Vodítko by tu bylo: muzikanti od Toma Waitse, Klezmatics a Johna Zorna; na povel si je vzal jazzový klavírista Anthony Coleman. Výsledek se ale těžko popisuje: na albu Gypsy Killer doprovázejí skoroneteř Bertolda Brechta a kamarádku manželky Kurta Weilla zpívající romské písně, proslavené v Rumunsku Marií Tanase. Té album Sanda Weigl (ročník 1948) dedikovala a skladbám vtiskla kabaretní vyznění, svůj židovský původ a hlas prokrvený vším co tak obdivujeme na Marlene Dietrich, Dagmar Krause nebo Diamandě Galas s předpokladem, že by zpívaly v rumunštině.
Deska vychází po osmi letech: německé vydavatelství Oriente Musik, které tak pečlivě zkoumá čerstvé dění na moderní klezmer a tango scéně a vyvažuje ho archivními nahrávkami zapomenutých géniů minulého století, si Gypsy Killer, původně vydané v roce 2002 u Knitting Factory, nemohlo nechat ujít. Ať už s ohledem na stoupající hvězdu Sandy Weigl, nadčasovost nebo z čistě sobě vlastního zájmu: prostředím newyorského avantgardního downtownu prošlé písničky pro Oriente představují totiž nenahraditelný dílek do skládačky východoevropské romské hudby. Američané si přijetí Sandy Weigl jako obvykle zjednodušili: nazvali ji Cikánskou královnou, ačkoliv není Romkou; ostatně podobně jako Maria Tanase (1913–63). Obě se k romské hudbě dostaly zprostředkovaně. Maria v intelektuálním oparu bukurešťských kaváren, divadel a uměleckých salonů, kde ji originálně propojila s klezmerem, náladou tehdejších šlágrů a tangem, Sanda zdaleka bizarněji: „Dům, ve kterém jsme bydleli, sousedil s policejní stanicí, kam od rána do večera přiváděli Romy obviněné z krádeží a bitek. Jejich příbuzenský klan se pak utábořil na ulici a čas než je propustili si krátil zpíváním a tancem. Chodila jsem mezi ně a učila se jejich písničky a poslouchala staré příběhy z cest. Když jsem nedávno navštívila rumunské romské osady, mohla jsem si s nimi společně zazpívat, protože jsem jejich písně dobře znala.“
Prožitkářskou pěveckou teatrálnost, deklamativní herecký ponor a černý humor, který jim za oceánem vtiskla, jsou ozvěnou jejího životního příběhu. Mediálně lákavého, pro ni strastiplného; až tolik z něho totiž cítíme střípky paměti a tísnivý pocit věčného židovského putování.
Otec, významný berlínský psychiatr, utekl v roce 1933 před Hitlerem do Rumunska, kde ho genocida stejně dostihla, ale koncentrační tábor přežil. Konec války mu nic neulehčil: mezi fašismem a komunismem není rozdíl a ten rumunský vnímal německého Žida jako nepřítele. Před vězením ho zachránila jeho jediná žijící příbuzná, sestřenice Helena Weigl, manželka Bertolda Brechta, která ho přemluvila k odjezdu do Východního Berlína.
„Bylo ironií osudu, že naše svoboda trvala jen chvíli, protože komunisté začali za týden po našem příjezdu se stavbou Berlínské zdi. Mně bylo třináct, moc jsem to nevnímala, ale otec situaci nesl velmi těžce,“ vzpomínala Sanda. Vedle Heleny se jí ujala zpěvačka a herečka Lotte Lenya, manželka Kurta Weilla, což jak se později ukáže, mělo na Sandu obrovský vliv.
Beatlemánie samozřejmě postihla i Německou demokratickou republiku a rocková skupina Team 4, v níž Sanda zpívala, si brzy získala značnou popularitu. Vydávala u Amigy, vystupovala v televizi a těšila se přízni ideologů. Hřáli si ale hada na prsou: když v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy vstoupila do Československa, iniciovala dvacetiletá Sanda založení aktivistické buňky East 68, mládežnicky bezprostředně protestující proti okupaci, zapojené do radikálního levicového disidentu. Patřili do ní vrstevníci: spisovatelé Florian Havemann, Thomas Brasch a Erika Dorothea Berthold nebo dnes zpěvačka Sandina ražení Bettina Wegner. Vydávali prohlášení, lepili po Berlíně plakáty, tiskli samizdaty a do jednoho si na ně tvrdě došlápla státní bezpečnost. Následovala vazba, obvinění z protistátní činnosti a soudní verdikt tříletého vězení.
Mezinárodní politický tlak, nakonec mladé disidenty až na Floriana pomohl vytáhnout ze žaláře, do jednoho je ale povyházeli ze škol a skončili na ,nucených pracích‘ u továrních linek. O umělecké budoucnosti si mohli nechat zdát: pro nepřátele socialistického zřízení byl veřejný prostor naprosto tabu. Pro Sandu Weigl důvod k emigraci, navíc nucené. Odešla do Západního Berlína, kde se provdala za herce a dramatika Klause Pohla a v Schiller Theatre nastartovala obdivuhodnou divadelní kariéru. Spolupracovala s Lukem Bondym, Peterem Zadekem nebo Jürgenem Flinnem a režisérovi Robertu Wilsonovi pomohla uvést tři stěžejní divadelní hry: Civil Wars, Hamlet Machine a Parsifal.
Pokud si tehdy Sanda vzpomněla na zpívání romských písniček (mladičká dokonce vystoupila v rumunské televizi), nemohla si vybrat vhodnější okamžik: v Hamburku Wilson uváděl operu The Black Rider, Tomem Waitsem zhudebněné libreto Williama Burroughse.
Dekadentní dusno The Black Rider pomáhala Wilsonovi dotáhnout do konce, muzikanti ji na oplátku doprovázeli na jejích prvních úspěšných koncertech v Hamburku a režisér je následně přesvědčil, aby se s manželem odstěhovali do Států. Tam je seznámil s těmi nejlepšími hudebníky z ,kdo je kdo‘ newyorského downtownu. Především s jazzovým klavíristou a reformátorem Anthony Colemanem, stojícím na počátku 90. let u zrodu radikálního pojetí židovské hudby. S Johnem Zornem, Markem Ribotem, Davidem Krakauerem a Frankem Londonem experimentovali s klezmerem způsobem „není nutné ho hrát jako Židé, protože tradice svazuje“. Coleman zlákaný příležitostí překódovat syrové romské písně do ,odlišnější‘ podoby za tím účelem Sandě sestavil fascinující kapelu: Marc Ribot, Glen Velez, Alex Fedoriouk, Curtis Hasselbring, Brad Jones, Ted Reichman, Roberto Rodriguez a Doug Wieselman.
Stali se okamžitě středem pozornosti Newyorčanů a klub Knitting Factory vyprodávali týdny dopředu; později vyrazili koncertovat do Evropy a během cest jejich hudba svébytně dozrávala pro natočení alba Gypsy Killer. Romský zdroj na něm nevyschl pod náporem uměleckých fabulací, neztratil se v avantgardním chaosu, Sanda nebalamutila sebe ani posluchače: není čarotajnou cikánkou, nemá v úmyslu nikoho nutit skákat v pestrobarevném šátku okolo ohně; je jí také vlastní černý humor. Po celém Rumunsku díky Marii Tanase populární romské písničky přesunula Sanda do přítmí tlumených světel weimarské kultury a klezmeru.Převzetí alba do katalogu Oriente Musik je jistou předzvěstí něčeho nového. Sanda Weigl totiž v současnosti spolupracuje s neméně grandiózní kapelou, notabene japonskou: Shoko Nagai (klavír), Satoshi Takeishi (bicí), Stomu Takeishi (basa) a Shoko Nagai (klavír). Patří k nim ještě tubista Ben Stapp a nedávné koncerty v Evropě prokázaly, že dvaašedesátiletá Sanda Weigl vystoupila ze stínu svých učitelů.
