Poslední dvě desky Morr Music přinášejí hudbu známých muzikantů, ovšem v prvním případě s nečekaným výsledkem. Tou výtečnicí, která překvapila svým novým EP, je Islanďanka Sóley Stefánsdóttir, kterou hudební svět zná čistě pod jejím křestním jménem. Členka v současné době hibernujících Seabear se rozhodla po sólových krocích zpěváka Sindriho Már Sigfússona (sólově se nechá titulovat Sin Fang) také nečekat na reakci spoluhráčů a před třemi roky se vytasila s křehkou indie folkovou prvotinou We Sink. Po krátké mateřské dovolené je nazpět, ovšem s tím, že nová kolekce její hudby bude (téměř) instrumentální a postavená pouze na zvuku sólového klavíru, čekal opravdu málokdo. Jakoby se Sóley chtěla co nejrychleji připomenout, že je s ní, ještě před vydáním druhé řadovky v příštím roce, třeba stále počítat. „Vždycky jsem chtěla natočit klavírní album, už od té doby, co jsem studovala na akademii umění,“ vysvětluje existenci novinky sama autorka. „Napsala jsem spoustu klavírních miniatur v době, kdy jsem připravovala jednu rozsáhlou hudební kompozici. K její realizaci nakonec nedošlo, a tak jsem se v době okolo porodu soustředila na řadu krátkých klavírních skečů fungujících jako předěly mezi ,hlavními’ dlouhými skladbami.“ A ony můstky, oproštěné od původního kontextu, dokáží obstát sami o sobě. Tichá, romantická meditace je jemným hudebním vánkem, který se blíží atmosféře, kterou na svých deskách šíří i další islandští kolegové (např. Ólafur Arnalds nebo Jóhann Jóhannsson). Čistě klavírní purismus jí ale vyděluje z jejich společnosti. Žádná podpora od orchestru nebo jiných akustických instrumentů. Prázdný prostor mezi osamělými údery klavíru zaplňuje buď přirozený dozvuk nástroje, nebo decentní manipulace jeho zvuku v počítači. Filmový nádech osmičky skladeb se tedy blíží spíše tvorbě Zbigniewa Preisnera nebo Maxe Richtera, v tišších pasážích. Krómantík je zajímavý pohled do jiné skladatelské polohy muzikantky, kterou je dobré nadále pozorně sledovat.
Indie elektronika byla motorem labelu Morr Music před patnácti lety. Poté, co veřejnost obrátila zraky od osamělých laptopových hrdinů směrem k čerstvě objeveným indie folkařům, i label byl nucen výrazným způsobem změnit vějíř podporovaných hudebníků. O to překvapivější je zjištění, že indie elektronice se po letech znovu dostává na berlínské značce sluchu. Future 3 tvoří ostřílení harcovníci Anders Remmer (aka Dub Tractor), Thomas Knak (jinak Opiate) a Jesper Skaaning (sólově vystupující jako Acustic) z Kodaně, na které indie scéna přísahala na přelomu tisíciletí. Ti v poslední době vydávali sólově nebo s dalšími kapelami různorodou muziku. Od dubového bočáku System se trojice ještě se zpěvačkou Sarou Savery dokázala přesunout až k jednodušším písničkám jako People Press Play. Návrat Future 3 je nečekaný skok v čase o nejméně deset let nazpátek. Shoegaze tehdy nikdo neměl koule kopírovat tak okatě jako dnes, a tak se stejné melancholické nálady dostávali ven v čistě systetickém balení. Letošní kolekci With And Without je dobré pořídit na vinylu. Dobře tak oddělíte dvanáctku kompozic na dvě poměrně rozdílné poloviny. První je plná písniček s hostujícími zpěváky, konkrétně Benoît Pioulardem a Anjou T. Lahrmann z kapely Catedral Ice Cream. Tyto skladby zůstávají u kombinace laptopové melancholické elektroniky a vokálů a více se blíží soundu původních Future 3. Strana B desky je pouze instrumentálního ražení. Protiváhu elektronice zde vytváří jednotlivé tradiční instrumenty jako basová nebo elektrická kytara. Vokály tu nesvazují kompozice v rozvíjení pomalých rozjímavých nálad a jasně tak posunují rukopis tria do vyššího kvalitativního patra. Future 3, i přesto, že hrají dost staromódní hru, nakonec dokazují, že ne styl, ale samotné, jednotlivé písničky rozhodují o tom, zda má něčí tvorba smysl, či ne. Click’n’cut dánského střihu se po letech zadařilo. Času a trendům navzdory.
Morr Music, 2014, 15:38
Morr Music, 2014, 42:47
