Skupina Sato-San To, společný projekt českého bubeníka Thoma Heriana (mj. Al-Yaman nebo S.O.I.L.) a slovenského trumpetisty Oskara Töröka (mj. Vertigo), na sebe poprvé výrazněji upozornila v roce 2010 vítězstvím v soutěži Colours Talents. Tehdy byl jejím třetím členem o generaci starší kontrabasista Jaromír Honzák, který si práci s elektronickými beaty – jako protipól svých akustických jazzových projektů – opravdu užíval. Od té doby však projekt doznal personálních změn. Honzáka vystřídal baskytarista Jarda Játra Kovařík a novým členem se stal klávesista Vojtěch Procházka, Törökův kolega z Vertiga. V jeho konkrétním případě šlo ostatně o přirozené vyústění osobní cesty od akustického piana k syntezátorům a dalším elektronickým klávesovým nástrojům, kterou paralelně prošel i se svým česko-norským triem Bergljot.
V souvislosti s minulým albem Salep (2010) hovořil Thom Herian o inspiraci „hudbou Blízkého a Dálného orientu, skandinávskými náladami a atmosférou, jazzovými improvizacemi a hudbou moderních subkultur“. Při troše trpělivosti lze totéž najít i na novém albu, nicméně důrazy se posunuly. Například exotické vlivy bychom více než v útržkovitých náznacích melodií měli hledat v rytmických strukturách a jazzové ohlasy se zřejmě přesunuly z roviny obsahové do roviny formální (tedy skutečně jako důraz na improvizaci). Základ většiny skladeb na novince Obludarium tvoří rytmické figury, k nimž kapela – zřejmě právě formou improvizace – dotváří náladotvorné prvky. K nim patří trumpetová sóla (či spíše fragmenty sól) Oskara Töröka (Dubayata, Po půlnoci), elektronické melodické motivy jako z 80. let (Opice latinská) nebo basové linky (Opice v Číně). Přitom dělení nástrojů na melodické a rytmické ztrácí smysl, protože i trubka výrazně promlouvá do vykreslování rytmické struktury (Karate Kid).
Třebaže nové skladby vznikaly vícefázově (tedy živé nástroje do už natočených elektronických základů), zní celek kompaktně a organicky. Hudba Sato- San To není primárně taneční. Vedle prvků jungle music a drum’n’bass slyšíme v jednotlivých skladbách náznaky industrialu (Po půlnoci) nebo downtempa. Především však nejde o primitivně hranou (či nahranou) instrumentální hudbu bez poselství, ale o pečlivě sestavené album s obsahem. Některé skladby – nejen díky vtipným názvům – mají až programní charakter (Opice v Číně). Jiné zaujmou alespoň nenápadným vývojem a třeba správným načasováním momentu, kdy se v elektronické džungli poprvé zablýskne Törökova trumpeta (Po půlnoci). Ostatně zdaleka nejen využitím dechového nástroje (což by pro přirovnání bylo skutečně málo), ale také prací s elektronickými motivy na pomezí rytmu a melodie lze Sato-San To vnímat jako spojovací můstek mezi Guru Joshem blahé paměti a současnými severskými zvukovými experimentátory.
S konceptem „poselství je ukryto v hudbě samotné“ ladí i obal alba, s výjimkou názvů skladeb a složení kapely skoupý na jakékoli informace. V tomto případě však minimum postačí. Většinu plochy obalu zabírá paterý náhled do anatomie lidské hlavy, který by měl korespondovat s názvem alba Obludarium, ale který můžeme vnímat i jako poselství: Nesnažte se naši hudbu analyzovat a rozpitvávat. Tak jako mozek, cévy a svaly vypadají esteticky pouze tehdy, když je překrývá pokožka, vyvolává Sato-San To estetický prožitek vrstvením elektronických beatů a živých nástrojů přes sebe. A pouze celek má smysl.
Polí5, 2014, 55:40
