Spontánní hudba Alvina Currana

Alvin Curran, americký hudební skladatel, improvizátor a osnovatel nečekaných spojení, který se narodil 13. prosince 1938 v Providence, Rhode Island, dělí sám svoji životní a uměleckou dráhu na dvě základní etapy. 7_sjh_1O té první, kterou můžeme zhruba vymezit roky 1965 až 1980, tvrdí, že byla formativní, tudíž hledačská, do jisté míry odvislá od partnerů, nicméně záhy se vyhraňující do sólistických extravagancí, využívající všech dostupných prostředků k originálnímu sebevyjádření. Do osmdesátých let dvacátého století už pak vstupuje jako hudebník, vědomý si svých možností, ovládající nejrůznější přístupy a formy, jako průzkumník, kterého nedokáže hned tak něco překvapit, který však naopak překvapuje takřka každým svým novým počinem.
Buďme konkrétnější a sledujme dráhu tohoto hudebního dobrodruha od počátku.
Od svých pěti let už brnká na klavír, po čase se přikloní i k trombónu, pěje v synagóze, uchvátí ho pochodující hudební tělesa ve starodávném pojetí, ale záhy na to přesedlá k jazzu, aby zakotvil v otcově tanečním orchestříku. Poslouchá kdekoho, avšak jeho vkus se vyvíjí s postupujícím věkem: alespoň namátkou je v centru jeho zájmu postupně i na přeskáčku Spike Jones, Louis Armstrong, Art Tatum, Charlie Parker, Thelonious Monk, Gerry Mulligan, Miles Davis, John Coltrane, Béla Bartók či Christian Wolff. Souvisí to i se studiem kompozice u Rona Nelsona na B. A. Brown University (1960) a u Elliotta Cartera a Mela Powella na Yale School of Music (1963), ale o prázdninách si ozkouší i výdělečné hraní v hotelu (v Las Vegas) nebo s řeckým tanečním souborem. Už tady se začíná projevovat jeho světoběžnictví a světoobčanství, které ho pak zřetelně charakterizuje v pozdějších letech.
Ve studiích pokračuje v Evropě, především v Berlíně (1964), setkává se tu se Stravinským, Xenakisem, Beriem, Andriessenem a dalšími avantgardními skladateli, zdrží se v Darmstadtu, ale pak už pokračuje do Říma, kde na delší dobu zakotví. O jeho dvojpólovosti může svědčit fakt, že ho zaujme hudba Stockhausena a Ligetiho, ale že zároveň hraje na piano v římském baru. Co však je nejdůležitější: seznámí se tu s výkvětem radikálních hudebních průzkumníků – s Fredericem Rzewskim, Richardem Teitelbaumem a dalšími (uveďme si je pro úplnost: Alan Bryant, Jon Phetteplace, Carol Plantamura a Ivan Vandor, jak se však personální složení měnilo, mihli se mezi nimi i Steve Lacy nebo Garrett List) a založil spolu s nimi v Římě dnes už legendární soubor Musica Elettronica Viva a absolvoval spolu s nimi v letech 1966 až 1971 na dvě stě koncertů jak v Evropě, tak v USA. Tato formace je určující nejen pro jeho vývoj, sehrála totiž zásadní roli ve vývoji elektronické hudby a jejího jevištního pojetí i v oblasti kolektivní improvizace. Trojice jejích zakladatelů, z nichž každý už ve zmíněných letech byl svébytnou osobností, se vzájemně doplňovala, inspirovala a vybízela k odhalování nečekaného. Není tedy divu, že Curran, který sloučil pak ve své sólové dráze hru na syntezátor, počítač, diskklavier, hlasové pokusnictví, používání nahraných zvuků a ozvučení nalazených objektů, si nevymezil jedinou hudební oblast a jediný omezující přístup, nýbrž že vibroval mezi skladbou a improvizací, mezi tonální a atonální hudbou, mezi minimalismem a co nejmaximálnějšími prostředky k dosažení většího efektu. Na svém kontě má na sto padesát děl, ve kterých využívá vedle klavíru, houslí, akordeonu, šofaru, syntezátorů, počítačů i nahraných pásků, samplování, přírodních zvuků (v jeho skladbách občas, avšak docela ústrojně, zakvičí vepřík nebo zakokrhá kohout), lodních sirén (ze kterých dokáže sesadit ohromující a perfektně ladící zvukovou ambaláž). S tímto vybavením koncertuje kdekoli: na jezerech, v přístavech, v parcích, na střechách budov, v jeskyních, v lomech (o koncertních síních se nemusíme zmiňovat, ty jsou samozřejmé) a těmto prostředím přizpůsobuje hudební vyznění. Mám dojem, že ho víc interesuje proces vyhledávání zvukových neobvyklostí a souvislostí nežli výsledný efekt. Což neznamená, že tu zůstává cosi nedořešeného, vždycky si však ponechává otevřena zadní vrátka, aby se ke zvolenému tématu mohl pod jiným zorným úhlem vrátit, rozbít je a znovu poskládat, vždy s novými nápady a inovativními řešeními.
Koncertoval s celou plejádou obdobně naladěných průzkumníků, jako je/byl Cornelius Cardew, Anthony Braxton, Steve Reich, La Monte Young, Terry Riley, George Lewis, Evan Parker, John Cage, David Tudor nebo členové souboru AMM. Ať už šlo o letmé setkání nebo o důsažnější spolupráci, pokaždé se do souhry přimísil nějaký nový prvek, který bylo možno využít při sólovém vystupování. Jeho kompozice se staly součástí repertoáru Kronos Quartetu, Rova Saxophone Quartetu a obdobných těles, využila je Trisha Brown Dance Company, jejich interprety byli například Aki Takahashi nebo Ursula Oppens. Od roku 1990 se věnuje nezvykle pojatým zvukovým instalacím ve spolupráci s Melissou Gould.
Zcela ojedinělá záležitost je zkomprimovaný festival Angelica v jednom CD s titulem Toto Angelica, který využívá nahraných předloh z uplynulých deseti let, ale povyšuje je do zbrusu nového pojetí. Je to nasamplovaná koláž, jejíž jednotlivé pasáže jsou ozvláštněny dadaisticky, futuristicky, roboticky až po extrémní závěrečnou oslavnou kakofonii. Ze zcela jiného kadlubu jsou Inner Cities, shrnující ve čtyřech kompaktech přes čtyři hodiny sólové klavírní hudby.
7_sjh_2Mezi nejzajímavější Curranovy opusy patří i trojice kompaktů, vydaných ve skladatelské řadě Zornova Tzadiku. Ten první – Animal Behavior – byl nahrán ve studiu Mills College v březnu 1992 (má však vročení 1995) a je rozdělen do dvou částí. Titulní skladbu nasamploval sám Curran, zatímco Why is This Night Different Than All Other Nights? je určena pro kvintet, kde si s houslistou Royem Malanem, akordeonistou Donaldem Haasem, tubistou Peterem Wahrhaftigem a perkusistou Williamem Winantem u klavíru notuje sám autor.
Theme Park pochází z roku 1998 a všechny party pro čtyři perkusisty ve více než půlhodinové kompozici hraje William Winant, známý nám svou vehemencí už z předchozí desky. Osvědčuje tu, že je zřejmý ,obojživelník‘, protože zcela suverénně osciluje mezi komorní i jazzovou, eventuálně rockovou hudbou. Je to rafinovaně prokombinovaná skladba, stejně jako Charlie’s Park, která ji alternuje, bazírujíc na útržku sóla Charlieho Parkera a přidávajíc k základnímu tématu nové prvky včetně fragmentu hlasu mongolského zpěváka.
Lost Marbles z roku 2004 je vlastně kompilace Curranových (podle anotace ,nejdivočejších‘) děl z let 1987 až 2003. Je jich tu jedenáct a můžeme tudíž postupně projít základními zákruty skladatelovy tvorby – od nasamplovaného náznaku budoucího alba, portrétujícího boloňskou Angeliku při jejím jubileu v roce 2000, přes prolínání nástrojů s vokálním sborem či spřežení jedenácti lodních sirén po koncertní záležitost pro sólové housle (David Abel) s orchestrem (Paul Dresher Ensemble), od sólové klavírní exhibice skladatele přes zvukový portrét Johna Cage, hudební instalace k tanci, divadlu a filmové projekci až k závěrečnému záznamu z bernského Taktlos Festivalu, kde můžeme slyšet perfektní Filharmonii Alvina Currana ve hvězdném obsazení, tedy s vokalistkou Shelley Hirsch, violoncellistkou Joan Jeanrenaud, kytaristou Fredem Frithem, elektronikem Domenikem Sciajnem a opětovně perkusistou Williamem Winantem, a kde je Curran u klavíru a sampleru. Kdo chce proniknout do Curranova hudebního hájemství, toto kompendium k tomu poskytuje tu nejlepší příležitost.
Curran totiž vyznává spontánnost hudby. A dokládá, že právě improvizace ověřuje, že lidské bytosti jsou hudební bytosti a že se nevymykají z říše velkých hudebníků zvířecího království – od cvrčků a cikád až k velrybám, vlkům a lvům – že se prostě s určitou formou hudby rodí, ovládají ji a participují na ní. V souvislosti s formací Musica Elettronica Viva, byť o řadu let později, vytvořil Curran dokonce jakési dvanáctero principů, ze kterého vyplývá, že hudební experimentování neuznává nižádné omezení. Ocituji z něho ,zákon‘, který mi (a nejen pro Currana) připadá nejplatnější:
Veškerá hudba v jakékoli době začíná vždy nanovo, jako kdyby před ní nikdy žádná hudba neexistovala.

Diskografie (výběr):
The Magic Carpet (1971 Source Record – LP)
Songs and Views from the Magnetic Garden (1973, 1993 Catalyst)
Light Flowers Dark Flowers (1976 Ananda – LP)
Ther Works (1978 Fore – LP)
Canti Illuminati (1980, 2004 Fringes Recordings)
Maritime Rites (1984, 2004 New World Records)
For Cornelius and Era Ora (1986 New Albion Records – LP)
Electric Rgas (1989, 1990 New Albion Records)
Inner Cities (1991–2003, 2005 Long Distance Records – 4 CD)
Crystal Psalms (1994 New Albion)
Schtyx (1994, 2007 New World Records)
 Animal Behavior (1995 Tzadik)
Yvar Mikhashoff plays Alvin Curran Piano Works (1995 Mode Records)
Theme Park (1998 Tzadik)
Lost Marbles (2004 Tzadik)
AC + Domenico Sciajno: Our Ur (2004 Rossbin Production)
Toto Angelica (2005 I Dischi di Angelica)
AC + Cenk Ergün: The Art of the Fluke (2007 TEAR Records)
Musica Elettronica Viva: Spacecraft / Unifi ed Patchwork Theory (1967, 1990, 2001 Alga Marghen) The Sound Pool (1969, 1998 Spalax)
Leave the City (1970, 2002 Spalax)
MEV + AMM: Apogee (2004, 2005 Matchless Recordings)

Přidat komentář