Když Billie Holidayová zpívala Strange Fruit, světla v sále pohasla a číšníci přestali roznášet drinky. Po odeznění písně se ,Lady Day‘ chvíli vzpamatovávala. „Vždycky se mi udělá špatně a ztratím všechnu sílu,“ napsala ve své autobiografi i Lady Sings The Blues. 
Ano, tak sugestivně působila na interpretku – i obecenstvo – představa divného ovoce, které visí ze stromů na americkém Jihu. Příběh této skladby je plný krve, ale také odvahy a neuvěřitelných náhod. Především ho však charakterizuje jedno slovo, ospravedlnitelné snad už jen v Ryvolově Bedně vod whisky a názvu básnické sbírky Jana Zábrany: Lynč. „Veselý líný Jih retů krvavých,“ povzdechl si černošský básník Langston Hughes. Jeho Hořká řeka, věnovaná dvěma čtrnáctiletým chlapcům, zlynčovaným roku 1942 ve státě Mississippi, patří k těm obrázkům, které si americká společnost nikdy nedá za rámeček. Strange Fruit je rovněž takovým mementem, i když odkazuje na jiné místo a letopočet. Lynč, který ho inspiroval, se udál 7. srpna 1930 v centru města Ma rion ve státě Indiana. Tehdy zde byli ,lidovým soudem‘ potrestáni devatenáctiletí černoši Thomas Shipp a Abram Smith za to, že noc předtím okradli a údajně zastřelili čtyřiadvacetiletého dělníka Claudea Deetera, načež prý znásilnili jeho sedmnáctiletou přítelkyni Mary Ballovou.
Původně s nimi měl být umučen i jejich šestnáctiletý kamarád James Cameron, jenž se přepadení účastnil, pak ale utekl, takže Deeterovu smrt neviděl. To mu nakonec zachránilo krk, protože z lynčujícího davu se na poslední chvíli ozvalo, že je nevinný. O rok později byl Cameron přece jen obviněn ze spoluúčasti na Deeterově vraždě a poslán do státní věznice. V roce 1935 byl podmínečně propuštěn a přestěhoval se do Detroitu, kde začal studovat vysokou školu. Později se stal významnou postavou hnutí za občanská práva, založil Muzeum černošského holocaustu a v roce 1982 napsal autobiografii A Time Of Ter-ror: A Survivor’s Story (Doba teroru: Příběh přeživšího). Pojďme si tedy krůček po krůčku projít události onoho horkého letního dne roku 1930, jak je vylíčil jejich očitý svědek.
HLAS PANNY MARIE
Tisíce obyvatel státu Indiana s krumpáči, pálkami, násadami od seker, sochory, pochodněmi a pistolemi útočí na soudní budovu Grantova okresu, odhodláno „dostat ty zatracený negry“. Záplava letícího kamení rozbije okna vězení a 
donutí tucty zadržených splašeně hledat úkryt. Šestnáctiletý James je paralyzován strachem a zmaten, když v davu rozpozná známé tváře spolužáků a zákazníků, jimž kosil trávníky a leštil boty. Ti všichni teď chtějí prolomit dveře věznice železnými palicemi. Zástupem se proplétají policisté, kteří si s útočníky vesele povídají. Uvnitř v přízemí vyčkává padesát ozbrojených strážců. Dveře jsou vytrženy ze zdi, padesátičlenná lynčovací banda zbije Thomase Shippa do bezvědomí a vyvleče ho na ulici. Čekající dav ožije. Cameronovi se zdá, že „každý z těch deseti či patnácti tisíc lidí chce Shippa aspoň jednou uhodit“. (Jiné prameny hovoří o dvou až pěti tisících osob.) Mrtvé tělo je vytaženo na laně k zamřížovanému oknu, za nímž se třese druhá oběť – Abram Smith. Nastává dvacetiminutová strkanice, během níž si chtějí občané zblízka prohlédnout „toho mrtvýho negra“. Mezitím je vyvlečen i Smith a dav ho mučí podobně jako Shippa. „Ti, kdo nestáli dost blízko, aby si mohli osobně kopnout, házeli kameny a cihly,“ vzpomíná Cameron. „Někdo mu s velikým uspokojením několikrát vrazil do hrudi krumpáč.“
To už je Smith mrtvý a lidé ho táhnou „jako koně“ na náměstí před soudní budovou, kde ho věší na strom. Druhou oběť pověsí vedle něj. Pak se lynčeři vrátí pro Camerona a celou cestu na náměstí ho mlátí. Dostrkají a dokopají ho ke stromu, kde mu kolem krku utáhnou smyčku. Lidé ztichnou v očekávání posledního dějství, když vtom se odkudsi ozve ženský hlas, jenž upozorní na jeho nevinu (James si až do konce života bude myslet, že to byla panna Marie). Je tedy ušetřen, ale show ještě nekončí. Účastníci lynče pózují před větví, ze které visí „divné ovoce“, a fotograf Lawrence Beitler cvaká a cvaká, protože ví, že si právě zadělal na skvělý kšeft. „Prodávají pohlednice z popravy,“ zpívá Bob Dylan v úvodu své epické písně Desolation Row. Pravděpodobně měl na mysli právě tento neblaze proslulý snímek, o jehož oblibě svědčí fakt, že si ho (za padesát centů) koupily tisíce spořádaných občanů.
Čtenáři jistě tuší, že Beitlerova fotografie neinspirovala pouze Dylana. V roce 1936 ji náhodou uviděl židovský básník, skladatel a dramatik Abel Meeropol, jenž se ve svých třiatřiceti živil jako učitel anglické literatury na škole DeWitt Clinton High School v newyorském Bronxu. Hrůzný výjev ho „pronásledoval celé dny“ a přiměl k napsání básně Bitter Fruit (Hořké ovoce), která byla poprvé publikována v lednu 1937 v učitelských novinách New York Teacher. Vzápětí nato se Meeropol 
(skrytý za pseudonym Lewis Allan) rozhodl text zhudebnit. Učinil tak sám, přestože v jiných případech dával přednost spolupráci s jinými skladateli. V premiéře svou novou píseň – přezvanou na Strange Fruit – uvedl na schůzi newyorských učitelských odborů, ve všeobecnou známost však vešla až poté, co ji Meeropol spolu se svou ženou Anne a černošskou zpěvačkou Laurou Duncanovou představil na koncertě v newyorské Madison Square Garden. Tam si skladby všiml Barney Josephson, majitel Café Society v Greenwich Village – prvního klubu v New Yorku, kam směli běloši i černoši. Josephson s písní seznámil Billii Holidayovou a ta ji poprvé zazpívala v roce 1939, právě na pódiu Café Society. Tolik fakta. Nyní však musíme trochu odbočit, protože existuje ještě jedna verze o tom, jak se ,Divné ovoce‘ dostalo do repertoáru ,Lady Day‘. V autobiografii Billie Holidayové Lady Sings The Blues z roku 1956 nacházíme poměrně dlouhou pasáž, věnovanou právě tomuto tématu. Knížka bohužel není příliš věrohodná, neboť ji ve skutečnosti napsal ,stínový‘ autor William Dufty. Když se novináři ptali na nesrovnalosti, které v textu nalezli, Billie jen suše odvětila: „Nikdy jsem to nečetla.“ Na druhé straně není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, a minimálně odstavce věnované osobním pocitům zpěvačky jsou vcelku uvěřitelné. Jak tedy na píseň vzpomíná její interpretka, potažmo William Dufty?
BILLIE VYPRÁVÍ
„Během mého angažmá v Café Society se zrodila skladba, do níž jsem promítla svůj vlastní protest – Strange Fruit. Na jejím počátku stála báseň Lewise Allena, kterou mi autor přinesl přímo do klubu. Když mi ji ukázal, hned jsem se z ní posadila na zadek. Zdálo se mi, že se v ní mluví o tom, co zabilo mého tátu. (Údajný otec Billie, Clarence Holiday, zemřel na zápal plic poté, co ho odmítli ošetřit v několika texaských nemocnicích – pozn. aut.) Allen slyšel, jak táta umřel, a taky ho zaujalo, jak zpívám. Navrhl, abych báseň se svým pianistou Sonnym Whitem zhudebnila. Tak jsme se do toho všichni tři pustili a asi za tři týdny bylo hotovo. Kus práce udělal i můj další spolupracovník Danny Mendelsohn. Pomohl mi píseň zaranžovat a trpělivě ji se mnou nazkoušel. Dřela jsem na tom jako blázen, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli skladbu dokážu podat s dostatečnou přesvědčivostí, aby zazobaní návštěvníci nočního klubu pochopili, co jim chci sdělit. Hrozně jsem se bála, že lidi budou píseň nesnášet. Když jsem ji zpívala poprvé, 
přišlo mi, že nefunguje, a byla jsem z toho pěkně vyplašená. V závěru se rozhostilo ticho – ani stopa po aplausu. Až po chvíli začal jeden divák nervózně tleskat, a najednou plácali všichni. Brzy jsem se s písničkou sžila a lidé si o ni začali říkat. Z verze, kterou jsem natočila pro Commodore, se stala má nejprodávanější nahrávka. Ta věc mě pořád dostává, ale musím ji zpívat dál. Ne proto, že ji lidé chtějí, ale proto, že dvacet let po tátově smrti se na Jihu děje pořád totéž.
Během let jsem s tou skladbou zažila spoustu divných věcí. Ona dokáže oddělit správné lidi od tupců a všiváků. Jednoho večera na mě zpod pódia zahalekala jedna coura: ,Billie, proč nezazpíváš ten sexy song, co tě tak proslavil? Víš kterej, ten o těch nahejch tělech, co visej ze stromů.‘ Co na to říct? Já neměla slov. Jindy jsem zase zpívala na 52. ulici. Skončila jsem písní Strange Fruit a jako obvykle zamířila na toaletu. Vždycky to tak dělám. Po téhle písničce bývám tak rozhozená, že se mi zvedá žaludek a cítím slabost. Ta ženská si v Downbeat Clubu zašla na dámy a našla mě, jak se tu hroutím v pláči. Hned jsem se zvedla a běžela pryč, bylo mi horko i zima, byla jsem v háji, a zároveň šťastná. A ona se za mnou dívala, a najednou jí oči zaplavily slzy. ,Pane bože,‘ povídá, ,nikdy v životě jsem neslyšela nic tak krásnýho. Ještě teď by bylo v sále slyšet spadnout špendlík.‘
Jen o pár měsíců dřív jsem vystupovala celé dva týdny v klubu v Miami, aniž bych jedinkrát zazpívala Strange Fruit. Nebyla na to ta správná nálada, jaká bývá, když mám koncert někde na Jihu. A já nechtěla začít nic, co nedodělám. Ale když se mě jednou večer na tu písničku někdo zeptal dvacetkrát, vzdala jsem se. Byl to takový zvláštní člověk, který do klubu chodil den co den a pořád si přál Strange Fruit a Gloomy Sunday. Nevím, proč chtěl slyšet zrovna tyhle dvě věci. On sám mi připadal jako Gloomy Sunday – Smutná neděle. Ale když došlo na přídavek, dala jsem lidem, co chtěli. Poslední verše jsem zahřímala tím nejrozzlobenějším a nejsilnějším hlasem za celé měsíce. Můj pianista měl podobnou náladu. Když jsem zpívala ,vysává ho vítr‘ a ,na slunci hnije‘, pokládala jsem na ta slova takový důraz jako nikdy. Prala jsem to do obecenstva ze všech sil, ale ten aplaus, který následoval, se nedal srovnat s ničím, co jsem do té doby slyšela. Opustila jsem pódium, odešla nahoru, převlékla se do civilních šatů, a když jsem zase sešla dolů, oni pořád ještě tleskali.“
ŠVEJK A JINÁ PŘEKVAPENÍ
Přestože se píseň Strange Fruit stala okamžitým hitem, když ji Billie Holidayová chtěla nahrát, narazila na problém. Její domovská firma Columbia se na vzniku takové desky odmítla podílet, neboť se obávala, že si ji na rasistickém Jihu 
nikdo nekoupí. Zpěvačku nepodpořil ani producent John Hammond, jinak osvícený muž, který kromě ,Lady Day‘ přivedl ke Columbii také Counta Basieho, Boba Dylana a Bruce Springsteena. Billie tedy navrhla, že píseň natočí u jiné společnosti, a šéfové Columbia Records souhlasili s tím, že ji uvolní pouze na jednu nahrávací session. Holidayová se tedy obrátila na svého přítele Milta Gablera (strýce známého ko-mika Billyho Crystala), jenž řídil hudebnífi rmu Commodore, zaměřenou na alternativní jazz. Nejdříve mu písničku zazpívala a cappella, a když se rozplakal, věděla, že má vyhráno. Nahrávka vznikla 20. dubna 1939 a vyšla na druhé straně singlu Fine And Mellow. V říjnu téhož roku napsal recenzent deníku New York Post Samuel Grafton: „Až jednou číše hněvu zneužívaných obětí na Jihu přeteče, bude mít svou Marseillaisu.“
Z celkem logických důvodů si jen málo interpretů trouflo po Billii Holidayové skladbu přezpívat. Na folk-bluesového zpěváka a kytaristu Joshe Whitea diváci při koncertech křičeli, ať ji nechá být. Nahrávky Niny Simone, Diany Ross a Jeffa Buckleyho jsou velmi slušné, ale originálu nesahají po paty. Tahle písnička je zkrátka nedotknutelná. O to překvapivější je fakt, že se Abelu Meeropolovi alias Lewisovi Allanovi (umělecké jméno si dal na paměť svých dvou dětí, které zemřely při narození) podařilo z jejího stínu uniknout a stvořit další dva hity: Apples, Peaches And Cherries a The House I Live In. První z nich proslavila pop-jazzová zpěvačka Peggy Lee, druhou Frank Sinatra. Tehdy už Meeropol pracoval v Hollywoodu, a proto není divu, že také slavná óda na rodinu, vlast a stát The House I Live In vznikla na zakázku filmové společnosti.
V závěru druhé světové války si Meeropola najali lidé z MGM, aby napsal vlastenecky laděnou skladbu pro krátký snímek na téma ,tolerance‘. Nutno říci, že Lewis Allan vymyslel pouze text a hudbu složil jeho občasný spoluautor Earl Robinson, známý díky melodii k písni Joe Hill. V Sinatrově podání se z filmu, jenž svým laděním přesně zapadal do atmosféry roku 1945, stal jasný kandidát na cenu Oscara. Nicméně věc měla svůj rub i líc. Když Lewis-Abel uslyšel výslednou nahrávku, zjistil, že studio z jeho textu vyškrtlo jeden verš. A sice větu, v níž se hovoří o sousedech, „kteří jsou černí a bílí“. Důvod zněl docela stejně jako u písničky Strange Fruit: na Jihu by nebyli rádi. Abel Meeropol zemřel 30. října 1986 na Alzheimerovu chorobu v židovském sanatoriu v Longmeadow (stát Massachusetts). Absolvent Newyorské a Harvardské univerzity napsal za svůj dlouhý život kromě desítek básní a písniček také řadu divadelních, televizních a rozhlasových scénářů. Skládal i vážnou hudbu – Čechy bude zajímat především opera The Good Soldier Schweik neboli Dobrý voják Švejk. Ani to však není nejzajímavější údaj z Meeropolova slovníkového hesla. Levicově orientovaný intelektuál se totiž zapsal do historie ještě něčím zásadnějším než básní o ,divném ovoci‘. Kdybychom tu Pandořinu skříňku chtěli otevřít, museli bychom jí věnovat celou další kapitolu, ovšem trochu jiné knihy. A proto se tentokrát spokojme s konstatováním, že Abel Meeropol a jeho žena Anne adoptovali děti manželů Rosenbergových, kteří byli v roce 1951 po jednom z nejkontroverznějších procesů v historii Spojených států amerických odsouzeni k smrti za údajnou špionáž pro Sovětský svaz.
STRANGE FRUIT
Southern trees bear strange fruit
Blood on the leaves and blood
at the root
Black bodies swinging in the southern breeze
Strange fruit hanging from the poplar trees
Pastoral scene of the gallant south
The bulging eyes and the twisted mouth
Scent of magnolias, sweet and fresh
Then the sudden smell of burning flesh
Here is fruit for the crows to pluck
For the rain to gather, for the wind to suck
For the sun to rot, for the trees to drop
Here is a strange and bitter crop
DIVNÉ OVOCE
Stromy na Jihu nesou divné ovoce.
Krev na listech a u kořene krev,
černá těla se houpou v jižním vánku…
Divné ovoce visí z topolů.
Idylická scéna z galantního Jihu:
Oči lezou z důlků, ústa jsou zkřivená.
Vůně magnolií, sladká a svěží,
a do toho zápach spáleného masa.
Tohle ovoce trhají vrány,
češe ho déšť a vysává ho vítr,
na slunci hnije a ze stromů padá
ta podivná a hořká úroda.