Spontaneous Music Ensemble: Oliv & Familie

spontaneousMartin Davidson má na svém Emanemu pro návraty k historii anglické improvizace slabost; snad nejvíce se to projevuje ve vyhledávání nahrávek Spontaneous Music Ensemble, vedeného hráčem na bicí Johnem Stevensem, ať z dávných elpíček, ať z neuveřejněných studiových či koncertních záznamů, samozřejmě důkladně zrevidovaných a zrenovovaných. K těm nově vydaným patří CD Oliv & Familie, obsahující dosud nevydanou, téměř dvacetiminutovou Familii (= Rodina) včetně její přidané alternativní druhé části, obě z ledna 1968, a obě strany LP Oliv, vydané v roce 1969 na značce Marmalade, vše situováno v době, kdy vznikalo album SME Karyobin. Je zajímavé sledovat, jak si ve druhé polovině šedesátých let minulého století vedli pozdější velmistři improvizace jako Evan Parker (se sopránkou), Trevor Watts (s pikolou nebo altsaxofonem), Derek Bailey (s elektrickou kytarou) nebo zpěvačky jako Norma Winstone a (zde začínající) Maggie Nicols. Právě vokalizování, v případě jedenáctičlenného obsazení Familie zádumně bezbřehé, citově vydíravé i prožalostněně do sebe zahroužené, chorovodné a připomínající Erínie, při prvním obsazení Olivu (s devíti členy) umírněněji nábožné (nikoli náboženské) a rozedmutě hloučivé, v případě druhé části (v pouhé čtveřici) pak bloudivě popichující a nebujaře nostalgizující, vytváří základní ladění. Jestliže při „rodinném balení“ nástrojové obsazení bobtná v protahovaném rozehrávání a spolu s dvojicí vokalistů rozevírá vějíř ustavičně šmodrchaného, houpačkového galimatyáše až do třeštivošti, ne-li potřeštěnosti, v prvním Olivu se křídlovka Kennyho Wheelera nadnáší nad trojvokálem, temperuje a perforuje jeho podestýlku, přičemž mu je oporou nejen klavír Petera Lemera a basa Johnyho Dyaniho, ale zejména kytara Dereka Baileye, v Oliv II oceňujeme zejména sounáležitost vokalizující Maggie Nicols s Wattsovou altkou; ti dva unizónují i se rozbíhají a vedou si svou, ale celkově tu jde o sympaticky provokativní hecování, ve kterém posléze celá čtveřice vytváří enklávu nepokojné symbiózy, plné soubojíčků, vypišťovánek, vzdychánek a vůbec hudebních malovánek – až po uždibování zvuků saxu s hlasem, probíhající téměř ad infinitum a prokódované kontrabasem. A John Stevens? Ten má všechno tohle v merku a ví přesně, kdy má zasáhnout. Dnes se nám asi bude zdát zasmušilé poddrónování všech komprovizací (většinou začínajících jako kompozice a propadající se do improvizace) maličko fádní, ale rozhodně stojí za poslech, jak si v oněch dnes už „dávných“ dobách vedli zmínění sólisté. Kdo máš uši, slyš.
Emanem, 2014, 67:11

Přidat komentář