Simon Nabatov: Monk ’n’ More

Mám dojem, že Theloniu Monkovi se současný jazzový klavírista nemůže vyhnout ani ho obejít obloukem. Tím méně takový, který patří mezi pianistickou špičku, jako je Simon Nabatov, tento Goliáš těžkotonážní hry, zaujímající v katalogu Leo Records výsadní postavení. Ovšemže ze svého vztahu k originálnímu předchůdci vytvořil na albu Monk ’n’ More zcela neobvyklou záležitost: v květnu 1995 nahrál v kolínském Loftu pět Monkových kompozic a v červnu 2013 tamtéž čtyři části svých Electroacoustic Extensions a ještě jednu skladbu navíc. Různě prezentované a přijímané dědictví? Souboj s titánem? Svár hudebního pojetí? Ať tak či onak, jde o pojímání šancí moderního klavíristy, o překročitelnost či nepřekročitelnost vlastního stínu.
Nabatov se v přejatých kompozicích k Monkovi přiznává, dovede zachytit jeho rytmickou zvratnost, dynamizující prekérnost a briskní pohrávavost. Je brilantně naléhavý, těkavě proudný i švitořivě lapidární (Skippy), těžkohoufnicově rozhřímaný a spádně rozměnivý (nikoli rozmělňující) s rytmickými asonancemi, samozřejmý, aniž podléhá původní lehkonohosti (Oska T.), je svůdně pohodový i dychtivě živelný (Pannonica), očarovává přímočarostí, i když ta leckdy souvisí s „hrubozrnějším“ prstokladem (Light Blue), přes počáteční znepřehledňování rozdmýchá skladbu k „hitové“ proskočnosti (Epistrophy). Sumárně: Nabatov se nedává svést k pouhému přejímání předloh, dodává k nim svoji razanci, dobývá se k osobitosti skladeb prostřednictvím své osobnosti a vytváří jejich nové vyznění. Zároveň ukazuje, že co se na Monkovi kdysi mohlo jevit jako neuvěřitelné, antimelodické, je dnes více než samozřejmé.
Vlastní Nabatovovy kompozice jsou do značné míry anti-monkovské, jsou protipólové, disparátní, avšak jejich řazení vše prolíná a dotváří, jsou tím nadstandardním „more“. Přitom čtyři části Electroacoustic Extensions, na nichž velký podíl náleží elektronice, jsou postupně vygradovávané. Jestliže počínají ostýchavým osmělováním a vyčkávavou uvážlivostí s rozvíjeným rozhlédáním (1), postupně se rozchvatňují do extravagantní vytrhovačnosti, nabourávané narušivě změtenými tóny (2), mísí svištivé spádnění s vizionářskou atmosféričností, pozastavovanou i znovu rozdmýchávanou, produmávanou i kolotavostně vířivou (3), což se vystupňovává a prochaotizovává až do protlučkovávaného šrumlování, proškrcování a pobluzování, prohazardovává se do brutálnosti, jež se naštěstí vzápětí zminiaturizuje do prosypávání. Naopak Sunrise Twice Redux je Monkově pojetí bližší (což si Nabatov nemohl nechat ujít), zatěžkává sice klavírní nonšalanci propojnou elektronikou, a tím ji poněkud redukuje, nicméně právě na podkladě její monotónnosti se klavír proexcelovává do větší vehemence, která nebrání niterné rozechvělosti, je nadlehčeně samozřejmý, proznívavý a posléze odeznívavý.
Pravda, kromě té závěrečné si Nabatov nezvolil nejpopulárnější Monkovy skladby, ale to právě tím víc nahrává zkratům, ke kterým v oscilaci Monk-Nabatov Nabatov-Monk dochází v průběhu celého alba. Každopádně toto nečekané spojení jen přispívá k Nabatovově obrazu: v konkurenci mistrů vítězí ten, kdo ke svému mistrovství přidá navíc něco neobvyklého.

Leo Records, 2016, 67:34

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *