Slychosis: V

slychosisPokud by se jednalo o kterékoli předchozí album téhle kapely od Mississippi, nebylo by proč se zdržovat s recenzí. Bandů s podobným stylovým záběrem a nikterak objevným zvukem jsou po USA mraky. Jak pravil zakladatel a hlavní strůjce Slychosis 

Gregg Johns: „Hlavním zlomem bylo setkání s kytaristou Doors Robbiem Kriegerem, který se nějakou náhodou objevil na našem koncertě a střihl si s námi doorsovské Waiting for the Sun. Tam mi docvaklo, co všechno děláme špatně. Do té doby jsme se snažili hlavně o přesnost a perfektní čistotu písní. Teď jsem pochopil, že ta srdcervoucí emoce může být klidně i špinavá, ale musí být cítit, je to to nejhlavnější.“ Dobře to chlapec pochopil. Na pátém albu V se Slychosis naprosto odklánějí od vazeb na své idoly (Led Zeppelin, Rush, Focus apod.), přidávají na expresivitě, konečně se vymanili z „umělohmotného zvuku“ předchozích nahrávek a skladby zde znějí opravdově „živě“. Jistě to tak je i přítomností velkého kytaristy Johna Goodsalla (Brand X či Atomic Rooster) ve studiu. Ten si také pohostinsky zahrál na výtečné písni Huh?, byť zde nijak nevyčnívá a jednoduše je jedním z nich. Skladby na desce jsou i dobře dramaturgicky poskládány. Úvodní Samsara sice jen ochutnávkově předznamenává, jakých a nakolik kořeněných pokrmů bude na zdejší hudební tabuli k nabídce, ale nástrojová střídmost i lehkost melodických linek byla v začátku dobrou volbou. Další Picture Move je už vypjatější, dramatičtější, s přiznávkovými rytmizujícími Wurlitzerkami, více vyprávěným než zpívaným textem, při stupňování skladby směrem k finále obohaceným o vlnivé vokály. Je poctou nehudebnímu členu kapely, ukrajinskému surrealistickému malíři Vladimíru Moldavskému, jehož obrazy doplňují krom obalu i 12 stran bookletu a jenž je prý velkým inspirátorem Slychosis. Gregg Johns je totiž profesí psycholog a s pacienty praktikuje arteterapii, proto ta záliba ve výtvarném surreálnu. Následuje jediný cover na desce, již zmíněný doorsovský song Waiting for the Sun. Při úvodních akordech se trochu vylekáte té neorganické zvukové změti, která se ovšem brzy zklidní ve velmi subtilní verzi slavné písně. Pak přicházejí ty nejpřekvapivější (podle mne i nejlepší) skladby celé desky. Epicky vystavěná Greed začíná netradičně namísto kytary hlavním riffem hraným na saxofon. Ten nastíní i množství nadcházejících rytmických změn. Přidávají se další nástroje, trubka kvílí, ba ani autofarfa nechybí, slyšíme překřikující se hlasy ulice, které se zpěvák Tony White zdárně snaží tu vemlouvavě, tu velitelsky uklidnit hlasem à la Daevid Allen. Celé to trochu připomíná Allenův psychedelický Gong vsazený do floydovského soundtracku The Wall. Ani si nevšimnete a jsme v písni Huh?. Velmi podobně stavěné i podobně expresivní, jen zpěv je bližší Bowiemu z jeho „berlínské trilogie“ a v závěru může evokovat křičícího Eda KaSpela při záchvatu. Frozen Moment in Time je v pochodovém rytmu s odsekávanou kytarou nejhypnotičtějším kouskem alba. Závěrem Johnsova slova: „Pokud jde o mne, tak V je první skutečné album Slychosis.“ Amen.

Slychotic Studios, 2016, 53:06

Přidat komentář