Jestliže se dnešní postmoderní skladatel chce nějak vymknout z ustálené obvyklosti či navyklosti, musí si najít osobitý přístup, který ho odlišuje a s kterým vnáší něco natolik nového, že ho posluchač dokáže identifikovat. Stefan Streich si takovou variantu našel v rozmezí let 2007 a 2008 v takzvaných lokálních metamorfózách. Vysvětlení tohoto označení není složité: využívá genia loci míst, na nichž 
realizuje své opusy, spoléhá na to, že určité prostory mohou zásadně proměnit jeho původní koncepty. Jde mu o jakési dramatické hudební divadlo, ve kterém však nehraje roli nějaká literární předloha, nýbrž ,dějiny‘ (toto označení dává do uvozovek sám autor) konkrétního prostoru v daném okamžiku. Napětí pak vytváří mezi dílem, které je údajně předem skladatelsky vytvořeno, a tím pádem uzavřeno, a jeho otevřeným instalováním, vytvářejícím flexibilní struktury. Navíc tu hraje i souznění nebo ,protiznění‘ vnitřního prostoru, v němž se instalace koná, s prostředím, které sál (nebo jakékoli vymezené místo) obklopuje, tedy s ulicí, náměstím a podobně. Za okny jsou mikrofony, které vnější dění zachycují a mohou přinášet dovnitř, další možností je i otevírání a zavírání oken nebo dveří, přičemž konkrétní zvuky města mohou být zesíleně zprostředkovány anebo potlačeny do podmalovávající kulisy. Navíc pak dochází k prolínání obou prostředí, když okolní chodci sledují dění v sále a komentují je, aniž tuší, že jejich glosování je do sálu přenášeno.
Německý skladatel Stefan Streich se narodil roku 1961 ve Schwäbisch Hall a žije v Berlíně. Studoval kompozici u Toniho Völkera a hru na kytaru u Wilfrieda Sengera na městské hudební akademii v Darmstadtu (1982 až 1990) a ve studiu pokračoval na seminářích Gottfrieda Michaela Koeniga (kde šlo především o počítačovou hudbu), Boguslawa Schaeffera a Isanga Yuna, završil ho pak u Helmuta Lachenmanna na vysoké hudební škole ve Stuttgartu. Od roku 1996 spolupracoval s divadelní performerkou Stephanií Hecht a společně s ní založil interdisciplinární uměleckou skupinu WEISS Kunstbewegung (1997) a vokální Brüllchor (2000).
V současné době ho sice především lákají zmíněné lokální metamorfózy, to však neznamená, že bychom neměli věnovat pozornost originálním dramatickým studiím, jako je Streng organisch pro čtyři violoncella (1997) nebo move pro kontrabas saxofon, klavír a bicí (2004), nebo jeho Konturám, ztvárňujícím (opět) nejrůznější prostředí, jako je moře, město, cesta, Sicílie a podobně, hudební formou. Mezi interprety jeho skladeb můžeme najít berlínské trio e-vent, Trio Accanto nebo soubor Mosaik (Sog z roku 2006), jehož protagonistka Bettina Junge s basovou flétnou předvedla sólově 5 Strophen Bassflöte nebo Ritorno v duu s violistkou Karen Lorenz v roce 2007.
Za zmínku stojí i projekty Eurydike & Orpheus 3 und 4, multimediální divadlo pro dvacet hudebníků, herců a tanečníků, provedené v roce 1999 ve vodárně Prenzlauer Berg a zopakované na umělecké lodi Anna Berlin, Vorhandensein, textově hudební inscenace, uvedená společně se spisovatelem Johannesem Jansenem a souborem Mosaik v berlínském Divadle pod střechou (2001) nebo avantgardní inscenace Ursonate Kurta Schwitterse v divadle Interval.
Streichovy kompozice nehýří náhlými zvraty, mají svoji (někdy až ponurou) dramatičnost, pracují s dlouhými tóny, s drobnými odmlkami, s naléhavými souzvuky. A tady je propojení s úvodní pasáží o metamorfózách: Streich si může dovolit experimentovat s prolínáním prostředí, s ironizováním kontaktů vnitřních a vnějších prostředí a s 
podobnými extravagancemi, protože mu nejde pouze o pokusnictví jako takové. Je následkem a výsledkem jeho kompoziční bravurnosti, jejím zviditelněním a zmnožením. Björn Gottstein v Die Tageszeitung z 26. května 2008 shledal obdobnost lokálních metamorfóz se skrytou kamerou, Peter Uehling o den později v Berliner Zeitung takovýto večer „netušené nevinnosti a krásy“ popsal v několika větách: „Dveře se otevírají, hluk ulice vnikne dovnitř. Dveře se zavírají, je ticho. Pak opět slyšíme motory, zvonění cyklistů, klapající podpatky, útržky hovorů se prostřednictvím mikrofonů vkrádají dovnitř. Náhle se vynoří slyšitelné zvuky ulice venku za závěsy, neviditelná nákladní auta projíždějí kolem, letadlo přeletí přes naše hlavy, metro se ozve v naprosté blízkosti. Mimoděk po něm otočíme hlavu, ačkoliv víme, že tudy žádné metro nejezdí.“
Sám Streich ve svých akcích shledává sluchovou pantomimu, až klauniádu, kterou lze strukturovat a stylizovat dle libosti jako nějaké piktogramy. Protože: uvádí-li svá zvuková představení někde v klidné čtvrti, kde poblíž galerie, kde se představení koná, přejde jenom pár chodců, je možné zásluhou přednatočených zvukových záběrů celou inscenaci zdramatizovat a rozvichřit a prudké zabrzdění vlaku může s publikem věru pohnout.
Streich charakterizuje toto své konání jako „dílo ve vývoji“ a slibuje, že je i nadále bude rozvíjet. Nechme se tedy překvapit.
www.stefan-streich.de
post@stefan-streich.de