Zvukové pohlednice s duchovitými záběry zapomenutých lidských osudů, spojených se Soluní. Takhle popisuje Savina Yannatou album, věnované kosmopolitnímu městu a jeho obyvatelům: „Staré písně s visačkou ‚suvenýr ze Soluně‘ se staly plátny pro naši imaginaci, na kterých jsme mohli rozprostřít současná vyprávění o dávných mýtech. Některé příběhy jsou potaženy pestrými barvami, z jiných se zachovala jen skica a některé se úplně změnily přidáním nového materiálu…“
Zdá se až neuvěřitelné, jak pestrá a různorodá pokladnice písní vznikla na jediném místě. A to si řecká zpěvačka pochopitelně vybrala jen malý vzorek lokálních hudebních perliček. Typicky průzračným a emocemi rozechvělým hlasem interpretuje pravoslavný řecký hymnus ke svatému Demetriovi, ochránci města. Sefardský lament La cantiga del fuego o obětech smutně proslulého požáru z roku 1917, kdy centrum města lehlo popelem. Písně Arménů, Bulharů a slovanských Makedonců, tesknících po domovině. Moritát o turecké dívce, která zemřela tři dny před svatbou. Savina připomíná i kulturu někdejších maloasijských Řeků, prchajících do pro ně zprvu cizí Soluně ze Smyrny a tureckých území, s čerstvými vzpomínkami na válečné masakry roku 1922 v hlavě. A také hudbu ze Soluně stejně násilně vysídlených Turků. Odkaz soluňské židovské komunity, zlikvidované nacisty. Ale i nostalgii multikulturních kavárniček a „přístavní“ romantiku dálek. K městu se váže dokonce i irská lidová Salonika…
V podání Saviny Yannatou je celá hrst etnicky rozličných zvukových střípků harmonicky provázaná, protože zpěvačka cítí ducha místa (ač se narodila v Athénách): „Všichni ti lidé z písní jsou stále tady, i když jen jako letmé obrysy v oknech domů, odrazy tužeb, frustrací a kompromisů, siluety vzájemně se překrývající jako na průhledných diapozitivech. Zanechávají viditelné stopy v současném světě,“ píše zpěvačka v tiskové zprávě k albu. Ve shodě s citovanými slovy pojala staleté písně současně, a i když možná tentokrát méně experimentuje s nezvyklými hlasovými polohami a postupy soudobé hudby, také, jak je u ní dobrým zvykem, „nelidovkářsky“ sofistikovaně. Nemluvě o podpoře víc než doprovodné kapely virtuózů Primavera en Salonico, ve které se potkávají klasické nástroje okcidentální a orientální. Pocta Soluni vyznívá tak přesvědčivě, že možná dostanete chuť okamžitě do města vyrazit a na cestu přibalit pár knih o tamní historii.
ECM, 2015, 67:44