Rudovous, film Akiry Kurosawy z roku 1965, je existenciálním dramatem, navíc se silným akcentem na sociální kritiku. A nechybí mu ani výrazný morální a lidský podtext. 
Prakticky totéž vše lze ale říci i o stejnojmenném seskupení z Prahy. Je ovšem nutno připomenout, že pojem Rudovous neboli Barbarossa podle wikipedie znamená zároveň i hru s plastelínou. Přibližně někde mezi těmito dvěma póly, při bloudění během hledání šumavských hřibů je potřeba hledat podstatu všeho. Ale zatímco král a římský císař Fridrich I. Barbarossa strávil celé své panování na počátku dvanáctého století v nejistotě, konfliktech s italskými městy a vyjasňování pozic s klérem, chlapci z pražské formace si nic vyjasňovat nemusí, neboť mají jasno ve všem.
Formace Rudovous se vynořila z Labutího jezera roku 1994 a od té doby je noční můrou všech příznivců progresivních trendů i nápaditých plagiátorů britských kapel žijících v bludu, že tudy vede cesta (o čemž si švýcarští myslivci myslí své). Od počátků, navazujících na spolek Drowning Captains, u toho byli bubeník Martin Čížek aka Bonzo, kytarista David Macháček (oba později jeden čas působili zároveň v DG 307), baskytarista Martin Černý (jinak dočasně k vidění i v MCH Bandu, Zubech nehtech či Echt! a dosud i v Nana Zorin) a akordeonista Pepa Jeřábek (dnes Pláče kočka). Zanedlouho posílil sestavu dechař Jaromír Linhart (Chaprál-Crazy Plesk!, Tonton Macoutes, Schodiště). V průběhu času se pak měnili akorát harmonikáři: ten současný, František Tomášek, je po dvou předchůdcích a dvou předchůdkyních už celkem pátý. Po kolekcích Koláčem k tobě (demo) a S Čížkem po funuse (ofi ciální debut) se po více než pár letech počátkem letošních prázdnin pětice přihlásila s druhým albem Krankoty. Nespěchá, zraje. Jako houby, které jsou jeho leitmotivem. Je dokumentem o celkem třech harmonikářích, projevuje se tu i baskytaristova úchylka ve sbírání historických instrumentů. Na hudebním eintopfu, ve kterém nelze přehlédnout (natožpak přeslechnout) hospodský šraml, optimistický surf-rock, ryzí rytmy punku, šansonově nosové polohy nad kterými zajásá každý otolaryngolog, špetku folku, lžíci popových melodií i otlučený dávkovací plecháček jazzu, se podílí akordeon, ryčné bicí, výrazný klarinet, baskytara, kytara a několik dalších nástrojů – i na koncertech vídaná zvonkohra, pozoun a theremin nevyjímaje. Krmě pro vyhládlé. A všemu vládne zpěv stojícího bubeníka Bonza a jeho neuchopitelné texty plné absurdní poetiky. Asi už se nikdy nezbaví konotací k Tomu Waitsovi (pikantérií budiž fakt, že jim to nejspíš nevadí) a zatímco slavnější seskupení, kterými též skoro všichni zúčastnění prošli, postupně zanikají nebo se alespoň permanentně proměňují, stabilita souboru se jeví neměnnou.
Často jsou k vidění na festivalech, kde dramaturgové rádi živelnost a nepozastavují se nad mixem žánrů, občas vyjedou i za hranice, kde si už zahráli i na slavném festivalu v Rudolstadtu, ale i jinde v Německu, Polsku, Ukrajině a nejčastěji ve Švýcarsku. Tiger Lillies chudých, smutek ulice, dětský bubínek, zpívající putyka před zavíračkou, teskné balady, provokace fantazie a staropražská pouť. Rozvernost písní pro přerostlé děti a hrátky s dynamikou. Všeho druhu. Odrhovačky i proaranžované, dotaženě důmyslné propletence melodií, rytmů a zhudebněné energie nočních návratů. Pouhá zábava? Zrcadlo postmoderního světa? Každému, co jeho jest. Vesnická kutálka doprovází otřískaný pohřebák na krchov, ze škarpy ho sledují indiáni v teplácích, vtom se rakev otevírá a zdánlivý nebožtík se probírá z nečekaně dlouhého delíria. Ideální čas, aby průvod otočil a všichni zamířili do místní putyky, středobodu kultury. Protože právě tam dojde na ten zcela současný, autentický folklor. A Rudovous, sám sebe titulující jako „rock’n’schrammel shrapnel chanson band“, bude jistě u toho.
Foto Konstantin