Kytarista Norbi Kovács byl letos vytížen především prací na novém albu Ivana Hlase Vítr ve vlasech. Podílel se na něm jako hudebník, autor aranží, hudební a výkonný producent a také jako fotograf. Kromě toho se v relativně nedávné minulosti účastnil také projektů Jaroslava Olina Nejezchleby (album Noční lov z roku 2009 a koncertní formace Kybabu) a v roce 2013 natočil své sólové, z větší části instrumentální album Takže tak. A právě ono bylo hlavním tématem našeho rozhovoru s kytaristou, který se narodil v roce 1968 v maďarské rodině ve slovenské Šale a od roku 1992 působí na pražské scéně.
Proč ses vůbec rozhodl natočit sólovou desku?
Několik let jsem plánoval, že vydám něco sám za sebe. Pořád nahrávám s jinými muzikanty, a tak jsem si řekl, že bych mohl udělat něco speciálního. Když jsem před pár lety začal hrát s triem Ivana Hlase, začal jsem se víc než kdykoli dříve zabývat akustickou kytarou. A právě to je směr, který mi v poslední době hodně dal. Proto jsem se zaměřil na akustickou kytaru a natočil jsem na ni celou desku.
Ty jsi opravdu nikdy dřív na akustickou kytaru nehrál? Ani v dětství?
Samozřejmě jsem začal hrát na akustiku, ale to jen proto, že na elektrickou jsem tehdy neměl. Bylo mi třináct nebo čtrnáct. Moje maminka učila na základní škole, vedla pěvecký sbor a organizovala pro školu kulturní pořady. Jednou mi řekla, že bych měl taky s něčím vystoupit. A poradila mi, že strýc hraje na kytaru, a tak mi může něco ukázat. Strýc mi předvedl pár akordů a já jsem se naučil první skladby od maďarských kapel. Velmi brzy jsem si však pořídil elektrickou kytaru. Kamarád, se kterým jsme společně poslouchali muziku, začal hrát docela dobře na bicí, a tak jsme trénovali spolu. Pojali jsme to ve velkém stylu. Inspirovali jsme se Deep Purple, objevil jsem Yngwieho Malmsteena…
Co se tedy pro tebe teď změnilo, když ses rozhodl pro akustickou kytaru?
Bylo to pro mne jako objevení nového světa. Na akustiku jsem opravdu dříve hrál velmi zřídka. A teď jsem našel nový směr, mimo jiné díky Tommymu Emmanuelovi. Standa Barek, který pořádá festival Kytara napříč žánry, mi před několika lety nabídl, že bych mohl právě před Tommym vystoupit. V té době jsem nic podobného nehrál, ale z toho, jak Tommy pracuje s prsty, jsem byl úplně vyřízený. Připravil jsem tedy sám také několik skladeb ve stylu fingerpicking, vystoupili jsme spolu a od té doby se akustické kytary držím.
V té době tedy začalo v tvé hlavě vznikat album Takže tak?
Rozhodně, začal jsem to brát jako výzvu. Byl to pro mne nový směr a já jsem začal občas vystupovat sám v rámci Ivanových koncertů. Desku jsem záměrně pojal jako čistě sólovou, jen s jednou kytarou. Ale na druhou stranu jsem se snažil, aby to nepůsobilo nudně.
Toho dosahuješ i zařazením tří zpívaných písní v maďarštině. Přitom ty skladby mají velmi odlišný původ. Proč jsi vybral právě je?
Skoro všechny skladby na desce mají nějakou souvislost s konkrétními lidmi nebo situacemi, které jsem prožil. Pokud jde o ty tři zpívané, i ony souvisejí s mým životem. Lidovou Az a szép, což je maďarský cajdák malinko předělaný do „cikánštiny“, jsem hrál pár let s Ivanem. Petroleum lámpa od Omegy je vzpomínka na dětství, jen jsem ji posunul trochu do bluegrassu. A pak jsem vybral jednu píseň pro maminku od maďarského básníka Bély Hrubíka.
Většinu alba ale tvoří tvé instrumentální skladby. I ony se vážou ke konkrétním situacím?
Ano, většina z nich se váže ke konkrétním zážitkům. Skladba Akropolis je například vzpomínkou na mé hraní s Tommym Emmanuelem v Praze v Akropoli. Počáteční motiv, asi osm taktů, jsem si od Tommyho vypůjčil, ale závěr je můj vlastní. Skladba Patnáct minut souvisí s mým cvičením stylu fingerpicking. Hrál jsem na balkóně – bydlím v devátém patře – a z prstu se mi vyvléklo palcové trsátko, které pro tento styl hry používám. Spadlo dolů do křoví a já jsem je patnáct minut hledal.
Říkáš, že si tyto skladby občas zahraješ v rámci koncertů s Ivanem Hlasem. Přibývá těchto vystoupení?
Když jezdím s Ivanem Hlasem, Petrem Skoumalem nebo s Olinem Nejezchlebou, mám občas možnost ty skladby před lidmi zahrát. Taky mě na své akce zve Standa Barek: loni v listopadu jsem například měl půlhodinové vystoupení před kytaristou Laurencem Juberem. V každém případě je pro mne sólové vystoupení úplně něco jiného než koncert s kapelou. Je to výzva.
Je to náročnější?
Určitě, protože člověk bojuje sám se sebou. Jde o styl hry, o koordinaci, zaměření se na zvuk. Je složitější nebýt nervózní.
Vím, že také fotografuješ. Jsi ostatně autorem moc pěkných portrétních snímků svých hudebních přátel, které jsi zařadil do bookletu alba Takže tak…
Fotografování mě chytlo před pár lety. Dlouho jsem měl kompakt, ale při jedné cestě do Španělska jsem se rozhodl, že si musím pořídit zrcadlovku. Od té doby se tomu víc věnuji. Zaměřuji se na černobílé fotografie. Měl jsem už příležitost vyfotit všechny své kamarády, udělal jsem jejich portréty a ty jsem pak dal do bookletu. Teď mě oslovují různí pořadatelé a nabízejí mi, abych uspořádal výstavy. Mám například stálou kolekci fotek v Malostranské besedě.
Vzhledem k tomu, že je tvá deska z velké části instrumentální, mohla by oslovit publikum prakticky na celém světě. Jakým způsobem máš vyřešenou distribuci?
Rozhodl jsem se využít iTunes a Google Play. Do konce roku by deska měla být ke stažení.
Úplnou novinkou, na které ses podílel, je nová deska Ivana Hlase. Co o ní prozradíš?
Už je na světě. Jmenuje se Vítr ve vlasech a obsahuje dvanáct skladeb. Všechno jsou to nové písničky, které Ivan napsal během dvou měsíců. Já jsem měl na starosti produkci a aranže. Byla to senzační spolupráce, měl jsem úplně volnou ruku. Moc mě to bavilo. Základy (kytary, klavír, hammondky, housle a doprovodné vokály) se natáčely u mě, pak jsme celý materiál vzali do studia Sono a tam se dohrál zbytek.
Čím dalším v současné době jako muzikant žiješ?
Současně s deskou jsem dokončil třídílný film pro Českou televizi s názvem Reportéři a ti druzí. Scénář napsal Josef Klíma, režii měl na starosti Dan Svátek. S ním se výborně spolupracuje. Navíc si filmy sám stříhá a má výborný cit pro tempo, což je pro muzikanta velká výhoda.
Mluvili jsme o několika kytaristech, kteří tě ovlivnili – ve tvých začátcích nebo naopak relativně nedávno. Koho posloucháš v poslední době?
Poslední dobou například Johna Butlera nebo nové desky od Jacka Whitea a Nickel Creek. A před nějakou dobou jsem objevil Jona Gomma, vynikajícího hráče na akustiku.
foto Ája Dvořáčková