Na své druhé album Songs From A Room z roku 1969 zařadil kanadský básník a písničkář Leonard Cohen kromě hitu Bird On The Wire také záhadnou skladbu Seems So Long Ago, Nancy (Zdá se to být tak dávno, Nancy). Záhadnou proto, že vyprávěla o sebevraždě dívky, kterou autor osobně znal, přesto však neprozradil, proč se zabila.
Tato ponurá epizoda z doby, kdy byl ještě ,pouze‘ jedním z nejnadějnějších poetů nové montrealské generace a na kytaru hrál nanejvýš v nějakém literárním salónu, mu natolik utkvěla, že se k ní vrátil i na působivé desce Live Songs z roku 1973, kde píseň zpívá s trochu konkrétnějším textem, a rovněž s údernějším sloganem. Verš „zdá se to být tak dlouho“ nahradil slovy „ráno nepřišlo“ („the morning had not come“) a vyslovuje ho tak smutně, až posluchačům přebíhá mráz po zádech.
V programu k frankfurtskému koncertu z roku 1972 Cohen uvedl: „Tohle je písnička pro skutečnou dívku jménem Nancy. Jednoho dne se v domě svého otce zavřela do koupelny s brokovnicí svého bratra a ustřelila si hlavu. Bylo jí 21. Možná je to drzost, co teď řeknu, ale třeba to udělala, protože nebylo dost lidí, kteří by jí pověděli to, co já.“
Víc z něj novináři nedostali, i když recenze koncertu v Berkley Community Theater z časopisu Rolling Stone přinesla tuto zajímavou informaci: „Kapela nemohla odejít bez přídavku. Unavený, ale rozehraný Cohen se tedy vrátil, aby zazpíval Seems So Long Ago, Nancy. Vysvětlil, že si není jistý, jestli si na písničku vzpomene. Ví, co a jak, ale dlouho ji neměli na repertoáru. Aby si ji lépe vybavil, začal vyprávět, jak vznikla. S Nancy se poznali v Kanadě, před mnoha lety, v roce 1961. Dřív, než vznikl národ Woodstocku a rockové magazíny. V dobách, kdy být svůj znamenalo být divný. Její otec byl vlivným soudcem, ale ona žila skoro na ulici. Kamarádi jí říkali, že může všechno. ,Spala s každým. S každým. Měla dítě, ale vzali jí ho. A tak se zastřelila v koupelně.‘“
Mlha, která se vznášela nad mrazivým obrazem „pětačtyřicítky u hlavy a vyvěšeného telefonu“, se s lety nerozplynula, a skladba si ponechala onu nedořečenost, díky níž se z některých děl stávají kultovní záležitosti. Fanoušci, neobeznámení s reálným základem, se přeli, zda byl otec Nancy „v Paláci počestnosti“ souzen, či naopak soudil, a spílali Cohenovi, že jim stejně jako ona nešťastná dívka nedovolil nahlédnout do „Paláce tajemství“. Někteří si dokonce mysleli, že jde o narážku na nevyjasněné úmrtí Marilyn Monroe, Leonard však stále dokola opakoval: Jedná se o skutečnou Nancy.
Těžko říci, co všechno o ní doopravdy věděl a jak k ní měl blízko. Na vystou pení v Birminghamu prohlásil: „Rád bych zazpíval píseň pro tu nejkrásnější blondýnku, která zemřela roku 1961 v Montrealu.“ A v roce 1979 řekl v rozhovoru s Harrym Raskym, že Nancy byla jen servírka v jedné americké putyce, s níž se trochu zapletl. Zřejmě schválně mlžil, protože se ve věci osobně angažoval. Je pravděpodobné,že ji měl víc než rád, ale ani on neznal celou pravdu a nedoufal, že záhadě někdy přijde na kloub. Proto ho před dvěma lety muselo překvapit, když mu přišlo psaní od muže jménem Tim Challies, které začínalo slovy: „Nancy byla moje teta a vzala si život, ještě než jsem se narodil.“
DEPRESE NA MĚ SPADLA JAKO BOMBA
Z dopisu se Cohen – třicet šest let po vydání alba Songs From A Room – dozvěděl vše, co se nejbližším příbuzným Nancy Challiesové dosud podařilo vypátrat. Tim Challies vzápětí otiskl na svých webových stránkách www.challies.com obsáhlý článek, k němuž připojil i Nancyinu fotografii. Čtenáře požádal, aby ji nestahovali a nikde jinde nepublikovali, což respektujeme a odkazujeme na příslušnou internetovou adresu. Z jeho vyprávění naskakuje husí kůže, zvlášť když si uvědomíme, že – přesně jak se zpívá v poslední sloce písničky – Nancy „je všude, spousta z vás nosí její tělo, spousta z vás si češe její vlasy“.
„Její jméno padne při rodinných setkáních málokdy,“ říká Challies na adresu své krásné tety, jejíž bratr byl jeho otcem. „Jako by minulost její blízké tak bolela, že na ni raději nemyslí.“ Co se tedy opravdu stalo v roce 1961 v kanadském Montrealu? Příběh, který stojí za vznikem skladby Seems So Long Ago, Nancy, je temný jak Lynchovy filmy a nedá se vytrhnout z období počátku šedesátých let, kdy si Amerika teprve zvykala na rozcuchané vlasy Beatles, drzé obličeje Rolling Stones a nekompromisní kvílení Boba Dylana.
„Nancy Challiesová se narodila 20. října 1943 a zemřela před čtyřiceti lety, 10. března 1965, v pouhých jedenadvaceti letech,“ otevírá dlouho zamčené skřínky rodinné paměti Tim Challies. „Byla to utrápená mladá žena a v mládí strávila řadu let v péči psychiatrů. Před pár lety jsem se na chalupě hrabal ve starých lejstrech a našel několik dopisů, které psala své matce z psychiatrických ústavů. Z některých se zdá, že na tom byla dobře, z jiných ale vyplývá, že prožívala muka, což dokládá i rozházený rukopis: ,Deprese na mě spadla jako bomba – a tím myslím pořádná bomba. K čertu!‘“
Challies však našel ještě jednu várku dopisů, které jsou starší než ty, co Nancy posílala z ústavů. Pocházejí z roku 1961, kdy Nancy pracovala daleko od domova jako průvodkyně turistů v pevnosti Fort Henry v Kingstonu. Píše v nich o tom, jak randí s kluky z Královské vojenské akademie, chodí do divadla na Henryho Fondu a vůbec si užívá. „Nebojte se o mě,“ vzkazuje. „Vím, že dělám správnou věc.“
„Moje babička si každý den dělala zápisky do diáře,“ uvádí Challies. „A k 20. prosinci 1961 si poznamenala: ,Nancy potkala Mikea.‘ Někdy během následujících měsíců Nancy otěhotněla a víte, jaké tehdy panovaly společenské konvence, zvlášť v prominentních rodinách členů parlamentu a nejvyššího soudu.“
Jednadvacetiletá dívka byla vlastními rodiči donucena, aby se dítěte hned po porodu vzdala a dala ho k adopci. Když se zabila, bylo jejímu bratrovi – otci Tima Challiese a člověku, jehož pušku použila – patnáct. „Babička jednou svěřila mé matce, že na ni Nancy v těch posledních dnech naléhala: ,Mami, sežeň mi gurua! Potřebuju gurua!‘ Zdá se tedy, že její problémy byly hlubší povahy. Křičela o duchovní pomoc, ta ale nikdy nepřišla,“ tvrdí Challies.
Beztak pochmurná rodinná historie měla dohru jak z antické tragédie. Několik let po Nancyině smrti si totiž vzal život i její otec George Challies, onen prominentní soudce předsedající Nejvyššímu soudu provincie Quebec. Přemohly ho výčitky? Sestra Tima Challiese Susanna Roseová, která se k příběhu také vyjádřila pomocí internetu, si vzpomíná na fotografi i z místních novin, na níž se soudce Challies zdvořile usmívá při jmenování nových členů soudu. Záběr byl pořízen osm dní po sebevraždě jeho dcery a George Challies prý na něm nevypadá příliš přesvědčivě…
SEEMS SO LONG AGO, NANCY
It seems so long ago,
Nancy was alone,
looking at the Late Late show
through a semi-precious stone.
In the House of Honesty
her father was on trial,
in the House of Mystery
there was no one at all,
there was no one at all.
It seems so long ago,
none of us were strong;
Nancy wore green stockings
and she slept with everyone.
She never said she’d wait for us
although she was alone,
I think she fell in love for us
in nineteen sixty one,
in nineteen sixty one.
It seems so long ago,
Nancy was alone,
a forty fi ve beside her head,
an open telephone.
We told her she was beautiful,
we told her she was free
but none of us would meet her in
the House of Mystery,
the House of Mystery.
And now you look around you,
see her everywhere,
many use her body,
many comb her hair.
In the hollow of the night
when you are cold and numb
you hear her talking freely then,
she’s happy that you’ve come,
she’s happy that you’ve come.
ZDÁ SE TO BÝT TAK DÁVNO, NANCY
Zdá se to být tak dávno,
Nancy byla sama,
dívala se na Hodně pozdní show
skrz polodrahokam.
V Paláci počestnosti
měl stání její otec,
v Paláci tajemství
nebyl vůbec nikdo,
nebyl vůbec nikdo.
Zdá se to být tak dávno,
nikdo z nás neměl dost sil.
Nancy nosila zelené punčochy
a spala s každým.
Nikdy neřekla, že na nás počká,
i když byla osamělá,
myslím, že nás milovala
tenkrát v jednašedesátém,
tenkrát v jednašedesátém.
Zdá se to být tak dávno,
Nancy byla sama,
s pětačtyřicítkou u hlavy
a vyvěšeným telefonem.
Říkali jsme jí, že je krásná,
říkali jsme jí, že je svobodná,
ale nikdo z nás ji nenavštívil
v Paláci tajemství,
v Paláci tajemství.
A teď se rozhlédněte,
vidíte? Je všude,
spousta z vás nosí její tělo,
spousta z vás si češe její vlasy.
V práznotě noci,
když jste prochladlí a zkřehlí,
konečně se rozpovídá,
je ráda, že jste přišli,
je ráda, že jste přišli.