Salif Keita na čekané a Toumani Diabate na pokecu

Na začátku své kariéry vystupoval malijský zpěvák Salif Keita v čepičce se zasazeným zrcátkem. „Lidé se tak mohou podívat sami na sebe,“ tvrdil a znělo to hezky. No, ruku na srdce, s Afričany je to někdy těžké, než by Evropanům vysvětlovali nevysvětlitelné, nějak se z toho vždycky vykroutí. Po vydání akustických a přelomových alb MoffouM’Bemba, to ovšem prasklo: jednalo se o čepici pasující Keitu do řad tajemného loveckého bratrstva proslulého – mimo jiné – zasvěcencům určenou loveckou hudbou donsoton, postavenou na zvuku šestistrunné harfy donsongoni, hranou na M’Bemba Adamem Coulibalym. „Do budoucna chci dělat hudbu odrážející mé skutečné já,“ odpověděl Keita na otázku ohledně vlastního, nedávno spuštěného labelu Wanda v magazínu Songlines. „Lovecká hudba je velmi stará na to, aby zemřela. Zastavit se a utopit v archaismech ovšem nejde, vždycky si ale musíte pamatovat, odkud jste přišli,“ dodal na vysvětlenou, proč kolekce prvních tří alb Wanda Records nese název Le Village neboli vesnice. Wanda má pro Malijce mýtický nádech: ve 13. století se ve stejnojmenné vesnici sešli náčelníci nejvýznamnějších kmenů k podepsání historické dohody přinášející zemi potřebný mír.

Zatímco Adama Coulibaly (album Baba) reprezentuje akustickou, ,progresivně tradiční‘ formu donsomusic, Sina Sinayoko (Boula), Keitův duchovní rádce, úplně tu nejryzejší (říká se jí donsofoly a doprovází očistu lovců před a po lovu). Po poslechu Sinayokovy rytmicky vlnivé hudby se třemi sboristkami nelze pochybovat, odkud čerpal Keita v posledních letech inspiraci. Daleko nejmodernější, elektrickou kytarou a bicími zdůrazněné skladby nabízí Ibrahim Nabo (Dounia) ze severu Mali.

Tajná bratrstva dráždí představivost nezúčastněných smrtelníků napříč stoletími. Koho by také nepřitahovala tajemná sounáležitost k vybrané elitářské společnosti kující za zavřenými dveřmi pikle, zvlášť, když nejedna z nich prokazatelně zahýbala lidskou společností, ať už o to stála nebo ne.
Lovecké bratrstvo, přísně elitářská, multietnická, výhradně mužská organizace požívala od 7. století v Západní Africe statutu nadřazenosti nade všemi kastami a národnostmi a její charakter nezměnil ani příchod islámu s křesťanstvím.
Lovecké bratrstvo, řeklo by se zednářská lóže, kdy všichni muži procházejí povinnou obřízkou, požívá odnepaměti a dodnes vysoké až posvátné úcty. Představuje rovnováhu mezi mužem a přírodou, knihu znalostí, vstupenku do pralesa, odjakživa spojovaného s čarodějnictvím a magií. To co je nebezpečné, je také mocné, je to síla osvojená lovci. Ti o sobě pak říkají: „Bojí se nás lvi, leopardi a hroši, takže proč by se nás neměli bát lidé? Ale jestliže lovcům ukážete respekt a neprovádíte nám nic zlého, není potřeba se nás obávat.“
A John Iliffe v Dějinách Afriky dodává: „Lovecká kultura patří k nejstarším na kontinentě. Všechno tu začíná lovem. Ale ten není pouze o zabíjení zvířat. Lovci byli první, kteří opustili chráněný svět vesnice, aby zjistili, co se rozkládá za ní. Nabyté zkušenosti o zvířatech, rostlinách a jiných národech z nich pak učinily průzkumníky, lékaře, diplomaty a mystiky. Historii Mali si bez nich vlastně nelze představit.“

V minulosti se lovci starali o maso, strážili vesnice, vedli rituální slavnosti a patřili mezi vyhledávané léčitele. Dnes, kdy je lov omezený, pokračují ve svých shromážděních, léčitelství a muzikantské tradici, přičemž lovecká hudba z kraje Wassoulou, ležícím mezi Mali, Guineou a Pobřežím slonoviny, má v současnosti takřka kultovní ráz. Už z toho důvodu, že přestože patří mezi nejstarší přežívající hudební africké formy, prošla si v 80. letech minulého století revolučními změnami a ve Wassoulou umožnila otevřít široký prostor pro negriotskou hudbu.
Hypnotický zvuk donsongoni a železné ,škrabky‘ karinyangu udávající rytmus přišel mládeži staromódní. Vadilo ji také griotské podlézání vládnoucí elitě, neberoucí v potaz měnící se potřeby doby. Akustickou vesnickou hudbu proto doplnila svobodomyslným, v textech odvážně otevřeným manifestem, přidala na rytmické intenzitě a symbolem novosti se stala harfa ,mladých‘ kamalengoni. Nějaký čas to ovšem trvalo. Alata Bruylaye Sidibé v 50. letech složitě laditelnou donsongoni upravil do podoby kamalengoni a mládež s ní roztančila vesnické mejdany. Rodiče, najednou upozadění grioté a rady starších ale strnuli: přivlastnit si posvátnou harfu, rezervovanou pouze pro muže a jejich hrdinské eposy, natož loveckou hudbu, tak to už se rovná nemravnosti, nebezpečnému rouhání, vždyť na kamalengoni postupně začaly hrát i ženy! Abyste byli v obraze: skřípali zubama úplně stejně jako Američané, když jejich děti vtrhly na parket s rock’n’rollem. Však také novému tanci starší generace z Wassoulou posměšně říkala samakoro – blecha; všechno to trhavé funky skákání jim připomínalo člověka drbajícího se po kousnutí blechy. Situace se uklidnila až v 80. letech. Vášně utichly a oba styly si našly své posluchače. Hudba s harfou mladých postupně přešla do měst, kde ji deset let nato Issa Bagayogo napumpoval technem; o svou pozornost nepřišla ani ta lovecká, zvlášť když přibývalo loveckých shromáždění, vlastně hudebních festivalů. Schylovalo se ovšem k další revoluci: nástupu songbird; v textových komentářích nelichotivě drzých zpěvaček na čele s Oumou Sangare, to už je ale jiná kapitola.

Čtyřiatřicetiletý Adama to rozhodně nemá lehké: jméno Coulibaly v Mali až příliš zavazuje. Předkem Salifa Keity byl zakladatel říše Mali Sundjata Keita, Mamara Coulibaly řečený Biton v 18. století zase vydupal ze země neméně významné království Segu Bamana a Biton znamená příslušnost k loveckému bratrstvu, z něhož učinil hrůzostrašnou armádu. Na albu Baba se k němu Adama vrací v neústupně hypnotické, skoro transovní lovecké hudbě nemálo podobné marocké gnawa muprotožesic; té nejvesničtější, jakou můžete vedle Sidibi slyšet. Nepřipomíná ovšem skanzen, protože Keitův přítomný kytarista Djely Moussa Kouyate drží přece jenom krok s moderní dobou. Adama zpívá naléhavým tenorem a za doprovodu donsongoni komunikuje s „neviditelným cizím a přitom okouzlujícím světem duchů“.

Toumani Diabate z Mali, pravděpodobně nejlepší hráč na koru v Africe, s jedenadvacetistrunnou harfou plánuje dokázat, že s ní do budoucna může namísto houslí nebo klavíru předstoupit před symfonický orchestr. Bez fraku, pochopitelně, kdo by toužil být za blázna. Posluchači africké hudby vědí, o koho jde, ostatním by mohlo svitnout: ano, na posledním albu doprovázel Björk, která za ním do Bamaka dokonce přijela na týdenní návštěvu. Toumaniho vlastní nahrávka The Mandé Variations (World Circuit/PJ Music, 2008) – teprve druhá sólová po dvaceti letech – má podle jeho slov dokázat, že v Africe se pouze rozbubnovaně netančí, ale také rozjímá. Před hlasitostí svého početného L’Symmetric Orchestra proto dal přednost osamoceným duchovním improvizacím na staré mandinské melodie. Aby ovšem nedošlo k mýlce, žádná new age, brnkání na dobrou noc. Osm skladeb vám proteče hlavou než se nadějete. Toumani dokáže reggae Kingston Town od UB40 sice zvážnět, ne však rozpliznout. Nechybí mu ani smysl pro humor, chuť odlehčit napětí a uvést skladbu Cantelowes citací Morriconeho ústřední melodie westernu Hodný, zlý a ošklivý. A protože je griot, vzdává hold blízkým přátelům odešlým na věčnost: bluesmanovi Alimu Farkovi Touremu a politikovi Moctaru Ouanemu.
Dlouholetá Toumaniho kamarádka a producentka Lucy Duran se zvukařem Jerrym Boysem tentokrát neměli takřka žádnou práci: mistr kory usedl na dvě hodiny do studia a bylo hotovo. Jakoby žádné umění, pouze touha ,vykecat se‘.

Přidat komentář