V roce 1999 způsobilo nesmírný ohlas vystoupení tří tokijských hudebníků, kteří na festival Alternativa přijeli s programem Japanese New Music Festival. Hlavní osobností tohoto projektu byl multiinstrumentalista a zpěvák Tatsuya Yoshida, který zde předvedl skvostné sólové vystoupení, kdy ověšen kytarou a baskytarou stačil ještě vytvářet neuvěřitelně polyrytmické kreace na bicí a stíhat i emotivní vokální vibrace. V rámci dua Akaten pak vytvářel ekvilibristická kouzla na velkou bílou ředkev či zubní kartáček. Svůj zvučný harmonický vokál si tehdy vystřihl i v projektu Zubi Zuva X. Řízný hardrock-core pak byl ve znamení dua Ruins, kde mu sekundoval mladičký baskytarista. Cca jedenáctiminutový sestřih tohoto vystoupení budete mít možnost shlédnout v rámci vernisáže fotografií Karla Šustera (v dokumentu natočeném pro pořad „60“ pro ČT můžete vidět například také maďarský projekt Erzsi Kiss Music, Kilhets, Čikori, italskou Ossaturu či ojedinělé setkání českých, rakouských i amerických muzikantů v nejrůznějších konstelacích).
Ruins mají mnoho podob od zcela sólové s přídomkem Alone až po zcela novou mutaci s názvem Sax Ruins, která spatřila světlo světa v roce 2006 a kde je Tatsuyovou spoluhráčkou saxofonistka Ono Ryoko, která je doma jak v klasické hudbě, tak i v progrocku a svou vlastní formací Ryorchestra vytvořila speciální hudební jazyk R. Ve své hře využívá nedechové principy a multifonie a vytváří tím komplexní systém bohatých zvuků. Je schopna se pohybovat na poli jazzu, rocku, rhythm & blues i hip hopu.
Tatsuya sám participoval doposud na více než 100 CDs a mezi jeho nejdůležitější spolupráce patří například působení v druhé mutaci hardcoreového tria Painkiller (spolu s Johnem Zornem a Billem Laswellem či duo Toh- -Kichi s fenomenální pianistkou Satoko Fujii, kde se oddává avantgardní jazzové a rockové fúzi v nezvyklém paradigmatu, který má hodně daleko k jazzrockovému schematismu. V současnosti místo na krk navěšených kytar používá naživo spíše samply, což ovšem tvoří jeho produkci ještě sofistikovanější, aniž by to jeho vystoupení ochuzovalo o pudovou živočišnost. Jeho „rytmické vzorce“ mají svůj řád i deduktivní chaos, který vyhovoval mnoha Yoshidovým souputníkům, mezi nimiž nechyběli například Keiji Haino, Otomo Yoshihide či Derek Bailey. Je schopen vystupovat sám bez zbytečných okázalých exbibicí či působit jako bandleader, což nejlépe dokládá jeho soubor Koenjihyakkei. Je lyrikem, vtipálkem i tvďákem v jedné osobě, aniž by tím vykazoval jakoukoliv rozpolcenost. Každodenní vjemy přetváří ve specifické hudební figury, dokáže vytvořit melancholickou náladu i posluchače pořádně nakopnout.
