Dámské post-punkové trio u nás nikdy nepatřilo k ultra populárním souborům, ale na americké nezávislé scéně má zvuk bez přehánění kultovní. Ostatně vydat po desetileté pauze album, které má jen něco málo přes půl hodiny, ukazuje, že tu vítězí snaha o výživnost a údernost nad egem. Desítka sevřených zářezů zní drze, sebevědomě a lehce, ale v každém jejich detailu je patrná promyšlenost, originalita a fakt, že si dotyčné uvědomují datum a nepodbízejí se staromilcům.
Album se nesnaží programově udivovat, ale překvapení se tu konají na každém kroku; už v první skladbě je to třeba neodolatelně disharmonická kytara, která se najednou zjeví v jinak melodické lince. Uječený vokál střídá uklidňující titulní skladba s až hymnickým refrénem. Stejně jako zbytek nahrávky ji provází podivuhodné prolínání retro přístupu s živočišnou současností. Klasický rock i pop s punkem, spojený ovšem hravým a nikoli tím nejlacinějším a vlezle slizkým způsobem, jakým to dělají kapely zaměřené na teenagery.
Punk to ale není, syrově rozskřípané kytary se tu energicky střídají s ještě divnějšími zvuky včetně kláves, a podivně lámanými rytmy. Zároveň je v tom ale podmanivá podprahová energie – matně si vybavuji, že podobný pocit jsem měl, když jsem před lety slyšel poprvé slavného Psychokillera od Talking Heads. A podobně celou nahrávku provází určitá nakažlivost, která nutí k nervozitě, co bude v příští chvíli, ale i nenasytnosti, s níž je zároveň všudypřítomná chuť se vrátit k už vyposlechnutému. Navíc nejde o nějakou klubovou, do sebe uzavřenou intelektuálštinu, třeba předposlední Hey Darling si lze snadno představit na stadionu pro několik tisíc lidí. Jakousi esencí celé nahrávky je pak závěrečná Fade, u jejíhož poslechu se málem objevuje chuť se modlit, aby ještě chvíli neskončila. Sakra, pusťte mi to ještě jednou, nebo vám ten přehrávač rozdupu.
Sub Pop, 2015, 32:17
