Hudba vznikající z impresionistického opojení místa v krajině má obvykle snadno přenositelný citový náboj jak na muzikanty, tak na posluchače. Saxofonista, klarinetista a skladatel Tim Garland (1966) se pracovně ocitl na severovýchodním pobřeží Británie v městečku Whitney Bay a když pozoroval bílou věž majáku St. Mary Lighthouse na nedalekém ostrůvku, rozhodl se kousek od něj koupit pobřežní dům. Pro své CD If The Sea Replied pak nahrál přímo na majáku několik basklarinetových sól, která pak orchestrálně zaranžoval. Garland měl na britské královské hudební akademii tehdy za studenta Welšana Gwilyma Simcocka (1981) a uslyšel v něm pianistu vhodného ke své muzice. Byl to počátek jejich spolupráce. Na jiném místě si vyhlédl v Orient House Ensemble britského saxofonisty Gilada Atzmona (v Izrae-li narozeného) slavného izraelského bubeníka a perkusistu Asafa Sirkise (1969). Na konci roku 2011 se trio sešlo ve studiu, a tak vzniklo album Lighthouse sestavené ze čtyř skladeb Garlandových a pěti Simcockových.
Album otvírá dravé provedení skladby Space Junk v rytmu udaném basovými strunami klavíru a bicími Sirkise. Tato figura se ještě připomíná během skladby mezi sóly tenorsaxofonu, v nichž zní Garland až „shorterovsky“ expresivně. Simcock saxofonem hrané téma vedle hry na klavír podpoří unisonem melodiky (použité však pouze v této skladbě). Mezi Sirkisovými nástroji zaujme plechový zvuk hang drumu, dobře slyšitelný hned v následující Weathergirls nebo v poklidně rozespalé One Morning. Garlandova zpěvná hra má kořeny v jeho vztahu k folklóru a přivedl jej ke spolupráci s Chickem Coreou na projektu The Continents. Ještě předtím se také podílel na ceně Grammy 2009 za nahrávku The New Crystal Silence Chicka Corey s vibrafonistou Garym Burtonem – tam však Garland nehrál, zato rozepsal orchestraci pěti Coreových skladeb pro Sydney Symphony Orchestra. Garlandův hluboký hlas basklarinetu se rozezní v rychlé Above The Sun, jehož podstatná část sóla je však hraná ve výškách nástroje, které se barvou blíží sopránsaxofonu. Zde, ale i na jiných místech, si můžeme užít živou Simcockovu hru, v níž lze občas zaslechnout i drobnosti typické pro Coreu. Simcockův eklektismus odkazující na znalost evropské klasiky i moderny mu umožňuje pestrou improvizaci, což prokázal už na svém sólovém albu Good Days at Schloss Elmau (ACT Music, 2011). Slyšitelné je to také v jeho sóle v Garlandově The Wind On The Water. Její téma vzniklo na půlnočních procházkách podél pobřeží Severního moře za svitu hvězd a měsíce – což není recenzentova básnická licence, ale vyznání autora. Lze říci, že klavír ve skladbě hraje uklidňující nadzemní úlohu noční chvíle a sopránsaxofon spíše tu neklidnou, způsobenou studeným a neklidným mořem. Wax Lyrical je Simcockovou poctou legendárnímu britskému saxofonistovi Stanu Sulzmanovi (v roce 1983 spolupracoval dokonce s Gilem Evansem), který ovlivňuje celé generace britských jazzmanů. Album ukončí krátká balada Gwilyma Simcocka až v romantické náladě, velšsky pojmenovaná Tawel Nawr (Quiet Now). Zvuk tria je částečně ozvěnou času nastupujícího klasického jazzrocku ještě v jeho akustické podobě, těší nápaditostí všech tří aktérů a skvělými sóly.
ACT Music/2HP, 2012, 56:51