Trio v čele s obrýlenou ikonou všech alternativně rockových producentů Stevem Albinim se rozhodně v tvorbě nikam nežene, poslední album jim vyšlo před sedmi lety, a to aktuální je teprve páté za dvaadvacet let existence. To podstatné se u něj navíc nemění. Albini má rád klasický přístup, i z novinky jsou slyšet charakteristické, až minimalistické rockové riffy, i naopak to, že ve strohé hudbě chybí dnes módní vrstvení kytar i dalších nástrojů, natož pak zpestřování prostřednictvím elektronických samplů. Jen syrové zařezávání, typické rytmické struktury, jaké mají příznivci rádi. A také fantastická práce s dynamikou, díky které skladby vynikajícím způsobem gradují a mezitím se z nich vylupují nápadité a silné melodie.
Členité konstrukce jdou od prostých vyhrávek, až po noiserockové běsnění; zdá se, že trio má pořád dostatek energie k tomu, aby ze sebe dostalo maximum. A co je ještě lepší, pořád nevyčerpalo své zásoby tajuplnosti a nápadů, takže každá ze skladeb je naprosto neodhadnutelná v tom, jak se bude vyvíjet. I když z titulní skladby, která album otevírá a která z toho, čím je kapela známá, poněkud vybočuje, to ještě není příliš patrné. Ale v dalších skladbách si to naopak Albini & spol. vynahrazují, občas to až zní jako inspirace svými vlastními staršími skladbami.
Jakkoli je vždy nejlepší nechat se kapelou uhranout naživo, ona všudypřítomná nervozita, která je dobře patrná z třetí You Came in Me, funguje i ve studiovém podání. A když v následující skladbě Riding Bikes kytara nezúčastněně odsekává čas jak přesýpací hodiny, zatímco basový motiv má i ve své tichosti monumentálnost hymny, je jasné, že výjimečnost kapely se nevytratila. A platí to i o svérázném humoru: když v úvodu skladby All The Surveyors sborem zpívají se vší pompou „Fuck the King!“, zní to skoro jako Monty Pythons.
Jen těžko hledat v hudbě dnes něco tak vzdáleného kompromisu. Zvukově i ideově. Těžko je možné za něj považovat i to, že nejdelší skladba má tentokrát jen 6 minut a celé album jen o chvilku přesáhne půlhodinu. Jsou to zkrátka znovu Shellac, kdo určuje meze a pravidla. A tím, jak mají vše pod kontrolou, je výsledek předurčen k tomu, aby se stal dalším zbožňovaným artefaktem skalních příznivců a objektem mimořádného respektu těch ostatních. Vzpouzet se tomu nemá smysl.
Touch and Go 2014, 32:43
