžíšová, v čele té druhé, veselím hýřící Družiny stojí basista Aty Bereš. Poslední album Družiny Tragare (což znamená ve východoslovenském dialektu ,trám držící pavlač‘) vzbudilo mezinárodní ohlas: už druhý měsíc se drží v evropské rozhlasové hitparádě world music. Od října nabízí nahrávky z Tragare internetový distribuční server iTunes, což je pro slovenskou hudbu převratná událost.

Jak vlastně došlo k tomu, že vaše poslední album produkoval Vinx?
Vystupoval se svojí skupinou Jungle Funk v Bánské Bystrici, a v sále nebylo zrovna mnoho diváků, kteří by uměli anglicky. Dokonce ani hotelová recepční se s nimi nedomluvila. Moje sestra je tlumočnice, a tak se jich ujala a ukázala jim město. Ode mě, staršího bratra, má navíc pokyn dát každému muzikantovi, s nímž se jako tlumočnice setká, naše CD. Vinxe album zaujalo. Navrhnul jsem mu, že pokud si myslí, že by se na nahrávce dalo něco zlepšit, tak se může stát producentem příštího alba. Za půl roku se skutečně ozval. Vedle toho že zpívá je také Vinx vynikající hráč na perkuse a znalec hudby celého světa.

Jak natáčení probíhalo v praxi?
Album jsme připravovali v Brně pro českou značku Indies. Vinx natáčel se Steviem Wonderem a se Stingem a je tedy zvyklý na trošku jiné technickévybavení, takže nakonec si přinesl svoje mikrofony a krabičky. Strávil s námi tři týdny. Věnoval se produkci v pravém slova smyslu – protože producentské řemeslo, to není jen kontrolovat jestli někdo nezpívá falešně, jak to většinou chodí u nás.

Jaký byl Vinxův vklad?
Jako první věc nám řekl, že do aranžmá nám zasahovat nebude, což nás mile překvapilo. Pak nám udělal přednášku o snímání zvuku. A druhá důležitá věc byla vytvoření pohody při nahrávání. Protože jsme byli uspěchaní a nikoli uvolnění, zrušil nám první den nahrávání. Poslal nás na procházku do města, donutil nás sedět dvě hodiny v parku. Takzvaně nám čistil mozky. Chtěl nás dovést k pocitu, že ve studiu trávíme příjemný čas.

Slovensko je země s bohatou lidovou hudbou, což má ale rizika. Lidová hudba se stane národním dědictvím, které nesmlouvavě střeží folkloristé, dělat odvážnější úpravy lidových melodií bylo dlouhou dobu tabu. 11_06_Cafe2Nestala se Družina terčem folklórních fundamentalistů?
Naštěstí to už trochu přešlo. Ale v té původní sestavě, když jsme natáčeli první album, se dělo přesně co popisujete. Vytýkali nám, že jsme znesvětili oltář slovenské kultury a jak si to vůbec dovolujeme. My jsme argumentovali, že tímhle k lidové hudbě přitáhneme mladou generaci, která ji jinak ignoruje.

Teď se tomu už jen smějete, ale prožívat takové útoky na vlastní kůži asi nebylo lehké. Nerozmýšleli jste si jestli nemáte přibrzdit?
Spíš jsem uvažoval, jestli se na to celé nevykašlat. Připadal jsem si jako v nesprávné zemi a v nesprávném čase. Naštěstí jsme byli tvrdohlaví a řekli jsme si: Hlupáky se ovlivňovat nenecháme.

Tehdy skupina ještě hrála v původní sestavě se zpěvačkou Zuzanou Mojžíšovou, s níž jste se rozešli. Jak spolu teď po letech vycházíte?
Po těch obrovských neshodách, které zapříčinily rozpad, jsme k sobě našli cestu, nejsou v tom žádné negativní emoce. A navíc si myslím, že to bylo prospěšné, místo jedné skupiny jsou teď na Slovensku dvě.

Vaše umístění v evropském rozhlasovém žebříčku je povzbudivé, ale má nějaký praktický dopad?
Víme, že se naše hudba hraje v Evropě a teď už i jinde ve světě. Předešlé album vydrželo v tabulce jeden měsíc, a to druhé už dva, což nás mile překvapilo. Dostáváme nadšené ohlasy.

Vy nejste z Bratislavy, ale z Banské Bystrice, města ve strategické poloze mezi horami. Cítíte, že tam máte blíž ke kořenům?
U nás je spousta folklorních skupin. Polovička členů Družiny včetně obou zpěvaček je aktivní ve folklorních ansámblech. Nemáme problémy se sháněním repertoáru.

Jak se díváte na umělce předešlé generace? V oblasti slovenských balad má například největší renomé zpěvačka Zuzana Homolová. 11_06_Cafe3
Ona je jedna z prvních, kdo dělali moderní úpravy lidových písniček, za své poslední album získala Aurela, to je slovenská Grammy. Ale my na to jdeme úplně opačně. Zatímco ona si vybírá balady, my jdeme spíš po těch veselých a tanečních písních. Také jsme natočili jednu baladu, která skončí katastrofou, ale probíhá v rychlém tempu. Já osobně nemám rád depresivní hudbu.

Podobné hudbě, jakou hrajete vy dnes, se už řadu let věnuje skupina Ghymes, kterou tvoří na Slovensku žijící Maďaři. Co pro vás znamenají?
Oni jsou profesionální muzikanti, živí se jen hudbou, hrají už dvacet let – zatímco členové Družiny mají ještě jiná zaměstnání. Ghymes jsou vynikající, jejich nahrávky posloucháme třeba na cestách autem. Já sám mám maďarské předky, to poznáte podle jména, ale na rozdíl od jiných nerozlišuji, jestli se jedná o písničku českou, maďarskou nebo slovenskou. Ghymes jsou dnes slavnější v Maďarsku než na Slovensku. Považuji za chybu, že hudba Ghymes nemá na Slovensku víc prostoru v médiích. V Česku je situace příznivější v tom, že máte víc festivalů. Ale doma není nikdo prorokem. Běžte v Banské Bystrici na náměstí a zeptejte se, kdo tam zná Družinu. Anebo se zeptejte na Ghymes. A přitom je to kapela známá v Německu, Japonsku i Americe.

ZUZANA MOJŽÍŠOVÁ O SOBĚ I IVĚ BITTOVÉ
Na svých webových stránkách uvádíte za rok 2006 jen asi šest koncertů, zatímco v loňském roce jich bylo přes třicet včetně
11_06_Cafe4vystoupení v Londýně. Můžeme čekat opět nějaké oživení aktivity, neplánujete comeback?
Rok 2005 byl náročný a vše jsem dělala při svém stálém zaměstnání v Slovenském rozhlase. Vyčerpalo mě to, což se projevilo i na mém zdraví. V roce 2006 jsem tedy zvolila formu: méně je víc.

Na letošních koncertech v Náměšti i v Terchové vás doprovázelo trio Pacora s moldavským hráčem na cimbál Marcelem Comendantem a slovenským houslistou Stanem Palúchem. Je to vaše stálá doprovodná skupina?
Doprovod volím podle organizátorů i velikosti podia. S triem Pacora hraji spíš na těch komornějších akcích.

Vaši dřívější spoluhráči z nynější skupiny Družina vydali album v produkci Američana Vinxe. Zdá se, že slovenská hudba budí zaslouženou pozornost u cizinců. Vy jste se s Družinou před lety rozešla – jaký je váš názor na jejich nynější tvorbu?
Hned zkraje zdůrazním, že jsem ráda, že se jim daří. Ale jejich produkce se značně liší od našeho muzicírování a tím se vlastně potvrdily i naše předešlé názorové rozdíly.

Ve své pozici rozhlasové redaktorky jistě sledujete i soudobou vážnou hudbu. Slovenský skladatel Vladimír Godár nedávno vydal album Mater s Ivou Bittovou. Jak se vám osobně nahrávka líbí?
Je to špičkové album po všech stránkách. Důkazem je, že do distribuce ji převzal tak renomovaný vydavatel jako je ECM. Mimochodem, je to v poslední době už druhá nahrávka se slovenskými hudebníky, kteří se u této značky prosadili. Tím prvním byl roku 2004 houslista Miloš Valent, vedoucí Solamente naturali, který se podílel na CD Teatro Lirico se slavným americkým loutnistou Stephenem Stubbsem.
Album Mater je pro mě krásnou výpovědí o dnešním světě, protože vytváří jeho protipól, tedy kontrastní obraz lidského nitra. Při poslechu Godárovy hudby vyplouvají na povrch vašich myšlenek úplně jiné souvislosti, váš mozek zpracovává jiné skutečnosti, přehodnocujete, měníte názory a postoje a máte mnohem víc času na sebe. Konečně pochopíte, co znamená v této době tak často používaná fráze ,věnovat se sám sobě‘.
Kompozičně se tu střetává minulost se současností, tradice s moderním. Interprety Godárovy hudby jsou vynikající hudebníci: zpěvačka Iva Bittová, soubor Solamente naturali v čele s Milošem Valentem a sbor bratislavské konzervatoře. I oni jsou spolutvůrci nahrávky, vytvářejí čistou a průzračnou hudbu. Jsou křídly anděla.

A jaké jsou reakce slovenské veřejnosti? Hrají takovou hudbu rozhlasové stanice, uvádíte ji třeba ve vašich pořadech?
Vážnou hudbu vysílá Slovenský rozhlas na Rádiu Devín, a v minimální míře i soukromá stanice Rádio Lumen. Vladimír Godár se hraje v našem vysílaní takřka pravidelně.

JAK (NE)FILMOVAT HUDBU TRANSU
Jedním z hostů letošního filmového hudebního festivalu MOFFOM byl dokumentarista Simon Broughton, který je hudební veřejnosti známý 11_06_Cafe5především jako spolueditor hudební encyklopedie Rough Guide To World Music. Program uvedl čtyři z jeho velmi různorodých hudebních filmů.

Vy jste do Československa přijel poprvé roku 1978 jako student do tábora v moravské přírodní rezervaci. Co si vybavujete?
Pro mě to byl způsob jak levně cestovat, pamatuji se, že pivo bylo tehdy za tři koruny. A práce v táboře umožnila vyhnout se povinné výměně deviz, která návštěvy východních zemí silně prodražovala. Nejvíce si pamatuji, jak vůči nám byli lidé pohostinní: když jsem pak cestoval po venkově s finskou kamarádkou, každý den nám někdo nabídl přístřeší. Prahu si vybavuji jako město skrývající se za zavřenými dveřmi. Všude byl opar tajemství.

Můžete stručně charakterizovat filmy, které jste letos přivezl?
Hudba Terezínského ghetta je vůbec první TV dokument o terezínských skladatelích v době druhé světové války. Židovské téma má rovněž film Šumaři o klezmer revivalu v Evropě i USA. S tím silně kontrastuje Duše sufismu: Mystická hudba islámu, dokument, který jsem natočil loni a který zachycuje tvář islámu absolutně odlišnou od extrémismu a terorismu, jakou tak často sledujeme na obrazovkách. Sufijové jsou mírumilovní a tolerantní a hudba je pro ně prostředkem spojení s Bohem. Film vznikal v Sýrii, Turecku, Indii, Pákistánu a Maroku, a zachycuje rozličné formy sufijské hudby i řadu těch nejvýznamnějších hudebníků. A film Mariza, aneb Příběh fada je o hudbě mladé a krásné zpěvačky portugalského stylu fado, která sklízí bouřlivé úspěchy doma i ve světě. Film také souběžně mapuje fascinující příběh fada, které vznikalo v Lisabonu v posledních dvou stoletích.

Existuje teorie, že sufijové jsou paralelou evropských trubadúrů, jejichž tradice záhadně zanikla – údajně je vyhubila inkvizice. Narazil jste na nějaké paralely mezi katolickou inkvizicí a islámským fundamentalismem?
Souvislosti tam jsou: třeba v Pákistánu je ze strany fundamentalistů silný tlak proti sufijům. A třeba sufijský zpěvák Sain Zahoor je podobný typ umělce, jakými byli ve středověku trubadúři. Je to potulný muzikant, jehož poselstvím je: věř v lásku a ne v dogma, což je dnes velmi aktuální.

Měl jste šanci filmovat i v zemích kde jsou sufijové pronásledováni, jako třeba v Saudské Arábii?
Ne, a zkoušet to by nebylo moudré.

Sufijská hudba je také někdy označována za gospel Islámu. Jak byste popsal sufijský koncert? Dochází tam k podobnému vytržení, jako třeba na černošských mších na americkém Jihu?
Sufijská hudba ve své podstatě není koncertní umění, odehrává se ve svatyních a jejím působištěm jsou skutečné rituály, ne koncerty, určitou výjimku představuje Festival sakrální hudby ve Fesu v Maroku. Ale sufijská hudba se také stala velmi populární součástí world music, takže ji můžete vyjmout z původního kontextu a poslouchat pakistánské qawwali podobně jako třeba můžete poslouchat Bacha jinde než v kostele. Skutečná síla sufijské hudby – což můj film ukazuje – spočívá v tom, že vás přenese do vyšší roviny pomocí zanícení, poezie a hudby.

Hlavním cílem rituálu je spojení s Bohem, stav transu, vstup do jiné reality. Zažil jste to na vlastní kůži?
Takové situace jsem sledoval v Pákistánu a Afghánistánu, když jsem natáčel dokument o návratu hudby po pádu Talibanu. Já osobně své city kontroluji a jako nevěřící nemám náboženskou zkušenost, ale rozumím tomu, že lidé se v těch situacích posunou do jiné reality.

Natáčení této posunuté reality je velmi ošidné, trans lze obtížně zachytit kamerou. Vám se to podařilo?
Je to obtížné proto, že sufijská hudba graduje pomalu a až po dlouhém čase dospěje do vyvrcholení, což můžete zažít jen když jste u toho. Ukázat to ve filmu je těžké a možná i nudné. Můžete zachytit jen vyvrcholení a ne tu pomalou cestu, která k němu vede. Já vím, že dokument nemůže ztvárnit skutečnou duchovní zkušenost účastníka rituálu, která je osobní a nepřenosná. Ale věřím, že film zachycuje sílu i přesah té hudby přes kulturní a náboženské hranice – což je pro mě to nejdůležitější.

Jakou nahrávku či film byste si s sebou vzal na pustý ostrov?
Všechna CD Taraf de Haidouks, abych vychutnal jejich hráčskou virtuozitu a třeba se i trochu naučil rumunsky. A z filmů mistrovská díla Satajit Raye, jehož genialita mi stále uniká, ale domnívám se, že je zapotřebí jen čas a trpělivost, aby jí člověk porozuměl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *