Perfect Trouble – Dokonalé trampoty, tak se jmenoval kvintet saxofonistky a flétnistky Sibylle Pomorin z přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, jehož členy byli anglická zpěvačka Maggie Nicols, americký violoncellista Tom Cora, německý kontrabasista Klaus Willmanns a perkusista Chris Cutler, který v této mezinárodní hvězdné formaci zastupoval Anglii. Východiskem jejich nevšedních improvizací (jak jsou zaznamenány i na albu Perfect Trouble z roku 1989) byly prvky takzvané nové hudby, moderního jazzu, progresivního rocku i folku. Přestože měl každý z nich poněkud jiné hudební zázemí (anebo právě proto), byli už tehdy jeden jako druhý mistři svých nástrojů, takže výsledek souhry byl při veškeré neobvyklosti a překvapivosti dokonale sladěný a důraz při vyslovení názvu souboru by neměl být položen na podstatné jméno, nýbrž na slovo dokonalý.
Sibylle Pomorin, ročník 1956, rodačka z jižního Německa, vystudovala v letech 1975 až 1980 státní hudební akademii v Münsteru se specializací flétna a saxofon a už při studiích hrála v místních komorních orchestrech a v jazzových skupinách, se kterými působila i jako skladatelka. Právě dvojpólovost vážné hudby a jazzového vnímání předurčila i její další dráhu. Ta začala (zhruba od roku 1982) koncertováním s takovými veličinami, jako jsou Peter Brötzmann, Joëlle Léandre, William Parker, Yosuke Yamashita, Chris Cutler nebo Konrad Bauer. To už vedla také své vlastní trio, od roku 1984 kvartet, jehož výkon si můžeme zpřítomnit na deskách In the Tradition z roku 1984 a Winterkönig, což je záznam vystoupení z 23. listopadu 1986 v sále Quasimodo v (tehdejším západním) Berlíně. V obou obsazeních tvořili pevný základ kontrabasista Klaus Willmanns a bubeník Olivier Robin, v prvním případě se s vedoucí kvartetu utkával Klaus Pottgiesser s tenorem, altkou a trubkou, ve druhém se s ní spíše potkával pianista Bruno Aznar. Ovšem nelíčeného uznání jak od kritiky, tak od publika, které vyznává alternativu, se Sibylle Pomorin dostalo právě za zmíněné Dokonalé trampoty. Potvrzuje to jak jazzová výroční cena, kterou jí roku 1988 udělil Südwestfunk a kraj Rheinland -Pfalz (včetně patnácti tisíc marek), tak například referát Klause Mümpfera v Jazzpodiu o SWF -New -Jazz -Meeting v Mainzu, kde píše, že tato hudebnice „využila všechny možnosti saxofonu a fl étny jak v akustické, tak v elektronicky zcizené poloze. Tyto přirozené i syntezátorové zvukové šance navíc propojila s expresívní vyjadřovací silou svého instrumentálně nasazeného hlasu. Zvukové pasáže promísila vokálním skatováním a extatickými výkřiky do provokující koláže.“ Ostatně i výrok tehdejší poroty uvádí, že na ni zapůsobilo „umění široce rozvinutého a strukturovaného free jazzu i různorodost stylistických prvků“.
Ačkoliv tedy sklízela naprostý úspěch, rozhodla se, že bude i nadále prohlubovat své hudební vzdělání, a to hned v několika směrech. Po studiu kompozice u Ernsta Becherta v Hamburku prošla řadou kurzů a seminářů v New Yorku (Columbia -Princeton Electronic Music Center), Istanbulu, Mexiku, Holandsku (Nederlanse Programma Stichting Hilversum) atd., přičemž se věnovala jak hudbě klasické, tak elektronickému pokusnictví (na technické univerzitě v Berlíně) a mezi pedagogy, u nichž byla (díky sponzorování berlínského senátu) na stáži, byly tak rozdílné osobnosti jako Dieter Schnebel, John Tchicai, Alice Shields nebo Eliane Radigue. V souvislosti s tím byla její hudba uváděna (s jejím hostováním nebo za účasti jiných interpretů) nejen v Evropě, ale také v Americe, Argentině, Austrálii nebo v Izraeli.
Je třeba zdůraznit i pozornost, kterou průběžně věnovala ženám v hudbě nebo která jí naopak byla v tomto zaměření přiřčena. Především jde o jazzový orchestr Reichlich Weiblich (což bych mohl přetlumočit jako Ženských jak naseto, aniž k tomu přidávám sebemenší pejorativní smysl). Tato řízná kapela čítá vedle vedoucí altsaxofonistky a flétnistky další čtyři saxofonistky, tři trumpetistky, dvě trombonistky, pianistku a basistku, tedy dohromady dvanáct razantně hrajících žen, působících i svým šarmem a entusiasmem. Jediný muž v tomto projektu byl bubeník Karl Godejohann, asi proto, že žádná perkusistka nebyla zrovna po ruce. Sólistkami při vystoupení na festivalu v Moers v červnu 1987 byla vedle Pomorin pianistka a hráčka na syntezátor Ulrike Haage, tenorsaxofonistka a sopránsaxofonistka Ilona Henz a trombonistka Ruth Exter. I tato její činnost byla po zásluze oceněna jakožto průkopnická.
Naopak Pomorin zcela samozřejmě najdeme na sampleru 25 Plus – Piano Solo s kompozicí Zahlenspiele vedle Violety Dinescu, Tsippi Fleischer a řady dalších skladatelek z celého světa a na CD Wie es ihr gefällt (Jak se vám líbí), mapujícím čtyři ročníky festivalu s tímto pojmenováním. Festival vznikl z iniciativy čtyř berlínských hudebnic a jeho náplní je nová hudba, hip hop, improvizace, rock, taneční scéna, avantgarda, jazz a folklór. Sylvii Pomorin coby saxofonistku a vokalistku tu najdeme v duu s klávesistkou Irister Schiphorst, používající i nahrané pásky, které nese pojmenování Attacca Subito. Program (opět) ženské hudby je skutečně nadmíru zajímavý, uveďme si tu alespoň několik účastnic ročníků 1991 až 1994: královna kontrabasu Joëlle Léandre s vokální divou Annick Nozati, expresivní Ida Bittová -Kelarová, zpívající kaskadérka Uschi Brünning, improvizující hlasová pokušitelka Maggie Nicols, charismatická avangardní zpěvačka a kytaristka Dagmar Andrtová, švýcarské performerky, vystupující jako Les Reines Prochaines atd.
Novější kompozice Sibylle Pomorin jako Phonismen pro dvě violoncella a živé elektronické vstupy, L 1014 pro sólové perkuse (s brilatním výkonem Claudie Sgarbi s vročením 2006), Mo(u)vements nebo The Secret of PPP, což jsou elektroakustické hudební performance, na ofi ciální vydání zřejmě teprve čekají. Zato její téměř třicetiminutovou extravaganci Prayer for the Sun before Traveling, kterou zvláštní porota Ars Acustica Competition vybrala pro vysílání v západoněmecké rozhlasové stanici v Kölnu, najdeme na speciálním dvojkompaktu Soundscapes be(for)e 2000 vedle elaborátů takových skladatelů, jako je Eric La Casa, Karel von Kleist, Francisco López, Robert Iolini a Philip Mo. K čemuž lze pouze dodat, že Pomorinina poetická reportáž, bazírující na předloze odkazu Aztéků a na jazyce nahuatl z předcortésovské doby, je fascinující jak skladatelčiným uměním samozřejmé variabilnosti, schopností prolínat živé záznamy (získané při stáži v Mexiku) s projevem přednašeče, sopranistky Beth Griffi th, basové flétnistky Normisy Pereiry de Silva a perkusisty Michaela Ranty.
Další pozoruhodné dílo je Spiegelung, uvedené na koncertě berlínské Akademie umění v květnu 2006 vedle opusů Franze M. Olbrische a Terry Jenoure (se kterou ostatně vydala výtečný kompakt Auguries of Speed). Při této prestižní akci účinkovali trumpetista Herb Robertson, Kim Clarke s elektrickou basou a bubeník Chris Cutler (vedle dalších).
V současnosti se tedy Sibylle Pomorin soustředila na komorní hudbu a elektrickoakustickou tvorbu, do níž zahrnuje prvky poezie, při svých vystoupeních využívá i videa, prostoru sálu a světelné instalace, je ovšem i nadále spjata s improvizátorskou a avantgardní scénou v mezinárodním měřítku. Kritika (například Klaus Robert Bachmann v Jazz Podiu) už dávno ocenila, že v jejích performancích nejde o žádné běsnění a exhibiční egománii, že působí vyváženě, že spojuje náruživost s úsporností. Právě různorodost jejích opusů je typickým znakem jejího přístupu, dokáže střídáním nálad a rytmů zapůsobit na vnímání, neponechává posluchače v klidu, dokáže docela nenásilně vyburcovat jeho pozornost. Je zajímavější než leckterý hudební mnohoobročník, který vydává několik desek ročně. Pravda ovšem je, že na její nové album už docela netrpělivě čekáme.
Diskografie
Sibylle Pomorin Quartet: In the Tradition (1984 Ausfahrt Records)
Jazzorchester Reichlich Weiblich (Elrec -Records)
Sibylle Pomorin Quartet: Winterkönig (1987 Konnex Records)
Reichlich Weiblich: Live at Moers
Festival ‘87 (1987 Moers Music)
Perfect Trouble (1989 Moers Music)
Sibylle Pomorin + Terry Jenoure: Auguries of Speed (1991 ITM Media)
25 Plus – Piano Solo, Klaviermusik aus aller Welt von 27 Komponistinnen (1986 Salto Records)
Wie es ihr gefällt – Festival 1991–1994 Vol. I (1995 Z.o.o. -Verlag)
Soundscapes be(for)e 2000 (1999 Staalplaat)