Fanoušky Beatles, kteří se dodnes nesmířili s jejich rozpadem z důvodu nepřekonatelné rivality a osobního antagonismu postupně narůstajícího mezi Lennonem a McCartneym, má šanci zaujmout obsažná a absorbující kniha You Never Give Me Your Money: The Beatles After the Breakup (Harper, 2010, 390 s., 25 dol.) z pera Petera Doggetta. Pečlivým studiem dobových materiálů autor dokazuje, že oba protagonisté, dosáhnuvší vrcholu své slávy v necelých 30 letech, byli psychicky nedozrálé osobnosti, neschopné racio nálně překonat své osobní rozmary, adolescentní vzdor a náladovost. Doggett dochází k závěru, že kdyby Beatles byli bývali měli schopnější a ráznější vedení ze strany svých manažerů, byla velká šance jejich rozchodu zabránit. Rozpadem Beatles se zabývají dvě teorie. První z nich samozřejmě zdůrazňuje rozkladný vliv Yoko Ono. Doggett ale dokazuje, že chování Lennonovy manželky, vzhledem k obavám o jejich vztah, bylo spíše racionální než nepříčetné, jak se obecně soudí. Podobné platí pro Lindu Eastman, manželku Paula. Chtěly si prostě udržet své muže, které milovaly. S druhou teorií přišel vloni časopis Rolling Stone. Vinu klade hamižnosti a špinavým trikům newyorského show-biz právníka Allena Kleina, který původně zastupoval Rolling Stones, a který se velmi ochotně, po smrti Briana Epsteina (1967), ujal role manažera Beatles. Klein totiž neustále popichoval Lennona, Ringa a Harrisona proti McCartneymu, jenž chtěl svěřit starost o své finance rodinnému právníkovi. Tento výklad vidí hlavní problém Beatles v nedostatku kvalitního a zodpovědného managementu. Skupina byla obklopena dvěma typy pochlebovačů: zfetovanými ,rádoby-kámoši‘ a nenasytnými ,moneymakery‘, z nichž nikdo vůbec nechápal hloubku problémů pramenících z tvůrčí rivality mezi Lennonem a McCartneym. Oba se sami navíc chovali jako rozmazlené děti. Autor poukazuje hlavně na Lennonovy úlety, které vážně zpochybňují jeho posmrtnou pověst mírumilovného mučedníka. Doggett tvrdí, že přitom stačilo málo. Najmout dobrého psychoanalytika a vzájemné rozpory překonat. Připomíná, že Lennon sám velmi věřil terapii ,primárního výkřiku‘ raženou psychologem Arthurem Janovem. Beatles prý potřebovali pouze rázný zásah neutrální třetí strany, která by jim pomohla pochopit, že jejich veleúspěšná kapela, sama o sobě, představuje v jejich životech onu žádoucí psychologickou rovnováhu. Bohužel se však nenašel nikdo, kdo by oba nezralé a excentrické protagonisty, na nichž kapela závisela, přinutil k účasti na společné psychoterapii a zabránil tak jednomu z nejhorších a nejdražších manažerských selhání v dějinách showbyznysu.
