Němečtí muzikanti, saxofonista a klarinetista Frank Gratkowski a pianista Achim Kaufmann, si s nizozemským kontrabasistou Wilbertem de Joode náramně rozumějí.To dokázali již na společných albech Kwast (2004), Unearth (2005), Palaë (2007) a Geäder (2012). Před nějakým pátkem se ale rozhodli, že kromě mnoha svých jiných aktivit tyhle seance obohatí o další spoluhráče, a tak vzniklo sexteto Skein. Tam je více než doplňují původem jihokorejská violoncellistka Okkyung Lee, britský elektronik Richard Barrett a australský bubeník Tony Buck. Jejich společný improvizační potenciál pod markou Skein je skutečně nezměrný. Je to valivá smršť, kde je ovšem prostor i na drobná zastaveníčka a žádný nástroj se v celkovém klokotání a klopotání neztratí. Někdy je to vskutku jazzcoreový nášup, ale vždycky se najde prostor pro oťukávání a kaleidoskopické explozivní výkruty a kakofonické i melodické rozjímání. Je to krásný, někdy fragmentární, někdy celistvý organizovaný chaos, který plyne v pomalých i rychlých tempech a vždy si najde svůj čas roztodivného setkávání i účelového míjení. Opus, který má mnoho hlav i pat, se rozbíhá do všech horizontálních i vertikálních směrů a nejrůznějších úhlopříček a spirál. Fantastická a zároveň fantasmagorická kongeniální souvztažnost instrumentálních osobností par excellence. Až surrealistická zvuková pohádka, kde se zhmotňují zdánlivě nepochopitelné a přitom vnitřně zákonité, horečnaté a znepokojivě konejšivé sny. Každý ze šesti tracků má svůj adekvátní čas. Něco lze vyjádřit na relativně menší ploše, ale i více než jednadvacetiminutový kus Schacht má svůj správný rozměr a rozhodně nepůsobí jako nastavovaná kaše. Esencí všeho je pak ovšem závěrečná řízná vichřice Thrum, kde se vše zhustí do té správné protoplazmy. Prostě free jedna báseň, kde je každý sonický element skvělou konsonancí.
Leo Records, 2014, 68:39