Skrytý půvab byrokracie je jedním z mála souborů, u kterých se nebojím použít označení undergroundový, i když nezní jako Umělá hmota nebo Plastici v době Egona Bondyho. Je tam však stejný duch a touha po originálním vyjádření, jakou měli Plastici nebo Dégéčka, a tatáž nechuť nechat se svazovat pravidly, která se tak často objevují u undergroundového revivalu, jenž jde mnohdy více po povrchu než po ideji. Typické atributy žánru tu však nechybějí, ať už je to naléhavá melodeklamace Jakuba Žida nebo opakující se ostinata či zejména hutné basy, která je slyšet v Prvočíslech, v Simulakru nebo hned v úvodním Chybění, kde se k ní přidává i saxofon. A vůbec nevadí, že bicí nahrazuje tep automatu. Undergroundový ráz má i repetitivní přerývaná Číselná organizace s výraznými varhanami, troubením pozounu a scratchi.
Zřetelná je i záliba v chaosu, jak je patrné v následujícím O ritornelu se zběsilou free basou a množstvím elektronických zvuků. Vliv raného Zappy a německého space rocku přelomu šedesátých a sedmdesátých let je jasně patrný stejně jako názvuky jazzu, jehož kouzly načas podlehli i PPU, což je pochopitelné, protože u kláves sedí Jan Faix. Doby minulé evokuje i použité vybavení, zejména varhany delicia, takže závěrečné Kdyby dneska zní jako mix hudby z Večerníčku Štaflík a Špagetka a Kapitána pejska od Vltavy či jiné lounge music řízlé v refrénu atmosférou socialistického thrilleru o únosu sportovního letadla do Západního Německa.
Undergroundový ráz umocňují texty. Většinou jde o pasáže z filozofických úvah a traktátů od Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, ale také Václava Bělohradského nebo Jeana Baudrillarda. I tak se ale objevují docela hybné skladby jako Prostor pilířů postavený na riffu boosterované kytary, Simulakrum se stylovou parafrází středoškolského rocku šedesátých let přecházející v ryzí underground s vrstvami kosmických zvuků nad ostinátem zboosterované baskytary, a basou vpřed hnaná Tajná společnost s štěpným refrénem „Jaké by to asi bylo, kdyby místo Armstronga byla na Měsíc poslána vodíková bomba“.
Johoho je asi nejbizarnějším a nejméně přístupným albem Skrytého půvabu byrokracie, ale současně také nejvíce znepokojujícím, k čemuž vybrané texty značně přispívají.
Polí 5, 2013, 41:17
