Už na festivalu v Rudolstadtu Shantel celý koncert na kytaru odehrál a odzpíval s kapelou naživo, bez jindy nenahraditelné taneční elektroniky a samplů. Některé skladby, ale jako by k němu nepatřily. Teď je to jasné: poslouchali jsme zárodek nového alba Anarchy & Romance. Ve vodkou zalitém Shantelově Bucovina klubu tak balkánskou horečku sobotní noci vystřídalo retro 60. a 70. let: dřevní britský a americký rock’- n’roll, funky, rockabilly a dokonce finský „nožně rozhazovačný“ tanec letkajenkka. Samosebou s balkánskou a středozemní příchutí, tak radikálně minulost Shantel neutnul. Dává u něho ale takové sdílení retra smysl? Přijde na to, jím k dokonalosti doladěný tanečně euforický electro gypsy sound se ale vyčerpal a Shantel pro nový zvuk vystavěný na kytaře Rickenbacker a klávesách Fender Rhodes získal i nového spojence: britského kytaristu Justina Adamse, který na digitální čarování moc není a dává přednost pořádnému rocku.
Fanoušci Bucoviny klubu proto namísto šlehů odvázaných romských dechařů a techna uslyší cover rock’n ’rollu Slow Down od Larryho Williamse z roku 1958, proslaveného kdysi Beatles nebo Shantelovu „orientální surf pop music“ Multiple Assimilation. Nezapomíná ani na oblíbené disko: nad syntezátorovými Super Bad Day a All The Glamour Has Gone blikají dobře známé diskokoule; a vlastně i nad Lenny Soda s německou zpěvačkou Emmou Greenfield.
Německý producent a programátor Shantel měl vždycky problémy s pravostí, sice nekradl tak okatě jako Bregovič, ale přece jenom za hodně vděčil romským kapelám: naučil se od nich způsobům, jak si něco „nenápadně“ vypůjčit a předělat tak, že po původním zdroji nikdo nepátrá a on nemůže být nařčený z kopírování. Shantel se vždycky mračil, když mu někdo předhazoval termín balkan pop, podle něj to nesedělo ani zeměpisně, proto médiím podsouval vlastní charakteristiku: anarchy & romance. A právě z prvního slova můžeme odečíst Shantelův skladatelský přístup, založený na šikovném anarchistickém napodobování, aniž by sebeméně ztratil na serióznosti. Smyslem se tolik netrápil, stal se mu jím taneční parket, kam se celá léta snaží – a nemá s tím problémy – dovléct davy. Představuje jasného hitmakera, skladby dokáže nastřelit zapamatovatelnými popovými refrény, které obalí čímkoliv. Například po Paranoia Bunk by měla okamžitě sáhnout všechna ranní rádiová show, z postele vás doslova vyžene směsí flamenkového tleskání, mexickými mariachi dechy a vokálem Iriny Wittiber, hypotetické členky The B-52’s.
Shantel se také umí vetřít do přízně vsuvkou něčeho notoricky známého, hlavně ať to odsejpá. Do Letkis – A Touch of Beauty třeba nasamploval Ronnie Kranckin Orkesteri hrající celosvětově zabírající finský letkajenkka hit podnikových večírků a bujarých sešlostí: skladbu Rauno Lehtinena z 60. let Letkis.
V Davidem Bowiem, Iggy Popem a Depeche Mode proslaveném berlínském studiu Hansa podřídil Shantel retru komplet natáčení. Použil pouze analogové mikrofony a staré zesilovače Vox. Starý známý Shantel: věčný hračička; ale milý, stejně jako celé tanečně odpichové album.
Essay Recordings, 2013, 49:12
