Saxofonista Bobby Keys – americký Stoun

V hudebním tisku se donekonečna omílají spekulace o tom, kdože byl oním mýtickým „pátým“ Beatlem? Byl jím manažer Brian Epstein? Nebo snad producent George Martin? Anebo Pete Best, Stu Sutcliffe či Billy Pre­ston? Přiznám se, je mi to celkem jedno. Mám ale naopak velmi jasno v něčem jiném. Poté, co jsem dočetl famózním humorem nabitou auto­biografii Bobbyho Keyse sestavenou s pomocí publicisty Billa Diterhafe­na Every Night’s a Saturday Night: The Rock’n’Roll Life of Legendary Sax Man Bobby Keys (Counterpoint Press, 2012, 292 s., 25 dol.), vím stopro­centně jediné: Bobby Keys je „americký Stoun“.
bobby_keysJiž jsem v UNI napsal, že Richard­sova autobiografie Life z roku 2010 patří v rockovém žánru k vůbec nej­zábavnějším, ale tato kniha, z pera texaského „honking-style“ saxofo­nisty navždy spojeného s nejslavněj­šími alby Rolling Stones, svým vel­korážným odvazem a odzbrojující reflexivní sebeupřímností onu Ri­chardsovu knihu snad ještě trum­fuje. Keys vyrůstal v odkazu Buddy­ho Hollyho, v R&R soundu typickém pro region Panhandle v západním Texasu. Bylo mu teprve 15 let, když začal foukat na ságo, a to právě s osiřelou kapelou The Crickets poté, co se s jejím zakladatelem a lídrem Hollym zřítilo letadlo. Styl si zfor­muloval poslechem Little Richard­se, Roye Orbisona či dechaře Kinga Curtise. Měl od počátku štěstí, že se uměl dostat do správného studia ve správnou chvíli a na tu správnou na­hrávací seanci.
Kdysi přijel za komponistou, zpě­vákem a performerem Leonem Rus­sellem do Los Angeles. Netrvalo dlouho, a už byl slyšet na slavných singlech Diona (The Wanderer) a El­vise (Return to Sender). Později se nějak přimotal ke kapele The Dela­ney and Bonnie a to jej dostalo až k Joeovi Cockerovi a účasti na jeho slavném turné Mad Dogs and En­glishmen. Proslulý začal být v mo­mentu, kdy jej Eric Clapton přizval do projektu The Derek and the Do­minos. Když se ještě později na čas přestěhoval do Londýna a Clapton už o něj neměl zájem, začal nahrávat s Georgem Harrisonem, Lennonem, Keithem Moonem a nakonec s Rol­ling Stones. Ti tehdy právě zkouma­li a osahávali countryové a soulové kořeny rock’n’rollu. A kdo by jim v tom mohl tehdy býval autentičtě­ji pomoci než tento divoce znějící a protřelý tenorák z texaské Lub­bock County? Díky tehdy ještě trva­jícímu přátelství s Jaggerem se tak stalo, že se Bobby Keys prominentně dostal na prémiová stounovská alba Let It Bleed, Sticky Fingers, Exile on Main Street a Goats Head Soup.
V éře vzniku těchto alb a při řadě turné, která je provázela, se Keys blízce skámošil s Keithem Richard­sem a oba si navíc kultivovali své hlavní společné hobby – těžký ná­vyk na heroin. Uvnitř Rolling Sto­nes však nemilosrdně platí nejdůle­žitější, byť nepsané pravidlo: přátelit se můžeš s Jaggerem nebo Richard­sem, ale nikdy s oběma současně! Spousta lidí se v rámci cirkusu, který odedávna obklopuje Stouny, dostala do nemilosti jednoho z obou Glim­mer Twins právě proto, že se naiv­ně, byť v dobré víře, pokoušeli jejich ego-emocionální hysterii přemostit. A na tohle fanfarónství mezi Jagge­rem a Richardsem Keys sám osobně doplatil. Vzpomíná třeba, že na tur­né k albu Steel Wheels v roce 1989 byl na něj Jagger tak naštvaný za to, že je věrnější Richardsovi než jemu, že osobně nařídil provoznímu účet­nímu, aby Keyse vyplácel mizernou almužnou 300 dolarů za odehraný koncert! Dávný kámoš Keith mu to prý pokaždé dorovnával ze svého…
bobby_keys2Byl to právě heroin, který způsobil, že Keys byl z kapely vyhozen upro­střed jejího turné v roce 1973. Pře­stal být muzikantem. Stal se prach-obyčejným feťákem, kterému neby­lo pomoci. Asi mu posléze došlo, o co přišel, neboť po své detoxikační očistě a úpěnlivé prosbě o přímluvu, adresované starému kámošovi Ri­chardsovi, byl po deseti letech na­konec milosrdně znovuvpuštěn do vnitřního a hermetického panteonu přízně těchto rockových aristokratů.
Vše ale začalo dávno předtím, ve městě San Antonio v Texasu. Psal se červen roku 1964. Stouni právě přiletivší z Anglie postávali v zákulisí a s gustem poslouchali skvělého saxofonistu souboru zpěváka Bobbyho Vee. Byl to náš Bobby Keys, kterému těsně před koncertem na zadku praskly jeho jediné černé oblekové kalhoty. Před užaslými Stouny tento chlápek svůj „honking Texas sound“ na pódiu vytruboval v plátěných bermudách, tmavém saku a obut v nezbytných kovbojských botách. Pro Rolling Stones musel být Bobby Keys zjevením. Se vším všudy naprosto nefalšovaný a ryzí Texasan, věkově jejich vrstevník, který je na tomto jejich teprve druhém koncertě v Americe, v sále Freeman Coliseum v parku Teen Fair v San Antoniu, zcela uchvátil. Vzájemně si přitom nemohli být, pokud jde o původ, image a letoru, vzdálenější a nepravděpodobnější. On, divoký texaský saxofonista, a oni, středostavovští příslušníci britské bigbeatové invazní vlny dobývající Ameriku!
Jedna věc je však tehdy přece jen spojovala. Buddy Holly. Jak jsem uvedl, Keys hrával v jeho kapele po Hollyho leteckém neštěstí. A tehdy nejnovější stounský singl v Anglii byla jejich vlastní předělávka Hollyho hitu Not Fade Away s oním famózním bodiddleyovským „bum bum bum – bum bum“ rytmickým vzorcem. Stouni proto prahli po jakékoli informaci o svém hudebním hrdinovi. Po koncertě si v hotelu Ramada Inn, kde Stouni i Keys bydleli, o Hollym povídali prý až do rána. „Tehdy jsem jim neřekl, že Richards mi Hollyho velmi připomínal,“ řekl Bobby Keys Michaelu Corcoranovi v interview pro Texas Monthly (prosinec 2012) a dodal: „Keith měl v očích takové odhodlání, jako by vůbec nepochyboval o tom, že se stane velkou hvězdou… Přesně takové, jaké ve tváři míval Holly…“ Cesty našeho Texasana a Stounů se poté na čas rozešly. O pět let později však došlo v Los Angeles k náhodnému setkání Keyse s Jaggerem na chodbě nahrávacího studia. Slovo dalo slovo a Keysův trademark – kvílející honking sax – se navždy zapsal do stounovského soundu ve skladbě Live With Me, vydané na slavném albu Let It Bleed. Od té doby se stal jedním z jejich nejpopulárnějších pravidelných sidemanů (dalšími byli třeba pianisté Ian Stewart a Nicky Hopkins nebo trumpetista Jim Price). Dokládá to ostatně pozvání, které Keys od Stounů dostal, aby se zúčastnil oslav 50. výročí jejich založení na sklonku loňského roku při několika beznadějně vyprodaných koncertech v malých sálech a klubech v Paříži, Londýně a Newarku. „Byl to skvěle placenej kšeft a dostal sem i nový voblečení zdarma. Kdo jinej by tam taky měl bejt, znal sem přece všechny songy co se hrály,“ řekl Corcoranovi dnes osmašedesátiletý Keys při jejich zmiňovaném interview v Nashvillu, kde dnes vede svůj vlastní band The Suffering Bastards, tvořený výkvětem místní scény. I když, podle jeho slov, k pozvání možná došlo i z titulu jeho podílu na nedávném a rovněž proslulém projektu nádherně znějící digitálně remasterované reedice nejlepšího stounovského alba vůbec Exile on Main Street, na němž se Keys v roce 1972 významně hráčsky podílel. Jedna věc je jasná. Proč zrovna on? Místo něj si Stouni přece klidně mohli kdykoli najmout kteréhokoli jiného tenoráka a stejně tak vyprodávat i ty nejdražší vstupenky tak, jak se to naposledy stalo při těch loňských koncertech k 50. letému výročí založení skupiny. Vtip je v něčem jiném. Spočívá totiž v tom, že jedině Bobby Keys je saxofonistou, díky němuž Rolling Stones znějí jako Rolling Stones. Od dob svého prvního amerického turné tato kapela vyzkoušela všechno možné, od hard rocku přes funk až po disko. Byli to oni, kdo protlačili proverbiální sex, drogy, rock’n’roll plus privátní tryskáče, do obecného povědomí coby semiotický signifikátor životního stylu rockových hvězd. V průběhu oněch mnoha metamorfóz zůstalo opravdu jen pár věcí, které je spojovaly s dávnou americkou roots music, která je v počátcích tolik inspirovala. Jednou z těch věcí nebo ingrediencí jejich soundu je právě Bobby Keys, jehož hráčský styl je utkán z jump-bluesového odkazu jemu předcházejících slavných texaských jazz/bluesových tenorsaxofonistů jako byli Eddie Cleanhead Vinson, Illinois Jacquet, Arnett Cobb, King Curtis nebo David Fathead Newman. Není proto náhodou, že Keysův největší přínos ‚stounovskému soundu‘ zazněl na albech Let It Bleed, Sticky Fingers a Exile on Main Street, tedy na deskách, které představují již nikdy poté překonaný kreativní vrchol Rolling Stones z přelomu konce 60. a začátku 70. let.
Nejslavnější Keysovo sólo vůbec najdeme na nesmrtelném snímku Brown Sugar, který vznikl poté, kdy s kapelou jamoval na Keithově a své narozeninové oslavě v londýnském studiu Olympic dne 18. prosince 1970. Snímek byl už definitivně natočen s kytarovým sólem Micka Taylora, ale když Keys zvukem svého sága ohromil účastníky tehdejšího mejdanu, byl požádán, aby Taylorovu kytarovou stopu přetočil svojí 28-vteřinovou saxofonovou sólovou improvizací, která mu sama o sobě, jak připouští, dodnes bohatě zajišťuje „zaplacení všech složenek.“
Po stránce osobnostní byvše stejně extravagantní jako jeho tenorový sound, Keys proto téměř stejnou měrou přispěl jak do pokladnice stounovské mytologie tak i k jejich diskografii. Keyse i Richardse dělí pouze pár hodin v momentu, kdy se oba v roce 1943 narodili a od nahrávání desky Exile on Main Stret jsou kamarádi. Ve své knize Life jej Richards popisuje jako „rock’n’rollo-vou duši, solidního chlápka a taky jako deprivovanýho maniaka.“ V interview pro Corcorana zase Keys říká toto: „Myslím, že na počátku jsem byl v Londýně pro ně něco jako exot.. Víte, takový to ‚Seznamte se s mým bláznivým kámošem z Texasu. Nalejte do něj ňákej chlast a přidejte trochu drog a uvidíte, jak bude vyvádět‘.“
bobby_keys3Zde je pár legendárních skazek o jeho famózních úletech. Jednou naplnil celou vanu drahým šampáňem Dom Pérignon, jen aby ohromil jakousi Francouzku, kterou potkal v hotelu. Jindy zase založil požár ve slavném Playboy Mansion v Chicagu. Proslulé jsou i filmové záběry z rockumentu Cocksucker Blues skvělého švýcarsko-amerického fotografa a režiséra Roberta Franka pořízeného během americké části jejich turné Exile on Main Street v roce 1972. Třeba v té časti, kdy v Chicagu Keys a Richards, mezi dalšími svými povedenými kousky, prohodí oknem hotelu dolů na ulici televizní přijímač. „Dodneška mě takhle vidí většina lidí co znám,“ postěžoval si Corkoranovi. „Říkám jim, že to jsem já, kdo hrál na všech těch skvělejch deskách. Ale oni na to, ‚jasně, ale ty seš ten chlápek, co vyhodil tu televizi z okna‘.“ Tento celovečerní černobílý film, který byl pro svoji syrovost, drsnost a vulgaritu dlouhá léta i v Americe bájným „trezorákem“, promítnutým tu a tam jen při privátních příležitostech, je dnes, jak jsem zjistil, v celé své kráse dostupný na You Tube. Jen se pokochejte…
bobby_keys4Keys se tedy stal důležitým komponentem stounovského soundu. Avšak jeho přílišné propadnutí a nezvládnutí extrémů jejich příslovečného životního stylu přispělo k jeho odchodu z kapely již v roce 1973. Beznadějně propadlý heroinu, Keys se musel neodkladně začít léčit v detoxu a je pikantní, že účty za léčbu mu platil věrný kámoš Keith Richards. Jeho pozdější pokusy o návrat k Rolling Stones však Mick Jagger opakovaně a rezolutně odmítal. Měl však štěstí v tom, že díky své předchozí proslulosti ho spolu s dalším stounovským sidemanem a „spolu-Texasanem“, trumpetistou Jimem Pricem, začala zvát na nahrávací seance celá tehdejší rocková elita na obou stranách Atlantiku. Bobby Keys se tak začal objevovat jako studiový žoldák na deskách Erika Claptona, Harryho Nilssona, Donovana, Keithe Moona, kapel The Faces a Humble Pie, Joea Cockera a hned dvou ze čtyř Beatlů.
Keysovy nejvřelejší vzpomínky na působení mimo kontext Stounů patří Johnu Lennonovi, který jej přizval do svého projektu Walls and Bridges (1974). Když se objevil ve studiu a Lennon mu řekl, že dechové party jsou už napsané, Keys se zhrozil, poněvadž neuměl hrát z not. „Bál jsem se, že umřu hanbou, protože ostatní najatí dechaři byli naprostou studiovou klasou,“ vzpomíná Keys a dodává: „John mě pak vzal dozadu k ňákýmu schodišti a s akustickou kytarou mě naučil všechny moje party. Nepřestal, dokud jsem to fakt nezmákl a dokud si to nesedlo. Jeden z mnoha důvodů proč jsem toho chlápka fakt miloval.“
Nakonec to dopadlo tak, že Richards Keyse zpátky do Rolling Stones přece jenom dostal, byť jen do sestavy, která jezdila na turné, nikoli do studia na nahrávání. Měl svoji nezastupitelnou roli při koncertních vypalovačkách Honky Tonk Women a Brown Sugar.
bobby_keys5V průběhu turné 1981 se Keys náhodou setkal se svým dalším „spolu-Texasanem“ Joem Elym, jehož band dělal předskokana Stounům na koncertě v Tempe v Arizoně. Po dalších osm let, kdy si Stouni dali pauzu a nevyjížděli na turné, hrál Keys s Elyho bandem. „Když jsem byl u Stounů, nikdy jsem se nemusel starat o nějaký balení věcí, kufry a podobně. Vždycky mi někdo zabalil a kufry odnesl až do privátního éra. Takže jsem nyní zakusil poněkud jiný druh cestování, v dodávce spolu s dalšími sedmi chlápky. Ale působení u Elyho u mě hlavně znovuzažehlo tu jiskru, pro níž a s níž jsem se chtěl věnovat hudbě především,“ prozrazuje na sebe Bobby Keys.
U Elyho si Keys svršky a další osobní věci nosí v brašně na golfové hole. Corcoran vyhrabal malou perličku, kdy cituje samotného Joea Elyho takto: „Bobby má vždycky u sebe malej techničák od svého vozu. Ptal jsem se ho proč. Řekl mi, že je to vzpomínka na moment, kdy kdysi zaparkoval na letišti v Dallasu, aby odletěl na nahrávací seanci do Anglie, která měla trvat týden. On však byl pryč se Stouny celý dva roky. To auto mu poldové odtáhli a on ten techničák potom potřeboval jako doklad o vlastnictví auta.“
Koncem loňského roku koncertovali s Elym právě v Nashvillu, kde s ním Corcoran pořídil zmiňované interview. Hovořili spolu i o tom, co bylo momentem, který způsobil, že zcela propadl osidlům rock’n’rollu. Všichni rockeři mají takovou nebo podobnou story. Jagger s Richardsem třeba podlehli onomu „vábení múz“ díky písním Chucka Berryho, Howlin’ Wolfa a Slima Harpo, které poprvé uslyšeli z tehdy i v Anglii málo dostupných amerických černošských desek. U Bobbyho Keyse to však nebylo díky poslechu desek. Když mu bylo deset let, jednoho rána jej probudil hlasitý zvuk kytary z ulice, který pronikal okny jeho ložnice. Vyběhl ven a vyšplhal se na strom v předzahrádce a uviděl o blok dál náklaďák, který vezl hrající kapelu. Šlo tehdy o jakousi gala oslavu otevření nové benzínky, avšak ten chlapík co hrál na kytaru, nebyl nikdo jiný než samotný Buddy Holly. „A to bylo vono,“ říká Keys. „Rock’n’roll zavolal a já řekl: tady jsem!“
bobby_keys6Foto archiv

Přidat komentář